Antický svět 

"Proti vůli Kartága nesmí si někdo v moři ani ruce umýt". Tato slova pronesli kartáginští poslové před otci senátory, když přišli Římu vyhlásit válku. A skutečně, od počátku války kartáginská flotila pod vedením Hannona a Hamilkara pustošila pobřeží Latia a kontrolovala námořní cesty, aniž by jim v tom mohli Římané zabránit. Římané si byli velmi dobře vědomi, že jestli mají dosáhnout rozhodující převahy ve válce, musí se Kartagincům postavit na moři a přemoci je. S velkým vypětím začali budovat mohutné loďstvo. Vzorem jim byla jednak ukořistěná kartáginská pentéra, jednak etruské lodě. Posádky lodí rekrutovali z lidí se zkušenostmi s plavbou na moři z přímořských měst. Protože si byli vědomi, že Kartaginci mají mnohem větší zkušenosti s námořním velením, rozhodli se tento nedostatek kompenzovat posílením vojenské posádky lodí. Zatímco vojenská posádka kartáginské lodě činila asi 12-20 mužů podle velikosti lodě, Římané na své lodi umísťovali vedle 300 veslařů dvě centurie - 120 hastatů nebo principů. Protože Kartaginci se boji muže proti muži většinou vyhýbali a útočili klounem, namontovali Římané na své lodě zdvíhací můstky, tzv. mannus ferrata, známější pod pojmenováním corvus (havran). Můstek byl zakončen hákem, který se zabodl do paluby nepřátelské lodi a znemožnil jí taranování. Po můstku pak přeběhli vojáci na palubu nepřátelské lodě a obsadili ji. Celkem na začátku války Římané postavili 100 pentér a 20 triér, tento počet se rychle zvyšoval. 

V prvním střetnutí u Liparských ostrovů roku 260 př. n. l. se potvrdila převaha a zkušenosti Kartaginců, jejichž 20 lodí zajalo všech 17 římských lodí včetně jejich velitele konzula Cornelia. Druhý konzul Gaius Duilius plul s hlavními silami (143 lodí) k Messaně. Po cestě narazil na 50 lodí Kartaginců, které se ovšem boji vyhnuly. Na přelomu srpna a září roku 260 př. n. l. se římské loďstvo střetlo u mysu Mylae střetlo se 130 loďmi Kartaginců. Těm velel admirál Hanibal Gisco. Ti Římany značně podcenili a nejdříve poslali do útoku pouhých 30 lodí, zatímco zbytek eskadry liknavě formoval bojovou sestavu. Kartaginské lodě zaútočily čelně, dostalo se jim však nemilého překvapení. Římané začali na jejich paluby přehazovat můstky a římští vojáci přebíhali na jejich paluby, kde přemohli slabé kartáginské posádky. Mezi první vlnou útočících kartaginských lodí byla i admirálova loď. Po útoku Římanů musel sám admirál v posledním okamžiku prchnout na malém člunu. Později se nalodil na další ze svých lodí a rozhodl se využít větší manévrovatelnosti svých lodí a chtěl zaútočit na římskou flotilu zezadu. Doufal, že se tak vyhne účinkům můstků, které byly umístěny na přídích římských lodí. Boj byl obrazem střetu disciplinovaného loďstva Římanů bojujícího koordinovaně ve skupinách vždy proti jedné karthaginské lodi, zatímco Karthaginci nasazovali lodě chaoticky a bez vzájemné součinnosti. V boji ztratili Kartaginci 50 lodí a uprchli z boje, zatímco ztráty Římanů byly nevelké. K dalšímu velkému střetnutí pak došlo až za 4 roky u mysu Eknomos. 

Vítěz od Mylae, konzul Gaius Duilius byl v Římě oslaven jako hrdina a dostalo se mu triumfálního uvítání. Jako novinka byly v triumfálním průvodu předváděny přídě poražených kartaginských lodí. Ty byly později použity jako výzdoba vyvýšeného řečnického stupínku na římském Fóru, kterému se od těch časů říkalo rostrum (z latinského rostrum = příď).

Další vývoj války v článku První punská válka.