Antický svět 

Římský dějepisec Titus Livius se narodil roku 59 před n.l. v Patavii, což je dnešní Padova. Toto město se proslavilo svoji mravní přísností, která se pak stala i důležitým rysem Liviových děl. Sám autor patřil k přesvědčeným republikánům, obdivoval Pompeia i Cicerona, účastnil se aktivně občanské války a i po porážce si zachovával jistou názorovou samostatnost. Přesto později vcelku uznával vhodnost "pax Augusta" (Augustova míru). 

Livius získal poměrně důkladné vzdělání v oblasti filosofie, rétoriky i historie, a proto se mohl bez obav vydat do Říma. Zde však zřejmě nikdy nezastával žádné veřejné místo, byť ho Augustus znal a dal mu dokonce napůl žertovnou přezdívku pompeiovec, a plně se věnoval studiu a spisovatelské činnosti. Z Liviových méně známých děl je třeba zmínit ta, která napsal do třicítky. Jsou to filosoficko - historické spisy inspirované Ciceronem a spis o rétorice, který napsal formou dopisu pro svého syna. V něm doporučoval četbu řečí Démosthéna a Cicerona, což hovoří o dobrém vkusu. Ani jeden z těchto spisů se nám však neuchoval. 

Po dovršení třiceti let se Livius rozhodl sepsat historii římského národa. Tomuto titánskému úkolu věnoval celý svůj mužný a stařecký věk, psal knihy dějin celých 40 let. Dal však vzniknout vůbec nejrozsáhlejšímu spisu dějin Říma, jaký kdy vznikl. Dílo nazval Ab urbe condita (Od založení města) a získal si jím nesmrtelnou slávu. Dílo bylo v průběhu psaní rozděleno na 142 knih, z nichž se nám však bohužel dochovala jen asi čtvrtina. Přesněji knihy 1.-10. (od založení města po rok 293 před n.l.), 21.-45. (roky 218 až 167 před n.l.) a část devadesáté první knihy. Knihy tvořily svazky po pěti nebo deseti - pentady nebo dekády. Ztráta většiny knih však není tak bolestná, jak by mohla být, neboť prakticky všechny knihy jsou dochovány alespoň v krátkých výtazích. Bez nich by se naše znalosti o Římu za republiky snížily o velký kus. 

Ab urbe condita začíná příchodem Aenea na italské území a končí rokem 9 před n.l. popisem smrti Drusa. To byla událost poměrně nedůležitá na ukončení takového rozsáhlého díla. Také z počtu knih můžeme usoudit, že Livius dílo nedokončil. Snad měl v úmyslu napsat spis o 150 knihách, který by končil smrtí císaře Augusta, tedy rokem 14 n.l., která by dala spisu důstojný konec - konec celé epochy. Smrt spisovatele dostihla přibližně ve stejně době jako Ovidia, tedy roku 17 n.l. 

Pohnutkou k napsání díla byly podobné vlastenecké, mravní a náboženské city, které vedly Vergilia k sepsání Aeneidy. Oba dva nalézají v mravech svých předků, které spočívaly na správných právních zásadách, a na tvrdé práci občanů, základy římského impéria, které v době jejich životů už ovládalo celé Středomoří. Livius se podobně jako Vergilius Římanům ukázat, že jejich říše je lepší než všechny ostatní a dá se říct, že se mu to na historických podkladech podařilo. Jako velkolepý vlastenecký podnik je totiž tato historická kniha nepředstižitelná. Jako největší hrdina celého díla se prý jevil Augustus. Zvláště slavným dílem se stal dramatický popis druhé punské války, kde se vytrvalost a udatnost Říma objevuje zvláště výrazně, čehož Livius jakožto vynikající propagátor dokázal využít. 

Co se historické přesnosti, je Ab urbe condita také takřka vzorem, byť pro Livia nebyla při psaní tato stránka věci úplně vpředu. Livius se projevil jako dobrý kritik a jeho prameny můžeme většinou považovat za - na tehdejší dobu - nezaujaté. Psal svěží a plynulou prózou, která prozrazovala autorovo rétorské vzdělání. Léta, která sám pamatoval, popsal ze svého pohledu, straní Pompeiovi a pokládá si otázku, zda vůbec Caesarovy úspěchy k něčemu byly. Také Augustovy nezvratitelné úspěchy při reformách po Actiu autor vychvaluje naprosto všeobecně, bez zápalu nebo nějakého příkladu. Osobně zůstal republikánem, ale nedoplatil na to. Měl inu větší štěstí než Ovidius... 

Livius se stal po bohu Vergilia nejčtenějším římským autorem jak po dobu trvání římské říše, ale i dlouho po jejím pádu. Jeho sláva trvá dodnes, byl však velmi ctěným už za svého života. Titus Livius patří každopádně k největším historikům všech dob.