Antický svět 

Krize římského císařství se v průběhu třetí čtvrtiny čtvrtého století dále prohlubovala. Vedle vnějších činitelů úpadku se na krizi podíleli i vnější nepřátelé impéria. Středoasijští nájezdníci Hunové tehdy svými výboji směrem na západ zahájili proces, který dnes nazýváme stěhováním národů. Vojenský tlak hunského vojska totiž donutil často celé národy ke stěhování se na západ, tedy směrem k Římu. K těmto vyhnancům patřili i Gótové. Ti se někdy v letech 350 - 360 začali usazovat v malém počtu se souhlasem vlády na římském území. Kolem roku 376 pak přišel větší proud uprchlíků z kmene Vizigótů (východních Gótů). I oni se usadili na římském území výměnou za slib, že budou sloužit ve vojsku, které bylo zdecimované a zdatné vojíny potřebovalo jako sůl. Těchto nových usedlíků prý bylo asi 200 000. 

Císař Valens také Gótům slíbil, že jim pošle do začátku potraviny a předá jim pozemky. Gótové však brzy poznali, že se nic podobného konat nebude - tehdejší zásobovací trasy nemohly zvládnout narychlo zásobit desetitisíce lidí, své vykonala také korupce a xenofobie římských úředníků. Každopádně Gótové strádali hladem a rozhodli se pro vzpouru. V té je měl vést Fritigern, energický organizátor a statečný bojovník. Ten získal spojení s Ostrogóty (východní Gótové) a získal si i jejich podporu. Rovněž kolóni, otroci, usedlí barbaři a horníci vzali zbraně a vytáhli proti východořímské říši. 

Na odpadnutí nových spojenců zareagoval Valens poměrně rychle a brzy. Zajistil si podporu ze západní části říše, odkud mu poslali schopné velitele, a sám se dal do sbírání mohutného vojska. To mu trvalo necelé dva roky. V mezidobí docházelo k četným drobným šarvátkám. V nich byl mistrem římský generál Sebastinianus, který se díky úspěchu svých přepadů Gótů stal lídrem Valentovy armády. Byl totiž asi jediným, kdo dokázal v těchto bojích Góty porazit. 

Roku 378 tedy Valens konečně vytáhl z Konstantinopole proti Gótům. Jejich armáda se nacházela u římského města Adrianopolis (také Hadrianopolis, dnes Erdine v Turecku). Valens disponoval šedesátitisícovou armádou, takže nechtěl ani čekat na slíbené posily od západořímského panovníka Gratiana. Dvacet tisíc mužů římské kavalerie a čtyřicet tisíc legionářů bylo velikou silou, navíc Valentovy síly představovaly údajně 75% elitních jednotek císařství. Bojová síla Valenta byla tedy hrozivá a zřejmě očekával vítězství. 

To se mu ještě přiblížilo, když jeho armáda zastihla 9.srpna 378 u Adrianopole Góty nepřipravené na bitvu. Fritigernovo padesátitisícové jezdectvo totiž opustilo ležení a spížovalo, takže proti římské armádě stálo na začátku bitvy jen asi padesát tisíc pěších bojovníků za vozovou hradbou, typickou pro Góty. Útok legionářů i jízdy se setkal s částečným úspěchem, byť poměrně draze zaplaceným, neboť Gótové bojovali do posledního dechu. Přesto by asi v bitvě snadno elitním vojskům podlehly, kdyby se na poslední chvíli nevrátila gótská jízda... 

Římská armáda teď byla přečíslena v poměru 5:3. V jízdě měli Gótové více než dvojnásobnou převahu, takže není divu, že římská jízda rychle vyklidila bojiště a zanechala legie osamocené. Nyní měli pěšáci jen omezenou možnost obrany proti jízdě, která navíc útočila ze stran a brzy i z týlu. Římské oddíly trpící nesnesitelným horkem, nepřátelskými útoky a nedostatečným velením, měly v úmyslu následovat v ústupu jízdu, ale past už sklapla. Pokus o ústup se nesetkal s úspěchem, nastal panický útěk z bojiště. Ten se však nepodařil skoro nikomu, protože Fritigern obklíčil v podstatě celou císařskou pěchotu včetně samotného císaře. 

Celé římské vojsko se změnilo v monolit, který zabíral stále menší plochu. Většina vojáků nemohla vůbec bojovat, protože jednoduše neměli místo pozdvihnout zbraň. I mrtví prý neměli kam spadnout. Vedle šípů, sečných nebo bodných zbraní si svou daň na životech vzala také panika. Útoky Gótů, zvláště jejich jízdy pak za sebou nechávaly rostoucí hromady mrtvých. Římská armáda byla zničena. Císařská pěchota padla takřka do posledního muže. 

Bitva u Adrianopole stála římské císařství mnohem víc než čtyřicet tisíc vojáků, kteří zde zahynuli. Mezi zabitými bylo několik vynikajících generálů včetně Sebastiniana. Ještě horší ale bylo to, že padl i sám císař; o něm se tvrdí, že byl v průběhu ústupu těžce zraněn a nakonec uhořel v chýši. Gótové zcela zničili východořímskou a potažmo i římskou armádu. To byla pro římskou hrdost veliká rána. Bitva také ukázala, že úloha legií a vůbec pěchoty se začíná podřizovat jízdě - tento trend vydržel vlastně až do bitvy u Kresčaku, ne-li déle - a římská armáda stála od počátku na kvalitě svých pěších jednotek. I taktika Římanů se ukázala být zastaralou a vůbec celý vojenský systém potřeboval reformu, aby umožnil říši přežít. To však v podstatě nenastala. Proto můžeme tvrdit, že porážka u Adrianopole stála na počátku konce římského impéria. A proto také bitvu a Adrianopole, největší porážku římského národa nejméně od dob Teutoburgu, řadíme k nejvýznamnějším světovým bitvám starověku.