Epikúros

Největší materialistický filozof helénistické éry


Tento filosof, který je považován za největšího materilistického filosofa helénistické doby, se narodil roku 341 př.n.l. na Samu. Jeho otec zde byl osadníkem, ale byl současně athénským občanem. Do filosofie Epikúra uvedl Démokritovec Nausifanés. Později však Epikúros vždy tvrdil, že je ve filosofii samoukem. V roce 306 př.n.l. založil v Athénách filosofickou školu, která se podle toho, že jí zakoupil dům se zahradou, nazývala Képos ( = Zahrada ). Z jeho rozsáhlého díla se bohužel zachovaly pouze tezovitě formulované hlavní články učení a tři dopisy, které jsou uvedeny v 10. knize spisu o filosofech od Diogena Laërtia. Pro poznání Epikúrovy filosofie je však největším zdrojem Lucretiova báseň O podstatě světa ( = De rerum natura ). Epikúros zemřel v roce 270 př.n.l. 

EpikúrosEpikúros dělí filozofii na logiku, fysiku (ne fyziku - většinou se to píše fysika, protože to bylo cosi jako nauka o přírodě - physis) a etiku.

Logika: Zabývá se pravdou a dochází k závěru, že pravdivé je to, co zjistíme pomocí smyslů a tedy každý smyslový vjem je nutně a vždy pravdivý. 
Fysika: Přepracování Démokritova atomismu s možností odklonu atomů - tzv. PARENKLINESIS (řec.) nebo CLINAMEN (lat.), tzn. že připouští možnost náhody a svobody. 
Etika: Základem šťastného života je slast, tedy neexistence bolesti duševní nebo fyzické. Zdrojem bolesti je převážně strach, a toho jsou podle něj 4 druhy, přičemž proti všem se dá bojovat: 

1.strach, že nemůžeme dosáhnout štěstí - stačí si uvědomit, že jediným dobrem je radost, které dosáhneme tak, že budeme žít rozumně 
2.strach z utrpení - stačí si říct, že je-li utrpení silné, nikdy netrvá dlouho a je-li dlouhodobé, pak není silné 
3.strach z bohů - bozi ale žijí ve svém vlastním světě a o ten náš se prakticky nestarají, protože s ním nemají jakýkoliv kontakt; navíc je jejich touhou také blažený život, díky čemuž se lidem podobají 
4.strach ze smrti - nejlépe jeho názor vyjádří tato citace: "...Protože pokud jsme tu my, není tu smrt, a když přijde smrt, pak tu nejsme my. Tedy ani živých se smrt netýká, ani mrtvých, ježto na ony se smrt nevztahuje a tito sami už nejsou..." (z dopisu Menoikeovi) 

Tolik hlavní zásady. Nyní se věnujme Epikúrově filosofii trochu blíže 

Hlavní zásady přijal Epikúros z Démokritova pojetí atomismu, ale provedl v něm výraznou změnu. Dle Démokrita je pohyb atomů neměnný, daný zákonitostmi, zato Epikúros připustil nahodilost tím, že atomům přičítá schopnost z vlastního podnětu se odchylovat a to bez určitosti času a místa. Zrušením Démokritova determinismu chtěl Epikúros zdůvodnit svobodu vůle, kterou pokládal za nespornou stejně jako svobodu. 

Správnému poznání podstaty světa přikládá především etický význam a na rozdíl od skeptiků pokládá toto poznání za nezbytnou podmínku dosažení duševního klidu a štěstí. V tomto správném poznání vidí cestu k odstranění představ o nesmrtelnosti duše, posmrtných trestech a řízení světa bohy. Duši považoval za zvláštní strukturu atomů, která má jen dočasné trvání stejně jako tělo, na něž je vázána. Bozi dle něj žijí v mezisvětných prostorech v naprostém klidu a blaženosti. Jejich zásahy do chodu světa, zvláště pak trestání lidí, považoval za neslučitelné s jejich klidem. Z tohoto důvodu věnoval zvláštní pozornost výkladu takových jevů, jako jsou blesky, zatmění Slunce a podobně. Tyto úkazy byly v té době považovány za projevy božské vůle a představovaly jejich činy, což chtěl Epikúros vyvrátit. Za jejich vysvětlení přijímal jakékoli věcné výklady bez náboženského charakteru. Nejednalo se mu tedy o vědecké vysvětlení příčin, ale připouští například, že zatmění Slunce nebo Měsíce může být zapříčiněno jak jejich dočasným zhasnutím, tak tím, že je zakryje Země či jiné těleso. 

Epikúrova etika navazuje na kyrénskou školu a je individualistická. Základem jeho úvah je touha najít duševní klid v tehdejším, bouřemi zmítaném světě. Za nejvyšší hodnotu pro člověka považuje slast, ovšem myslí tím nikoli rozkoše řekněme tělesné, nýbrž stav, kdy člověk necítí bolest v těle ani neklid v duši. Ačkoli Epikúros jasně vysvětlil co tímto pojmem míní, přesto byl již ve starověku pomlouván od idealistických filosofů a později i od křesťanských theologů. Snaha dosáhnout slasti nedovoluje epikúrovskému filosofovi účastnit se politického života, jež přináší mnoho strastí. Tento předpoklad se rozchází s kolektivní občanskou etikou městských států. Proto byla jeho etika, obsahující silné prvky individualismu a kosmopolitismu a také kladoucí důraz na soukromý život, přijímaná především v těch kruzích řecké a římské společnosti, které dávaly přednost soukromému životu a neměly zájem na boji o politickou moc, je ostatně také výrazem nového životního postoje uplatňujícího se v helénistické době. Zajímavý je ještě Epikúrův pohled na spravedlnost, kterou považoval za úmluvu mezi lidmi, ovlivněnou historickými a geografickými podmínkami, což znamená, že není jednotná a že by spravedlnost měla mít nějakou obecnou platnost.