Antický svět 

Počátky dějin Athén tonou v mlhách šedého dávnověku, o němž nic jistě a jednoznačně nevíme a jehož mýty a ústní podání si protiřečí. Avšak osídlení těchto míst potvrzují pozůstatky z mladší doby kamenné, odkryté na svazích a při úpatí Akropole. 

Mluví se o iónském obyvatelstvu země, jež zde tu a tam žilo a jehož pojmenování bylo odvozováno od praotce Ióna. To ale stojí v protikladu vůči pověstem a památkám, dokazujícím existenci různých předřeckých národů, především Pelasgů, žijících v Řecku již dlouho před Ióny a ostatními indogermánskými kmeny. Ti postavili nejstarší hradbu, Pelasgikon, jejíž stopy je možno ještě dnes nalézt jižně od Propylají a v jiných částech Akropole, a dali též prvotní jména horám a řekám Attiky, která se zachovala dodnes: Hymetos, Lykabetos, Illisos atd. V polovině 2. tisíciletí př. Kr. se objevuje význačný král Kekrops. Praví se, že pocházel z Egypta, ale také tato informace odporuje pověsti, představující jej jako člověka s hadím ocasem, na dotvrzení, že byl hrdinou Attiky. Attika byla tehdy rozdělena mezi 12 malých měst, z nichž nejdůležitějšími byly Kekropia (později Athény), Eleusis a marathonské Tetrapolis. Zdá se, že v těchto dobách (Kekropsových) místo Poseidonova kultu nastupoval kult bohyně Athény, ochránkyně města, jenž mu dal i nové jméno. 

Jeho nástupci a pokračovatelé, Pandion, Erechtheus, Aigeus a Théseus, byli významnými panovníky a značnou měrou přispěli k výstavbě a pokroku země. Ti všichni obývali palác na Akropoli, tam, kde později byl vystavěn Erechtheion a kde někteří z nich byli i pohřbíváni. Na nejvyšším městském pahorku, Akropoli, sídlil král, zvaný Anax, zatímco lid žil v blízkém okolí a na opevněném kopci hledal jen ochranu před nepřítelem. Jako pevnost sloužila Akropole nejen v mykénských dobách,1 nýbrž ještě další mnohá staletí a v těžkých dobách athénských dějin byla útočištěm obyvatel. 

Z králů této epochy je za zakladatele města považován především Théseus, který jej osvobodil od krvežíznivého Mínoa, vládce Kréty, a proslavil se mnoha hrdinskými činy. Jemu se také připisuje sjednocení (synoikismos) menších sídel Attiky pod žezlem vládce Akropole. Po Théseově smrti království upadalo a za Kodrose,2 který padl jako hrdina při obraně Athén proti Dórům, definitivně zaniklo. Tehdy lid rozhodl, že nikdo není hoden stát se jeho nástupcem a místo království zavedl oligarchii. 

V následujících staletích politické vření neustávalo. Vzájemnými rozpory mezi aristokraty a chudými sedláky, kteří se také chtěli podílet na vládě, se město rozdělilo. Drakontovy zákony,3 považované za nadmíru přísné, zůstaly bez úspěchu. 

Ztroskotal i pokus Kylonův o znovuzřízení království. Konečně roku 594 př. Kr. vstoupil do politiky moudrý Sólon a zavedl nový zákoník, založil čtyřsetčlenný parlament, lidové shromáždění (helaia), vrchní soud a upravil problém dluhů chudých vůči bohatým. Zákoník zůstal zachován dokonce za Peisistrata, který se třikrát (r. 560 - 528 př. Kr.) násilím zmocnil vlády. Tento obratný muž navzdory své absolutní moci (tyranii) byl vynikajícím politikem. Pomáhal chudým, podporoval vzdělání a umění a okrášlil město mnoha památníky. Na Akropoli, která se koncem království po čase stala místem úcty, postavil Propylaje a ozdobil starý Athénin chrám, jehož zbytky se nacházejí před Erechtheionem. Vybavil ho především sloupovou síní a ve štítu plastikami, představujícími hrdinské činy Athéniny. Ukolébáni dobrými výsledky Peisistratovy vlády, souhlasili Athéňané bez odporu s nástupnictvím jeho synů Hippiase a Hipparcha, aby teprve potom poznali co to znamená, když vláda nespočívá v rukou lidu.4 Po zavraždění Hipparchově rukou šlechticů Harmodia a Atristogeitona ukázal Hippias pravou tvář tyranie. Roku 510 př. Kr. byl Alkmaionovci svržen a uprchl do Persie ke dvoru Dareia, kterého vybízel ke vpádu do Řecka. Alkmaionid Kleisthenes doplnil Sólónovu ústavu, zvýšil počet poslanců na 500 a připravil nástup Periklovy demokracie. 

V roce 490 př. Kr. se perský král Dareus rozhodl potrestat Athéňany, kteří podporovali povstání řeckých měst v Malé Asii. Jeho početné vojsko přitáhlo k Marathonu, kde vyčkávali Athéňané, posíleni pouhou tisícovkou Platajců, pod velením vojevůdce Miltiada. Tehdy "rozbili u Marathonu za Řecko bojující Athéňané zlatem oděnou válečnou moc Médejských". 

