Antický svět 

Leptis Magna (nebo také Lepcis Magna) je starověké město na pobřeží Středozemního moře nedaleko současného města Al Khums v Libyi. Na počátku město sloužilo jako rybářský přístav starým Féničanům, kteří jej založili kolem roku 1000 př.n.l. Později se stalo součástí římské provincie Africa Proconsularis. Leptis je nejvýchodnějším ze tří měst, která dala jméno severoafrickému regionu zvanému Tripolitania.

Leptis Magna bylo spojeno s Římskou říší po více než šest set let od začátku 2. stol. př. n.l. Během této éry bylo postaveno za využití římského stavebního stylu mnoho budov. Tyto budovy byly velmi dobře uchovány díky nánosům písku a město se tak stalo důležitou oblastí archeologických vykopávek už od dvacátých let dvacátého století.

Město, které leželo v místě přírodního přístavu chráněného ostrovy podél severoafrického pobřeží, prožilo své počátky jako fénická obchodní stanice. V průběhu šestého století před Kristem se dominantní fénickou kolonií stalo Kartágo a postupně ovládlo ostatní fénická uzemí v severní Africe včetně Leptis Magna. Roku 202 př. n. l. Kartágo porazili Římané v druhé punské válce. O tři století později, roku 109 udělil císař Traján městu titul colonia a udělal z něj římskou kolonii s římskými občanskými právy pro všechno městské obyvatelstvo. První senátor pocházející z Leptis Magna začal pak sloužit v římském Senátu na počátku 2 století.

Během římského období bylo město středomořským vyústěním obchodní trasy skrze Saharu do nitra Afriky. Ekonomika Leptis Magna byla založena na zemědělství a některé zemědělské produkty, zejména olivy, se staly velmi výnosným zbožím. Pěstování a kultivace oliv přinesly městu takovou prosperitu, že roku 46 př. n. l. uvalil římský vládce té doby Caesar na město roční daň v podobě tří milionů liber olivového oleje. Různé nápisy a dobové literární zdroje potvrzují bohatství městské elity, které podporovala pokračující růst města.

Koncem 1. století př. n.l. byl otevřen jižně od města v dnešním Ras el-Hammam lom, který produkoval výjimečně kvalitní a tvrdý vápenec používaný ke stavbě většiny městských budov. Roku 120 lidé z Leptis Magna vybudovali akvadukt, aby zajistili dostatek čerstvé vody pro žíznivé město. V pozdějších letech byly také dokončeny luxusní lázně podle vzoru císařských lázní v Římě, velký cirk, závodiště a mnoho dalších veřejných staveb.

Nejdůležitější období výstavby města se odehrálo v průběhu vlády římského císaře Lucia Septimia Severa (146-211 n. l.), která započala roku 193. Septimius Severus byl rodák z Leptis Magna. Své rodiště poctil financováním ambiciózního stavebního programu, který obsahoval nádherné nové fórum a bohatě zdobený vítězný oblouk pnoucí se nad křižovatkou dvou hlavních městských ulic. Nechal také vystavět nový uzavřený přístav spojený s městským centrem širokou ulicí dlouhou 366 metrů a lemovanou kolonádami. Severus navštívil Leptis Magna roku 203 a při této příležitosti vyhlásil pro město významné daňové výjimky.

Leptis Magna během římské vlády disponovalo neobvyklým stupněm autonomie. Oproti jiným africkým městům neztratilo Leptis Magna žádné pozemky, ani nebylo nuceno přijímat římské osadníky. Aglomerace prosperovala díky tomu, že Římané zastavili v okolí rabování banditů a drželi na uzdě nepokoje mezi místními domorodými kmeny.

V průběhu 4 století však pouštní kmeny severní Afriky výrazně zesílily a začaly s nájezdy na okolí Leptis Magna. Zprvu město chránily před vyrabováním jeho opevněné hradby. Římská moc v severní Africe však slábla. Římský guvernér provincie dokonce nedokázal pomoci městu do doby, dokud město samo nedodalo velbloudy a zásoby jídla pro jeho armádu.

Roku 365 bylo město vážně poškozeno zemětřesením, ale největší rána pro prosperitu města přišla s invazí germánského kmenu Vandalů roku 455. Roku 534 se Leptis Magna stalo součástí Byzantské říše. Během těchto úpadkových časů byla většina města opuštěna. V době kdy oblast přešla roku 642 pod kontrolu Arabů, bylo město téměř prázdné.

Protože byla většina hradeb Leptis Magna zničena, bylo město časem díky větru pohřbeno pod vrstvou písku. V suchém pouštním klimatu byly ruiny města pod písčitými dunami dobře zakonzervovány. Mezi rokem 1920 a druhou světovou válkou, když byla Libye italskou kolonií, započaly italští vědci z vykopávkami. Po válce v práci pokračovali Britové a od té doby odkryli velký počet velmi dobře zachovalých římských památek.

Archeologické vykopávky odkryly několik vrstev ruin, které ukazují několik rozdílných období osídlení města. Pod zbytky velkého divadla postaveného v 1. století n.l. je hřbitov datovaný pravděpodobně do 4. nebo 3. století před Kristem. Obzvláště dobře uchovány jsou stavby z 2. a 3. století obsahující zmíněné Hadriánovy lázně. Lovecké lázně z 3. stolí, pojmenované podle krásné fresky, jsou také v pozoruhodně dobrém stavu. Mezi posledními nálezy je například římský dům s důmyslným podzemním rozvodem vody, který přináší nové pohledy na každodenní život obyvatel v Leptis Magna.