Antický svět 

Tento článek se zabývá tématem poněkud kontroverzním, totiž římskými bájemi a legendami pojednávajícími o počátcích Říma jako města. V mnohém se neshodli ani sami starověcí autoři, natožpak moderní historikové. Ale je známou pravdou, že každý mýtus, báj či legenda v sobě ukrývá pravdivé jádro. To je ovšem obaleno mnohem silnější vrstvou polopravdivých, idealizovaných nebo dokonce zcela vymyšlených epizod, které z příběhu činí právě legendu. Držme se tedy výroku Tita Livia z konce 1. stol. př.n.l.: "Dopřává se dávnověku výsada, že smí mísit lidské s božským, a činit tak počátky měst vznešenějšími."

Prologem k celému vyprávění o založení města, které bude jednou vládnout světu, je Homérova legenda o pádu Tróje. Po lstivém zničení Tróje kmenem Achájů se ze zbytků kdysi slavného města zachránil pouze jediný z hrdinů se svým lidem. Ostatní přeživší hrdinové padli do zajetí. Tento muž byl synem dardanského krále a bohyně Venuše, jeho rodokmen sahal až k samotnému Jupiterovi. Jmenoval se Aeneas a byl svým otcem vyslán na pomoc obležené Tróji. Byl to druhý nejstatečnější obránce města, hned po Hektorovi. Jeho hrdinství nebylo Trojanům sice nic platné, ale on sám byl bohy vyvolen k tomu, aby přenesl dědictví Tróje na italskou půdu a vládl trojskému lidu.

Unikl tedy z hořícího města a zachránil také svého otce i syna. Pro manželku se tam už vrátil bezúspěšně. Toužil také znovu vybudovat Tróju, ale bůh Jupiter mu přikázal, aby si nalezl nový domov v Itálii. Se svou zemí se loučil těžce, ale příkazu tak vysoko postaveného boha nemohl neuposlechnout. Proto soustředil všechny uprchlíky z města, postavil dvacet lodí a odplul na západ. Sedm let se pak plavil Egejským, Jónským a Tyrhénským mořem. Po vzoru Homérovy Odysey i on prožíval mnohá nebezpečná dobrodružství: na Krétě se málem stal obětí moru, na Sicílii se dostal pod soptící Etnu a k hrozným jednookým obrům-Kyklopům, setkal se s obludnými Harpyjemi, v průběhu dlouhé cesty mu také zemřel otec, poté co se vyhnul Skylle a unikl Charybdě ho bouře zahnala od italských břehů k pobřeží severní Afriky. Tam ho ve městě Kartágu přivítala jeho královna Dido a nabídla mu svou ruku i královskou korunu. On ale musel na příkaz Jupiterův pokračovat dál, čímž jí způsobil takový žal, že si vzala život, v čemž měl tkvět počátek nepřátelství mezi Kartágem a Římem. Dostal se tedy znovu na Sicílii, kde mu trojské ženy zapálily lodě, aby ho donutily ukončit nekonečnou cestu. Požár se mu však podařilo zdárně uhasit.

Nakonec samozřejmě překonal všechny překážky, které mu stavěla do cesty hlavně bohyně Juno, která Trojany nenáviděla proto, že ji Paris neoznačil za nejkrásnější z bohyň, a se zbylými spolucestujícími se dostal do země mu určené Jovem. Aeneas se však rozhodl, že se v Itálii musí usadit na co nejvýhodnějším místě, proto se vydal k věštkyni Sibyle, která ho místo odpovědi na jeho složitou otázku zavedla do podsvětí, aby se tam poradil se svým otcem. Ten mu doporučil správnou oblast, a Aeneas pak na jeho radu vplul do ústí řeky Tiberu a založil právě tam své město.

