Antický svět 

Římané v počátcích své říše vedli mnohé války a většinu z nich úspěšně. Přesto i na malém středoitalském kolbišti utrpěli mnohé porážky a římský národ na ně byl zvyklý, zkrátka to bylo riziko válečnického životního stylu celého národa. Přesto však jedna z porážek v raně republikánské éře zůstala pevně vepsána do povědomí Římanů hluboko do konce císařské éry, neboť jedinkrát byl Řím přímo okupován cizí mocností. Bylo to po porážce v bitvě na řece Allia. Jako mnoho podobných lapálií i tato ve své podstatě vyplývala z římské pýchy a šlo se jí snadno vyhnout.

Krizi, která vypukla snad roku 391 před n.l., ale spíše až o tři roky později, vyvolali keltské kmeny, které v té době obývaly obrovské území zabírající většinu západní Evropy včetně  území na sever od řeky Pád. Jeden z kmenů keltského uskupení, totiž Senoni, se někdy kolem roku 400 před n.l. rozhodli, že jejich současná hájenství již pro ně nejsou dostatečná a vyrazili na jih. Vytlačili Umbry a usadili se na východním pobřeží Apeninského poloostrova v pruhu zhruba mezi dnešním San Marinem a Anconou. Zde vzniklo takzvané ager Gallicus a také hlavní město Senonů, Sena Gallica, dnešní Sennigallia.

Zde se ovšem jejich postup nezastavil a Keltové vpadli do Etrurie, kde oblehli město Clusium nedaleko dnešní Sieny, jakkoliv obléhání v té době mělo daleko od toho, co si pod tímto termínem představujeme dnes. Obyvatelé etruského města se samozřejmě cítili ohroženi a obrátili se s prosbou o vojenskou pomoc na Řím, který sice s Clusiem nevázaly žádné spojenecké vazby, ale jejich nedávná úspěšná invaze do Etrurie zřejmě zanechala dobrý dojem ohledně vojenské zdatnosti legií.

Římané ovšem nevyslali vojsko, ale trojici vyslanců, která měla prozkoumat situaci. Ti se zachovali značně nerozumně a jejich jednání stojí za pádem Říma. Jeden z vyslanců, Quintus Fabius, totiž ve vypjaté chvíli, kdy se jednání zhroutila, probodl jednoho z keltských náčelníků. Tím samozřejmě porušil nepsané, avšak zcela mezinárodní právo na bezpečnost vyslanců.

Pokud Livius, který je hlavním zdrojem informací o této epoše římských, nelže, byla reakce Senonů pozoruhodně klidná. Požádali Řím, aby vyslance, kteří se na incidentu podíleli, vydali. Toto řešení si našlo v Římě své zastánce, konečně šlo o natolik flagrantní porušení práva, že se to vskutku celkem nabízelo. Nicméně jako mnohokrát vstoupil do dějin Říma plebejský dav, který vydání odmítl posvětit a naopak prosadil jejich zvolení do nejvyšších vojenských funkcí. To znamenalo vyhlášení války a na tu nebyl Řím připraven, protože vojenských kampaní v minulých letech bylo až moc, konkrétně válka s městem Veii Řím velmi vyčerpala. Senoni samozřejmě neváhali a vytáhli přímo na Řím. Začala tak válka vzniklá na vraždě jednoho člověka a na urážce cti - a tedy asi nejzbytečnější možná.

Je ovšem také možné, že Livius se mýlí, případně se uchyluje k vyprávění legendárního průběhu tažení, který nijak nesouvisí s realitou. Je totiž dobře možné, že Keltové si vojensky silný Řím vybrali pro nečekaný úder, aby si upevnili svoji pozici, která se mohla s Římany dostat do střetu. Vznikla také teorie o mnohem širším spiknutí proti Římu, které mělo čítat také syrakuského tyrana Dionýsia, ale to jsme možná už moc daleko. Jisté je jediné - historických pramenů blízkých době konfliktu máme nula a musíme tedy veškeré informace brát s opatrností.

