18. 4. 2015
Pochod Deseti tisíc 401 před n.l.
Anabáze Deseti tisíc ukázala superioritu řeckého válečnictví v oblasti, jakož i vysokou morálku řeckých žoldnéřů.
Obrovská perská říše byla v 5. století př. n. l. stále mocností, jež vzbuzovala respekt. Řekům se však podařilo perský kolos porazit ve slavných řecko-perských válkách. I po nich pokračovaly v boji s Peršany Athény. Ačkoli byli Athéňané zprvu spolu s Egypťany poraženi v nilské deltě a ztratili své pozice na Kypru, záhy získali opět iniciativu a roku 450 př. n. l. zvítězili nad Peršany v námořní bitvě u města Salamíny na Kypru. Roku 449 byl pak uzavřen tzv. Kalliův mír, jímž Peršané ztratili kontrolu nad východním pobřežím Egejského moře. O 25 let později byl Kalliův mír znovu potvrzen, protože perský král Dáreiros II. byl nucen bojovat za upevnění moci uvnitř své říše. Athéňané se tak nemuseli obávat, že Peršané využijí jejich potíží za peloponnéské války k neočekávanému útoku. Později však došlo mezi oběma stranami k novému napětí. Athéňané totiž vystoupili r. 414 př. n. l. na podporu protiperského odboje v Kárii. Když byla v příštím roce jejich moc citelně oslabena porážkou u Syrakus, prohlásili Peršané Kalliův mír za neplatný a začali znovu vymáhat poplatky od athénských spojenců na maloasijském pobřeží a finančně podporovali Spartu.
Perská říše, i přes svou nesmírnou rozlohu, finanční a lidský potenciál, utržila od Řeků nepříjemné lekce; roku 404 př. n. l. odpadl od perské říše Egypt, který si udržel svou samostatnost až do roku 343 př. n. l. (přičemž značnou úlohu v ozbrojených silách Egypta hráli řečtí žoldnéři), západní satrapie projevovaly separatistické tendence (díky tomu a soupeření Peršanů s Řeky o vliv v Malé Asii zůstal Egypt tak dlouho nezávislý). Tyto skutečnosti, spolu s konfliktem mezi syny Dáreira II. Artaxerxem II. (405/404 - 359/358) a Kýrem Mladším, který se snažil využít svého mocenského postavení k tomu, aby se stal perským králem, oslabily prestiž Persie. I této kapitoly v historii perské říše se Řekové aktivně účastnili a znamenala pro ně další užitečné a navíc úspěšné měření sil s perským obrem.
Mladší bratr Artaxerxa II., králevic Kýros, satrapa Lýdie, Frýgie a Kappadocie, se v roce 401 rozhodl, že se pokusí získat perský trůn a požádal o pomoc Spartu. Kýra pojilo přátelství s velitelem spartského loďstva Lysandrem a Sparta Kýrovi vděčila za účinnou podporu, hlavně finanční, na sklonku peloponnéské války. Sympatie Sparty stály jednoznačně na straně Kýra. Kýros uzavřel tajnou smlouvu se Spartou a najal do svých služeb na 13.000 řeckých žoldnéřů, 10.600 z nich byla těžká pěchota. Spartští efoři (pětice každoročně volených hodnostářů) přikázali nauarchovi Samiovi, aby Kýrovu výpravu proti Artaxerxovi podporoval svým loďstvem. Podpora Sparty Kýrovu povstání pak vedla k ochlazení persko-spartských vztahů.
Vojáci byli vycvičeni Klearchem, spartským úředníkem, který byl vyhnán z Byzantia pro odírání obyvatel a zvěrstva, jichž se tam dopustil. Tyto nejlepší jednotky, které mohl králevic získat, připojil ke svým asijským oddílům a vyrazil ze Sard na pochod. Řekům bylo nejdříve řečeno, že jdou na trestnou výpravu proti nezávislým Pisiďanům, místo toho však pochodovali do Babylónie. Řekové se chtěli pokusit o protest, ale Kýros jim jedenapůlkrát zvýšil plat a nešetřil sliby o budoucích odměnách a funkcích - to vojáky přesvědčilo. Tažení se na popud svého přítele Proxena účastnil i Sokratův žák a literát Xenofon, který historii tažení později popsal ve své Anabasis.