Jenže okolí Tiberu nebylo volnou zemí "na prodej". Ovládali ho totiž Latinové, kmen, jemuž vládl král Latinus. Jak tento král přijal Aenea, nedohodli se ani starověcí autoři. Podle jedné zprávy ho přijal vlídně a přátelsky (což se do římských bájí moc nehodí), podle druhé mu dovolil založit město až po boji, ve kterém byl poražen. Každopádně mu dal později za ženu svou dceru Lavinii, na jejíž počest pojmenoval Aeneas své město Lavinium. Ale ani s tím se nemohl spokojit, protože Latinové nesli velice nelibě příchod cizinců a zabrání části jejich území, a tak nakonec jejich spory přerostly až v ozbrojené potyčky, kterých využil Turnus, král sousedního kmene Rutulů, který měl v plánu oženit se s Lavinií a Latium připojit ke svému území. Nespokojení starousedlíci si vybrali za vůdce právě jeho, a zaútočili na Aeneovo město. Osádka však útok odrazila, a poté jí přišli na pomoc Etruskové pod vedením dávného Turnova nepřítele Euandra. Krutou válku, která se poté ztrhla, ukončil až souboj vůdců obou stran, v němž Aeneas Turna zabil.

Vítězný hrdina poté dobudoval své město, spojil svůj nepříliš početný lid s latinským a stal se jeho králem. Jak dlouho vládl ve své nové vlasti, není známo, Legendy se shodují pouze v tom, že byl vzat na nebe a povýšen na boha. Jeho syn Askanius neboli Julus (od kterého jakožto jednoho z praotců odvozoval původ rod Juliů v čele s božským Caesarem) pak založil město Alba Longa. Po Juliovi vládlo v Alba Lonze 11 králů, málo známých. Dvanáctým byl král Prokas, který měl dva syny: staršího Numitora a mladšího Amulia. Po jeho smrti nastoupil na trůn podle práva Numitor. Amulius ho však sesadil a vyhnal. Protože se chtěl pojistit proti vlastním metodám získání vlády, dal popravit všechny jeho syny a dceru Reu Silvii přinutil stát se kněžkou bohyně Vesty, což byla funkce se slibem věčného panenství.

Jenže tato Rea Silvia neodolala svodům boha války Marta (což bylo při jeho udatnosti a síle pochopitelné) a porodila mu dvojčata. Když se král dozvěděl o narození potencionálních uchazečů o trůn, přikázal je i Reu Silvii vhodit do řeky. Sluhové dali oba chlapce do košíku a položili na hladinu Tiberu, který byl zrovna tou dobou rozvodněn. Reu Silvii zachránil pak před utonutím bůh řeky Tiberu, protože se mu líbila, a odvedl si ji jako manželku ke svým pramenům. Poté, co dvojčata řeka vyvrhla, jejich pláč přivolal vlčici, která žila v nedalekém lese na Palatinském pahorku. Seběhla pro ně k řece a odnesla je do svého doupěte v jeskyni. Tam je pak kojila svým mlékem a zahřívala svým tělem. Tak je jednou našel pastýř Faustulus, který je (když se vlčice vzdálila) odnesl k sobě domů, kde je s manželkou Akkou Larentiou vychoval společně se svými dvanácti syny.

Prvním zaměstnáním Romula a Rema (všímavý čtenář jistě dávno pochopil, o které dvojčata jde) bylo hlídání otčímových stád a lov zvěře. Díky své vlčí kojné a zdravém životě v lese z nich vyrostli zdatní junáci, kteří nevěděli nic o svém původu a žili prostě a spokojeně. Nevyhýbali se, jako jiní mladíci, šarvátkám a nejrůznějším potyčkám. Jejich hlavním nepřítelem byl konkurenční pastýř pasoucí stáda pro Numitora na Aventinu. Jednou byli však při své výpravě dopadeni a předvedeni před Numitora. Ten v nich (neví se jak) poznal své vnuky. Připomeňme, že Numitor byl právoplatným vládcem Alba Longy vyhnaný jeho mladším bratrem Amuliem. Ten je vcelku bez problémů přemluvil k nápravě staré křivdy a ti sehnali své druhy z Palatina a vtrhli do Alba Longy. Amulia zabili a vládu vrátili do rukou Numitorových.