Keltové tak jako tak sestavili armádu pod velením náčelníka Brenna a vyrazili na jih, aby překonali vzdálenost 130 kilometrů, která je dělila od Říma. Brennus vsadil na taktiku cíleného úderu a při průchodu územími jiných státečků pečlivě dbal na to, aby jeho muži neplenili a nedělali po cestě žádnou škodu, která by mohla tažení zkomplikovat nebo vést k obecnému odporu. Keltský postup tak byl velmi rychlý a 18. července 387 před n.l. se objevili poblíž říčky Allia, jen nějakých osmnáct kilometrů severně od Říma. Zde se jim postavily do cesty narychlo sesbírané legie.

O počtech vojska na obou stranách se vedou dlouhodobé, avšak nic neřešící spekulace. Obecná shoda panuje v tom, že Keltové Římany početně převyšovali, nicméně možný je i pravý opak. Římané měli nasadit šest legií pod vedením Quinta Sulpicia, což by při tehdejším stavu 4200 mužů na legii znamenalo asi 25 000 mužů ve zbrani. Je ovšem dost pravděpodobné, že legie nebyly na plných stavech. O počtu keltských bojovníků jsme informováni jen odhady hovořícími o 12 až 30 tisících bojovníků.

Římská legie oné doby se značně odlišovala od klasického útvaru třeba za Caesara a podobně se lišila i taktika útvarů. Legionáři fungovali jako domobrana a zásobovali se vlastní výstrojí, přičemž bojovali v lineární formaci blízké klasické falanze hoplítů. Bohatší muži tak bojovali ve středu formací coby těžkooděnci, zatímco chudší tvořili lehkooděná křídla celé formace.

Samotná bitva probíhala pravděpodobně stručně, leč výstižně. Římané nepříliš prozřetelně obsadili pozice zády k řece. Keltové následně udeřili na slabě ozbrojená římská křídla a donutila je k útěku, přičemž levé křídlo se v panice stáhlo do města Veii, zatímco křídlo pravé uprchlo až do Říma. Římský střed, výkvět vojska složený hlavně z patricijů, se tak ocitl v obklíčení mezi Kelty a řekou a snadno podlehl, patrně za těžkého krveprolití, jakkoliv údaje o výši ztrát neznáme.

Prchající římské křídlo sotva vpadlo do města, když se přiblížili Keltové. Ti snadno prorazili opevnění Říma (o hradbách asi nemá smysl mluvit) a obsadili metropoli, což byla věc, která se neměla opakovat dalších osm set let. Nikoliv však celou, jádro římské moci se opevnilo na Kapitolu a keltský útok z chodu byl snadno odražen, podobně jako pokus o lstivý výstup po kapitolské skále, které měly odhalit kejhající husy. Keltové tak vyplenili alespoň to, co měli po ruce, přičemž vedle cenností také zničili veškeré psané záznamy. Nastala patová situace - Římané neměli sílu Kelty vyhnat a ti neměli naopak na to dobýt Kapitol nebo Řím nastálo obsadit.

Římané měli výhodu v tom, že jejich síly se před střetem na Allii nestihly sesbírat z celého území a byly tak dislokovány v celém okolí, odkud mohly Galy ohrožovat. Jako vždy v případě smrtelného ohrožení si i nyní Římané zvolili diktátora a tím se stala patrně nejpozoruhodnější postava raných republikánských dějin, Marcus Furius Camillus.

Camillovi věnujeme na Antice samostatný článek. Již dříve, v době obléhání města Veii, fungoval jako diktátor a šlo asi o nejschopnějšího člověka v Římě, navíc s tou výhodou, že se aktuálně nenacházel ve městě a mohl tedy jednat svobodně - tedy až na ten detail, že se dosud administrativně nacházel ve vyhnanství z města. Camillus každopádně ve své třetí velké válce začal sbírat oddíly, které by mohly pomoci Římu. Další scénář už je znovu poněkud hypotetický.