O deset let později přišli Peršané znovu, vedeni novým králem Xerxem a tentokrát i lépe připraveni. Jak známo, vtrhli do Athén, dobyli Akropoli a město vyplenili. Xerxés poté vyplul na Egejské moře, kde nakonec musel přihlížet zničení své flotily v mořské úžině u Salamis athénským vládcem a námořním stratégem Thémistoklem. Tento prozíravý politik, předvídající jednak roztržku se Spartou, na druhé straně však věřící, že budoucnost Athén je na moři, opevnil město i Pireus nedobytnými hradbami, vybudoval přístav a učinil Athény námořní velmocí. Kimón, který se stal jeho důstojným nástupcem v úřadu regenta (archon), pokračoval v jeho díle dostavbou opevnění. Dále následoval veliký Perikles, zvaný Olympský, neboť při svých projevech "blýskal a hřměl, až tím bylo celé Řecko uchváceno". Lid jej zvolil r. 461 př. Kr. a za jeho panování, trvajícího až do jeho smrti v r. 426 př. Kr., dosáhla moc města a hlavně kultura, vzdělání a umění vrcholu svého věhlasu a rozkvětu, zatímco současně byla dokončena a upevněna demokratická forma vlády. Ale co Perikles a jeho umělečtí spolupracovníci, Feidias,6 Mnesikles, Iktinos, Kalikrates a další neúnavně tvořili, byla výstavba úžasných památníků na Akropoli, jejichž lesk ještě dnes uchvacuje celý civilizovaný svět. Tehdy byla Akropole jednou velkou svatyní, kde byla uctívána hlavně Athéna, bohyně moudrosti, práce, umění a míru, ale také války, jíž město vděčilo za vítězství. Mezi Erechteionem a Propylajemi stála obrovská bronzová socha Athény, vysoká 16 m, která také byla dílem Feidiovým. Byla to Athéna Promachos nebo-li Polias, ochránkyně města. Nejznámější však tato bohyně byla jako Pallas Athéna, jíž se nepřátelé lekali, sotva svým kopím pohnula. 

V 5.stol. př. Kr. dosáhla rozkvětu také všechna odvětví slovesného umění, tak na př. dějiny díly Hérodotovými a Theuklidovými a konečně i athénské básnictví, drama, díly Aischylovými, Sofoklovými a Euripidovými. 

Toto nádherné století vítězství, slávy a duchovních vymožeností skončilo válkou Athén se Spartou. Tak zvaná peloponneská válka 7 (431 - 404 př. Kr.), která skončila porážkou Athén, znamenala konec rovnováhy v politickém životě, zničení námořní a pozemní armády, záhubu celého Řecka. Přesto však athénská kultura pokračovala Platónem, Praxitelem, Xenophonem a Demosthénem. Byl to lesk této kultury, která později oslnila Alexandra Velikého, který, ačkoliv Athéňany a jejich spojence r. 338 př. Kr. u Chaironeia porazil, Athény respektoval a poctil tím, že štíty z bitvy u Granika poslal k zavěšení na průčelí Parthenónu. Ale i po velkých výbojích Alexandrových, v dobách, které do dějin vstoupily jako "hellénistické", prokázali mnozí vládci svůj obdiv k městu Pallas Athéninu velkorysými nadacemi, jako na př. Eumenes a Attalus z Pergamonu a Ptolemájovci z Egypta. 

Římané dobyli Řecko r. 146 př. Kr. V prvních letech římské vlády postihla Athény mnohá neštěstí, především když Sulla r. 86 př. Kr. zpustošil město a přístav Pireus a uloupil nespočet uměleckých děl, která odeslal do Říma. Navzdory tomu Athény v dobách císařství, hlavně ve 2. stol. po Kr., nabyly opět své někdejší nádhery. Ozdobeny byly, díky velkorysým darům svých ctitelů, především Hadriánových, ale i soukromých osob, jako byl na př. Hérodés Atticus, mnoha památníky a chrámy, a dostalo se jim i vodovodu. 

Jinou katastrofu zažilo město vpádem hord germánských Herulů r. 267 po Kr., přece však, zvláště po této události, platilo stále ještě, díky své zářící minulosti a svým proslulým školám rétoriky a filosofie, za duchovní centrum antického světa. Věhlas Athén pohasíná zrušením těchto škol císařem Justiniánem v roce 529. Pomalu se mění v provinční město a následují tak osud Řecka. Jeho dějiny byly v pozdějších staletích zcela opomíjeny. Vláda byzantinců nebyla Athénám příznivá. Latinci, Katalánci, Benátčané, Florentinci a Turci, kteří v Athénách postupně vládli, jejich dějiny neznali a proto ani netušili, na jak posvátných místech si na Akropoli zřizují své paláce, harémy, administrativní budovy a zbrojnice. A tak války, fanatizmus a nevědomost zanechaly na mistrovských dílech antické řecké kultury své strašné stopy. 

Roku 1821 vypuklo řecké osvobozenecké hnutí. Když byly Athény roku 1834 prohlášeny za hlavní město Řecka, měly sotva 200 obyvatelných domů, Akropole byla kupou rozvalin. Brzy ale byly zahájeny úklidové a restaurační práce, přičemž se Athény začaly zpočátku pomalu, později však téměř explozivně rozrůstat a dnes jsou velkoměstem, které s Pireem a předměstími dohromady čítá přibližně 4 miliony obyvatel.