Poté však vyvstal velmi závažný problém - Romulus a Remus, vědomi si svého královského původu, neměli kde vládnout! Protože nechtěli čekat, až jim jejich děd po své smrti uvolní trůn, rozhodli se založit své vlastní město. Svůj záměr skutečně uskutečnili a 300 let od založení Alba Longy se na Palatinu objevilo nové město. O místě (Palatinském pahorku) se bratři dohodli snadno, neboť to bylo výtečné místo: ze tří stran chráněné strmými skalními svahy a z té poslední močály před útoky jak divoké zvěře, tak nepřátel. Navíc se Palatin nacházel ve středu krásné země nad řekou - Tiberem - která v těchto místech je již velmi blízko moři; kolem něho se po všech stranách mírně zvedalo dalších šest pahorků. Před nimi se už v této lokalitě nacházela osada a pevnost, ve které našel útočiště i hrdina Euander.

V době, kdy se Romulus a Remus rozhodli založit zde své město, byly zde již chýše pastýřů a snad i zbytky Euandrova města. Oba bratři tedy podle tehdejších zvyklostí přistoupili k obřadům založení města nutně doprovázejícím: vyčkali příznivých znamení bohů, pluhem se zapřaženým býkem a krávou vyorali kolem příštího města brázdu na třech místech přerušenou. Brázda symbolizovala obranný příkop, vyoraná hlína hradby a přerušení městské brány. Potom uprostřed pahorku vykopali čtvercovou jámu, do níž vložili pluh a obětní plodiny. Po příslušných bohoslužbách pak byl obřad považován za dokončený a město založeno. Zbývalo už jen určit jméno nového města. Oba bratři chtěli, aby bylo město pojmenováno po nich. Ale problémem bylo, že nemohla rozhodnout tradiční přednost staršího, prostě proto, že byli oba bratři jakožto dvojčata stejně staří. Dohodli se tedy nakonec, že vyčkají znamení bohů, a to sledováním přeletů ptáků, což byl tehdy velice spolehlivý způsob, jak boží vůli zjistit.

Romulus zůstal na Palatinu a Remus se vydal na Aventinum, kde každý sledovali oblohu v očekávání věšteckého úkazu. Jakmile Remus zaujal své stanoviště, objevilo se šest supů, kteří mu přeletěli nad hlavou. Remus to okamžitě hlásil sboru věštců a žádal, aby mu přiřkli vítězství. Krátce na to se však Romulovi ukázalo dvanáct supů. Protože se předem nedohodli na přesných podmínkách, vznikl spor o vítězství. Remus odůvodňoval své vítězství časovým prvenstvím, Romulus větším počtem supů. Tady se pověsti rozcházejí ve dvě verze. Podle první bylo město nakonec pojmenováno po Romulovi a ten pak vyznačoval místo budoucích hradeb. Zatrpklý Remus mu však s posměchem řekl, že takové hradby nikoho nezadrží a strouhu přeskočil, aby ho urazil. Tu ho Romulus se slovy: "Tak ať zhyne každý, kdo se odváží překročit mé hradby" zabil. Podle druhé, méně rozšířené verze, se hned po věšteckém úkazu mezi bratry a jejich přívrženci rozpoutala rvačka, při níž byl Remus zabit.

Každopádně bylo město pojmenováno po Romulovi jako Roma, Řím, a Romulus se stal jeho prvním králem. Na Rema se v podstatě zapomnělo, ale Romulus po sobě zanechal velice výraznou památku. Vybudoval z Říma opevněné město, postavil mnoho staveb, dal mu zákona a položil tak základy jeho příští slávy. Nejdříve opevnil Palatinský pahorek, pak do hradeb přibral další a další území, aby měl dostatek místa pro nové obyvatelstvo. Podle vzoru dávných zakladatelů měst otevřel ve městě azyl a přijímal do něj lid většinou nízkého původu, svobodné i otroky bez rozdílu. Do jeho města přicházeli převážně mladí muži z Lavinia a Alba Longy. Romulus si musel u nového lidu především získat autoritu, aby se mu situace nevymkla z rukou. Proto ke svému úřadu krále připojil mnohé působivé odznaky moci a důstojnosti: purpurový plášť, zlatou čelenku s Jovovým orlem, křeslo s výzdobou ze slonové kosti a dvanáct osobních strážců, liktorů, kteří nesli jako odznak své hodnosti fasces, svazky prutů s vpletenými sekyrami. Tyto zůstali symbolem moci v Římě po celou dobu trvání jeho starověkých dějin.