Jak jsme již zmínili, Keltové neměli síly na dobytí Kapitolu. Je docela možné, že se nakazili nějakou epidemií, je docela možné, že nastaly problémy se žněmi v jejich domovině nebo prostě považovali trestný charakter expedice za splněný. Každopádně jako logické řešení takového patu se nabízelo opustit Řím a nechat si za to zaplatit zlatem. Brennus si z pozice síly vyžádal 1000 liber zlata a dal tak rámec jedné z nejslavnějších scén celé antiky. Římané totiž museli souhlasit a došlo k vážení, kde se ukázalo, že Galové nehrají tak úplně čistou hru - váhy nastavili tak, aby dostali zlata víc. Když si na to Římané stěžovali, došla Brennovi trpělivost, přihodil na váhy ještě svůj meč, aby Římané dorovnali ještě i jeho váhu a zvolal "Vae victis" - tedy Běda poraženým.

Podle některých historiků, časově samozřejmě velmi vzdáleným, se právě v této chvíli měl objevit Camillus s armádou, měl zaútočit na Galy, vyhnat je z města a pravit: "Ne zlato, ale ocel vykoupí rodnou zemi" ("Non auro, sed ferro, recuperanda est patria"). Druhého dne se pak měly obě armády střetnout v regulérní bitvě osm mil před Římem a Galové měli být poraženi, zničeni a vyhnáni. Camillus měl být provolán druhým Romulem a otcem vlasti, což ho později nezachránilo od dalšího politického exilu a podezření ze zneužití diktátorské moci. To vše však celkem zřetelně zavání propagandou, kterou se měla smýt hanbu z porážky na Allii a obsazení Říma. V reálu je tedy dobře možné, že Keltové odtáhli i s výkupným a nikým neobtěžováni. Dějiny raně republikánského Říma totiž nabízí více možných scénářů, neboť naši informátoři, Livius a Plútarchos, žili dávno po těchto událostech a jejich motivy nebyly vždy přísně historické.

Ať už tak nebo tak, je vcelku jisté, že bitva na Allii i obsazení Říma jsou skutečné události, o čemž svědčí také kroky, které Římané po překonání krize učinili. Postavili konečně kolem města seriozní hradby. Ty jsou sice pojmenovány po vládci královské epochy Serviu Tulliovi, nicméně pochází právě z raného čtvrtého století před naším letopočtem, tedy z doby po střetu u Allie a snad vycházely z předchozích královských hradeb, které museli Římané na nátlak Etrusků rozebrat.

Římská armáda si také z debaklu vzala mnohé. Poté, co v bitvě padla většina elitního římského středu s nejkvalitnějšími (a nejbohatšími) bojovníky, byla vytvořena formace triariů, kteří už stáli v záloze formací, nikoliv v jejich čele a měla tak bitvu případně rozhodnout, ne už nést celou její tíhu. Římané také začali přehodnocovat celé pojetí legií v hoplítském stylu a nahrazovali je manipulární formací. Také začali rušit formace s kopími ve prospěch mečů - právě ty používali Galové. Na konto porážky začali také zavádět větší štíty kryjící většinu těla, další krok ke klasické tváři legie.

Řím debakl na řece Allia neposlal na kolena, ale naopak jej poslal na cestu, která z něj učinila supervelmoc. Tou nejsmutnější cestou se Římané setkali s nejrozvinutější vojenskou silou v oblasti, s Galy, kteří ovládali půlku Evropy. Sice prohráli, ale vzali si z porážky to nejlepší, zapracovali na výzbroji, disciplíně i taktice svých vojsk a nastoupili tak na cestu, která skončila až v Mezopotámii a germánských lesích. Řím podruhé padl až roku 410 našeho letopočtu, tedy 797 let po porážce na řece Allia.  

Lokality zmíněné v textu naleznete na Mapě antického světa, záložka Itálie.