Bitvy u Platají a mysu Mykalé 479 před n.l.

Několikadenní střet u Platají a námořní bitva u Mykalé znamenaly dvě další porážky perského titána a konec jeho naději na dobytí Řecka. 


Ani vítězství Řeků u Salamíny nezměnilo významně poměr sil během řecko - perských válek. Řekové sice neměli příliš padlých, ale polovina lodí utrpěla vážná poškození, jež vyžadovala opravu. Problémy měli rovněž Peršané, neboť se Xerxés oprávněně obával, že nastanou potíže se zásobováním, navíc utrpěl velmi těžké ztráty. Loďstvo tedy poslal k Helléspontu a vojsko odvedl do Thessalie, kde zanechal 40 000 vojáků pod velením Mardonia a zbytek neustálými útoky thráckých kmenů a nemocemi zdecimované armády přepravil na lodích přes průliv Helléspont do Malé Asie (pontonový most zatím totiž opět zničila bouře ). 

Bitva u Platají Mardonios, si zřejmě uvědomoval, že porážka Peršanů u Salamíny znamenala obrat ve válce, a proto vyslal k Athéňanům poselství s velmi velkorysou nabídkou spojenectví. Zpostředkovatelem byl král Alexandros I., příslušník makedonské dynastie. Athéňané však odmítli a s nástupem následujícího jara Peršané opět, již po čtvrté a naposledy, vytáhli proti Řekům. ( Xerxés zatím s druhou polovinou armády zůstal v obnovených Sardech. ) Výrazně posílení Peršané vedení Mardoniem vcelku bez většího odporu pronikli přes Boiótii do Attiky a znovu obsadili Athény, jejichž obyvatelé prchli na ostrov Salamínu. 

Athéňané vyslali poselství do Sparty, žádajíc o pomoc. Lakedaimonští mezitím dokončili stavbu opevnění, přehrazující Korinthskou šíji, a mohli se cítit za ní bezpečně. Přesto vyslali vojsko o síle asi 40 000 mužů - tedy největší armádu, jaká kdy překročila Isthmus a opustila Peloponés. Jejím velitelem měl být Leonidův syn Pleistarchos, ale protože byl ještě příliš mlád, nahradil ho jeho bratranec a poručník Pausaniás. Sparťané se snažili o dokonalé utajení celé akce, avšak Mardonios se díky svým informátorům o pohybu armády dozvěděl. Proto z Athén, které napřed vyplenil a trosky zapálil, odešel s armádou k podrobeným Thébám, jejichž plošší a méně členité okolí poskytovalo perské armádě, která se spoléhala na početnou jízdu ( v té době o síle 10 000 jezdců ), výhodnější místo pro svedení bitvy. Nakonec, po několika dalších manévrech, se Peršané v síle asi 300 000 mužů opevnili kolovým a hliněným valem mezi řekou Asópos a Platajemi. 

Proti nim v pahorcích na druhém břehu Asópu, aby se nevystavovali útokům perské jízdy, se zastavili Sparťané se svými spojenci, dále dorazilo 8 000 Athéňanů a 5 000 Korinťanů. Hlavní velení bylo svěřeno Pausaniovi a vojsko celkově čítalo přes 100 000 mužů z 24 měst. 

Byl duben roku 479 př.n.l. a schylovalo se k bitvě, k níž ale nedošlo, žádná ze stran se totiž nechtěla vzdát výhodného postavení, takže celé dva týdny uplynuly pouze v drobných šarvátkách. Během této doby Peršané dobyli několika sice drobných, ale strategicky významných bodů. Jejich jízda napadala řecké oddíly zaujímající postavení v rovinatějším terénu, přepadla a zmocnila se části řeckých zásob a navíc dobyla a zasypala pramen, z něhož čerpalo celé řecké vojsko vodu.

Za takovéto situace válečná porada řeckých velitelů rozhodla se v noci přemístit na ostroh nad říčkou Óeroé (přítok Aisópu), kde nehrozil nedostatek vody a vojsko bylo částečně chráněno před perským jezdectvem. Avšak řečtí spojenci, jejichž morálka již byla silně narušena, v noci neustoupili, nýbrž zamířili k Platajím, kde odložili zbraně. Poslušni a věrni zůstali jen Athénští, vedení Aristeidem. Spartský odchod byl také zdržen, neboť velitel jednoho menšího oddílu odmítal opustit stanoviště, pokládaje ústup před nepřítelem za zbabělost. Proto Sparťané vyrazili až těsně před svítáním a to už bez ohledu na neposlušnou jednotku. Po určité době však zastavili, neboť zpozorovali, že onen oddíl je následuje, a nechtěli jej zanechat samotný a tedy silně zranitelný. 