Pak musel Romulus ve městě zavést pořádek. Lid rozdělil na dvě skupiny. Ty, co vynikali původem, prosluli udatnými činy, byli na tehdejší poměry bohatí nebo už měli děti, nazval patriciji (od slova patres - otci) a ostatní, chudé a bezvýznamné, nazval plebeji (snad od slova pleo - množství, později plebs - lid). Plebeje dal v ochranu patricijům a nechal každého plebeje vybrat si svého ochránce. Toto uspořádání pak nazval vznešeně patronát. Oběma skupinám uložil mnohá práva a povinnosti, čímž rozdělení zpečetil. Patricije rozdělil na tři tribue (kmeny), každý skládající se z deseti kurií (skupin rodů). Všichni jejich příslušníci tvořili "římský národ", populus Romanus, kterému udělil právo scházet se na shromážděních, kde se projednávaly nejdůležitější politické, právní a náboženské otázky nově vzniklé obce. Jako svůj poradní orgán zřídil pak Romulus stočlennou radu starších - senát (z lat. senex, stařec).

O prosté obyvatele se postaral tím způsobem, že každému přidělil dvě jitra (asi půl hektaru) půdy jako heredium (z lat. dědic), která byla, jak už název napovídá v dědičném vlastnictví. Ostatní půda zůstala nerozdělena, v kolektivním vlastnictví, jako ager publicus (veřejná půda). Položil také základy pozdějšího vojenského vzestupu Říma tím, že ustanovil brannou povinnost občanů, zorganizoval armádu a město opevnil hradbami. Romulovi také mýty připisují dalších mnoho zásluh na tom, že město nezaniklo, nýbrž se o mnoho později stalo vládcem téměř celého tehdy známého světa.

Prvními obyvateli Říma byli muži z Romulovy družiny a přistěhovalci z albských osad. Ovšem to byli také muži. Bez žen se Řím vůbec nemohl městem stát, natožpak aby vytrval dalších tisíc let jako význačná světová mocnost. Romulus tedy vyslal do okolních obcí posli se žádostí, aby si v nich obyvatelstvo mohlo vybrat manželky. Ty však odmítly, protože nové město, navíc obývané tolika lidmi pochybného původu, u nich nebudilo dostatečnou důvěru, aby se obyvatelé rozhodli riskovat to, že do něj provdají své dcery. Proto Romulus vyhlásil po okolí, že chystá oslavu na počest boha Neptuna Consa a zve na ni všechny obyvatele okolních obcí. Hosté se dostavili, v hojném počtu mezi nimi byli zastoupeni Sabinové s manželkami a dcerami. Když byla zábava v nejlepším, římští muži se na znamení Romula vrhli na sabinské dívky a unesli je. Ihned se také postarali o to, aby se staly jejich manželkami a matkami dětí.

Otcové, kteří přišli o dcery, a mladíci, kteří přišli o snoubenky, však krále Tita Tatia přinutili, aby je pomstil. Ten tedy vypověděl Romulovi válku a římští muži, kteří si momentálně hleděli více svých manželek než boje, se na bitevním poli dlouho nezdrželi a stáhli se za hradby města. Tam se však statečně bránili. Sabinové proto nakonec podplatili zlatými náramky a šperky Tarpeiu, dceru Tarpeia, velitele hradu, a ta jim v noci tajně otevřela bránu (podle ní je pojmenována známá Tarpejská skála, na které byli později vykonávány ty nejpotupnější tresty, např. za velezradu). Romulus musel se svými muži uprchnout. Příštího dne se pokusil znovu dobýt své město nazpět, avšak tu se do situace konečně vložily Sabinky. Vrhli se mezi nepřátelská vojska a prosili všechny muže, aby jim nezabíjeli otce a bratry a také manžely. Římané a Sabinové nakonec uzavřeli mír a, protože byli spojeni pokrevními svazky, nakonec spojili i svůj lid. Titus Tatius se přestěhoval do Říma a stal se Romulovým spoluvládcem. Když poté zemřel, stal se pak opět jediným Romulus.

V otázce Romulovy smrti nejsou pověsti opět jednotné. Existují dvě verze, jedna plebejská, druhá patricijská. Podle patricijské byl vzat za živa na nebe v ohnivém voze boha války Marta dne 17.února neznámo kterého roku, když konal vojenskou přehlídku v oblasti Karpejských bažin (pozdější Martovo pole). Podle plebejské ho zavraždili sami patricijové, protože se jim pokusil omezit moc. Obě se však shodují v tom, že se stal bohem a pod jménem Quirinus chránil pak svůj lid do konce věku římských mýtů.

Po smrti Romula pokračovalo ve vládě dalších šest králů. Tyto postavy, stejně jako jejich činy, se pohybují někde na pomezí legend a skutečné historie. Podle obvyklého literárního podání vládu po Romulovi převzal Numa Pompilius, původem Sabin, který vytvořil nejstarší kultovní instituce a jehož životopis sepsal Plútarchos. Dalším králem byl Tulus Hostitulus, za jehož vlády došlo k válce s Alba Longou, městem, které bylo v čele autonomních Latinských osad. Toto období je dějištěm další velmi známé legendy o boji Horatiů a Curiatiů. V této válce se mělo rozhodnout o tom, zda se Alba Longa stane pánem Říma, nebo naopak ten ovládne Alba Longu. Král Alby Longy ve snaze ušetřit životy mužů se dohodl s římským králem o tom, že se místo armád proti sobě za každou stranu postaví tři bratři, trojčata, rovní sobě silou věkem i statečností. Ti se pak utkají v boji a vítězství ve válce rozhodne tento souboj. Za Římany byli vybráni zmínění Horatiové, za Albu Longu bratři Curiatiové ( zde je nutno podotknout, že už ve starověku nebyla shoda v tom, kteří byli Římané, nakonec však byli jimi uznáni právě Horatiové ). Když bratři souhlasili, určili králové místo a čas boje a zavázali se slavnostní přísahou, že ten národ jehož reprezentanti zvítězí bude pak v míru a pokoji vládnout tomu druhému.

V určený den se bratři tedy utkali. Zpočátku vypadalo, že boj vyhrají bratři z Alba Longy, neboť po první jejich srážce padli dva Horatiové mrtvi, zatímco trojice Alby Longy byla pouze zraněna. Nyní to bylo pro Římany velmi špatné, protože co zmůže jeden, ač nezraněn, proti třem. Navíc se poslední Horatius, přes přísahu, že bude bojovat do poslední kapky krve, dal na útěk. Bratři Curiatiové se ho jali pronásledovat, když tu se náhle Horatius obrací, vrhá se do boje s nejbližším pronásledovatelem a využívaje toho, že není dosud raněn, ho poráží. Druhý z bratrů Curiatiů byl více raněn než ten první, proto mu nemohl stačit a posléze ani pomoci, doběhl tedy k Horatiovi až když byl jeho bratr mrtev a ocitl se ve stejné situaci. Je jasné, že pro Horatia nebyl problém přemoci ani ho, a pro třetího, nejvíce zraněného Curiata, který zůstal daleko vzadu, si nakonec sám došel a zabil ho taky.

Tak tedy díky chytrosti tohoto muže zvítězil Řím a stal se pánem Alby Longy. Pochopitelně bylo vítězství a jeho strůjce oslavováni. U Kaperské brány se však do hlomozu všebecného veselí vmísil ženský pláč. Patřil Horatiově sestře, která byla zasnoubena s jedním z Curiatiů a která nyní spatřila na bratrových ramenou jeho plášť, z čehož pochopila, že zahynul. Její nářek však podráždil Horatia. Vytáhl meč, dívku probodl a vzkřikl: "Kéž napříště zhyne každá Římanka, která nad hrobem nepřítele své slzy roní!"