V této době totiž již perské jezdectvo vyráželo k prvnímu útoku. S překvapením Peršané zjistili, že nepřítel opustil své stanoviště a vyrazili ho pronásledovat. Perský vrchní velitel si rovněž myslel, že se Řekové nakonec zalekli přesily a uprchli. Proto se osopil na svého zástupce - Artabaza, a vyčetl mu zbabělost, protože ten ho ještě před několika dny odrazoval od útoku a doporučoval podplatit některé řecké vůdce a izolovat tak Spartu a Athény. Mardonios poté okamžitě vyrazil v čele elitní jednotky Nesmrtelných, ostatní Peršané se přidali, překročili Asópos a ve stoupajícím svahu zaútočili na 50 000 Řeků.

PlatajeAthéňané mezitím ustupovali po rovině a zůstali Peršany nezpozorováni, ale zato se střetli s řeckými oddíly bojujícími v perské armádě. Největší řež ovšem probíhala mezi Sparťany a jádrem perské armády. V kritické chvíli dokonce vyslali posla s žádostí o pomoc k Athéňanům, kteří se ovšem k nim nedokázali probít, a tak zůstali Sparťané osamoceni. Přesto dokázali odrazit silný perský nápor. Boj v této době probíhal u Démétřina chrámu a byl dlouho nerozhodný, dokud se jednomu Sparťanovi, Arimnéstéovi, nepodařilo smrtelně zranit vrchního velitele Mardónia, po jehož smrti se Peršané dali na útěk a uchýlili se za kolové hradby, kde opět začali klást silný odpor až do příchodu athénských oddílů, které měly větší zkušenosti s dobýváním hradeb a kterým se na ně podařilo vyšplhat a prolomit je.

Následně se bitva změnila v masakr, z něhož si zachránilo život pouze asi 40 000 mužů pod přímým velením dotčeného vojevůdce Artabaza, který tyto vojáky odvedl ještě před začátkem bitvy a přes Helléspont se s nimi později vrátil do Asie, a 3 000 zajatců. 

Ztráty Řeků byly vcelku nepatrné, Sparťanů padlo 91, oddíl Tegejských, který jako jediný ze spartských spojenců je neopustil, vytrval s nimi po celou bitvu, ba vedl si velmi statečně, například jako první vnikl do perského opevnění, ztratil 16 mužů a Athéňané přišli o 52 bojovníků. Řekové ukořistili obrovskou kořist, kterou si rozdělili. Zvláště byli ohromeni bohatstvím Mardoniova stanu, který mu zanechal sám Xerxés. Samotné Mardoniovo tělo zůstalo na bojišti. Velitel aiginského oddílu Lampón navrhoval mrtvému useknout hlavu, avšak spartský velitel Pausaniás to odmítl. Příštího dne tělo již nebylo nalezeno. Údajně se Mardoniovu synu Artontovi podařilo podplatit jednoho Efesana, aby jeho otce tajně pohřbil. 

Na památku této bitvy byl v Delfách postaven bronzový sloup, spletený z těl tří hadů, jejichž hlavy mířily do tří stran a o než se opírala tradiční zlatá trojnožka. 

Po této kruté porážce se Peršanům záhy dostalo další, snad ještě víc zdrcující, a to v bitvě u Mykalé. Ve dnech, kdy řecká armáda u Platají odrážela útoky perské jízdy ve dnech těsně před rozhodujícím střetem, obdržel spartský král Leotychidés II. tajnou zprávu od Ióňanů, že hodlají povstat a žádají o vojenskou pomoc. Leotychidés velící spojené řecké flotile o síle asi 250 triér, která právě kotvila u ostrova Délu, rozkázal okamžitě vyplout k ostrovu Samu, odkud poslové přišli. Avšak Peršané se díky zvědům o flotile dozvěděli, a protože si už netroufali na námořní bitvu, stáhli se z ostrova na protější pevninu, poloostrov Mykalé. Tam vytáhli lodě na břeh a celé ležení včetně lodí obehnali palisádami. 

Leotychidés před bojem veřejně vyzval iónské vojsko, aby zběhlo, a dosáhl tak toho, že Peršané ztratili k iónským spojencům důvěru. Oddílu ze Samu dokonce odebrali Peršané zbraně. Bitva započala řeckým úderem, který se ovšem zastavil ještě před opevněním. Po určitou dobu byla bitva vyrovnaná, když se samští a posléze i ostatní Iónové začali obracet proti Peršanům. Tím byl výsledek bitvy prakticky rozhodnut. Řecký nápor zatlačil protivníky do opevnění a podařilo se jim proniknout za nimi. Následovalo krvavé vraždění, z něhož unikly pouze nepatrné trosky perských jednotek, které uprchly do hor. 

Řecká tradice klade obě bitvy do stejného dne. Bitva u Platají se měla odehrát ráno a u Mykalé večer. Víme ale, že tomu tak nebylo a že k bitvě u Mykalé došlo až o několik dnů později. Ostatně Řekové před tímto střetem již znali výsledek platajské srážky a zajisté to mělo velký vliv na jejich bojovou morálku. Toto vítězství můžeme pokládat za poslední bitvu tradičně datovaných řecko - perských válek, tedy části dějin, kdy se Řekové bránili na vlastním území proti perským přesilám hájíce tak svou svobodu.