Za tento čin byl pohnán pochopitelně před soud. Obhajoby se ujal jeho vlastní otec, který dosáhl zbavení Horatia viny poté když předstoupil před soud s řečí, ve které se tázal soudců zda chtějí snad poslat na smrt hrdinu, jež právě vybojoval pro Řím tak skvělého vítězství. Přesto, že ho dojatí Římané propustili, mu otec udělil symbolický trest. Horatius musl projít pod jhem, což ho donutilo sklonit pyšnou hlavu.

Následujícím Římským králem byl Ancus Marcius, dle tradice údajný zakladatel ostjského přístavu. Dalším pak byl Tarqunius Priscus etruského původu ( Etruskové jak víme měli ve skutečnosti velký vliv na počátcích Říma a tedy pověsti o etruských králích na římském trůnu mají pravděpodobně historické jádro ). Po něm vládl Servius Tullius, možná syn otrokyně, jemuž se přičítá rozdělení obyvatelstva do pěti tříd dle majetku. Posledním králem se stal krutý Tarquinius Superbus - syn Tarqunia Prica -, který byl vyhnán z Říma opět pouze dle tradice, jiný historický zdroj nemáme, roku 510 př.n.l. a nastolena republika. Poslední události jako etruská nadvláda nad Římem, rozklad prvotně pospolného zřízení - servivské zřízení a přecho k republice jsou již skutečné historické události, a proto se o nich budeme více zmiňovat v jiých, příslušných článcích.

Po vyhnání posledního římského krále se pokusil vrátit vládu nad městem do etruských rukou král Porsenna, vytáhl tedy proti Římu a obklíčil ho. Do města tehdy vedla jediná cesta přes dřevěný most přes řeku Tiber. Hlídku na tomto mostě jednoho dne držel ještě s dalšími druhy Horatius Cocles ( cocles znamená jednooký, podle jedné verze byl již takto postižen od narození, podle druhé o oko přišel v boji ). Tu se náhle vynořil nepřítel a hnal se směrem k mostu. Ostatní mužové zděšeně odhazovali zbraně a dávali se na útěk, ale Horatius se nepříteli postavil s mečem v ruce několik útočníků padlo a vytvořilo tak před Horatiem hradbu, díky níž nápor zadržel a poskytl tak svým druhům čas k útěku. Most ale takovou tíhu všech útočících bojovníků neunesl a zřítil se, čímž boj skončil. Horatius posléze doplaval v plné zbroji na břeh.

Obléhání ovšem nepřestalo a v Římě propukl hlad. Proto se mladý patricij Mucius rozhodl sám proniknout do nepřátelského tábora a zabít krále Porsennu. Ukryl pod šat dýku a přikradl se ke královskému stanu. Toho dne se zrovna vyplácel žold a král se svým pobočníkem dohlížel na jeho vydávání. Mucius aniž by věděl kdo z nich je král jednoho z nich zabil. Usmrtil však pobočníka. Pokusil se utéct, ale záhy byl chycen a předveden před krále. Tomu řekl Mucius své jméno a přiznal i, že ho chtěl zabít. K tomu dodal že není sám s takovým úmyslem, a že v Římě je dalších tři sta takových, stejně jako on, připravených se pokusit o totéž. Vyděšený král mu pohrozil, že ho dá mučit ohněm, nevyzradí-li své spoluviníky, na to ale Mucius vložil svou pravou ruku do ohně a bez jediného projevu bolesti si ji nechal spálit. Král ohromený jeho udatností ho propustil a poděšen tím, že by musel čelit ještě tolika dalším atentátům, jako tomuto, kterému navíc ušel jen čistou náhodou, ihned zahájil vyjednávání. Obklíčení tak díky Muciovi skončilo. Samotný hrdina dostal přezdívku Scaevola, což znamená Levička čili Levák.