Po tříměsíčním pochodu překročilo vojsko Eufrat, brzy se začalo nedostávat potravin a krmiva pro dobytek, neboť po cestě, kterou se vojsko ubíralo, bylo vše vypáleno Artaxerxovými jezdci. Očekávalo se, že brzy dojde k rozhodující bitvě. Nakonec, šest měsíců od zahájení tažení, došlo k boji u vesnice Kúnaxy, ležící mezi Eufratem a Tigridem. Artaxerxovo vojsko bylo rozprášeno a sám Kýros se vrhl na krále. Podařilo se mu Artaxerxa zranit, ale nakonec v osobním souboji zahynul. Artaxerxes přikázal, aby jeho bratrovi byla uťata hlava a pravá ruka. Zahynuli i Kýrovi nejbližší přátelé kromě jednoho, Ariaia. Řekové unaveni pronásledováním nepřítele se vrátili do tábora až pozdě večer a o Kýrově smrti ještě nevěděli. Teprve příštího jitra k nim přišli poslové od Ariaia, který převzal vedení králevicova vojska. Ti jim řekli, že Kýros byl zabit a Ariaios je očekává, aby se společně vrátili do Iónie. Vítězství Řeků bylo zbytečné. Klearchos navrhl Ariaiovi, aby sám zasedl na perský trůn, ale Ariaios odmítl. Na to se Klearchos pokusil nabídnout své služby samému Artaxerxovi pro jeho válku s Egyptem, ale král nechtěl vyjednávat dříve, než Řekové složí zbraně.
Druhého dne se objevili Artaxerxovi poslové, vedení satrapou Tissafernem. Po dlouhých jednáních bylo Řekům přislíbeno, že dostanou zásoby potravin a že jim nebudou kladeny překážky k návratu domů, za to se museli zavázat, že nebudou v zemi loupit. Tissafernes se nabídl, že je bude doprovázet. Řekové s Peršany si však příliš nedůvěřovali a při zastávkách často vznikaly mezi vojáky šarvátky. Klearchos se pokusil s Tissafernem dohodnout a přesvědčit jej, že jeho vojsko je ochotno posloužit každému, kdo dobře zaplatí. Lstivý Peršan ujistil Klearcha o svých přátelských úmyslech a navrhl mu, aby přišel s ostatními stratégy a logachy do perského tábora na další jednání. S Klearchem odešlo pět nejvýznamnějších stratégů, dvacet logachů a dvě stě vojáků. Sotva Řekové vstoupili do Tissafernova stanu, byl dán signál, na jehož znamení byli všichni stratégové a jejich průvodci pobiti. Jednomu vojákovi, který byl raněn do břicha, se však zdařilo uprchnout a doběhnout do řeckého tábora a říci, co se stalo.
Řekové neztráceli čas a rozhodli se k evakuaci svých sil. Xenofon svolal bývalé stratégy a logachy, jichž bylo celkem asi sto. Na místa zahynulých byli zvoleni noví velitelé, Xenofon byl zvolen vůdcem celého vojska. Tato volba byla šťastná, neboť Xenofon se v dalším průběhu událostí projevil jako schopný a odvážný velitel. Nyní se obrátil k vojákům s řečí, v níž je vyzýval ke zmužilosti. Připomenul, jak byli Peršané v boji zbabělí, jak bohatá je jejich země a jak snadno se v ní bude loupit. Budou-li odvážní a ukáznění, mohou se vrátit domů s bohatou kořistí.
Dalšího jitra se dali Řekové na pochod. Peršané se je snažili pronásledovat na koních a zdáli je ostřelovat z praků. Xenofon navrhl, aby byl zorganizován jízdní oddíl a aby byli praky ozbrojeni vojáci z Rhodu, proslavení svým střeleckým uměním. Útok dvou tisíc perských jezdců a čtyř tisíc prakovníků byl odražen a Peršané začali za Řeky postupovat v uctivé vzdálenosti. Řekové mohli bez překážky loupit ve vesnicích, jimiž procházeli a jejich obyvatele s sebou odvádět jako otroky.
Těžkosti nastaly, když došli k Tigridu. Ukázalo se, že je nemožné řeku překročit, na druhém břehu navíc stály velké síly Peršanů. Řekové se vyptali zajatců a po poradě se rozhodli jít přes Arménii, přes země a hory bojovného kmene Karduchů, kteří se nepodrobili perskému králi. Ukázalo se, že tito zuřiví a tvrdohlaví horalové jsou statečnější a nebezpečnější než obrovské Artaxerxovo vojsko. Nepřetržitě ostřelovali Řeky, prodírající se úzkými horskými soutěskami a nechtěli s nimi vyjednávat ani jim poskytovat potraviny. Na obtížné cestě museli vojáci zanechat mnoho dobyté kořisti i odvlečených otroků. Po sedmidenních nepřetržitých bojích s Karduchy sestoupili nakonec k řece Kentritu, za níž začínala Arménie. Horská cesta vedla přímo k říčnímu brodu, za řekou však na ně čekalo vojsko arménského satrapy Oronta a v horách se shromáždili ozbrojení Karduchové. Zdálo se, že všechny cesty jsou odříznuty. Východisko se nakonec našlo - dva Řekové, kteří se koupali asi půl kilometru od tábora zjistili, že je tam řeka mělká a vhodná k přebrodění. Celé vojsko se tam zdárně přebrodilo, zatímco nevelký oddíl poutal Orontovu pozornost.
Začala nejobtížnější cesta arménskými horami. Satrapa západní Arménie Tibirazos sice povolil Řekům průchod, s podmínkou, že po cestě nebudou nic ničit, v horách ale napadl hluboký sníh, do něhož zapadali lidé i zvířata. Jen s námahou se velitelům podařilo domluvami i bitím přinutit lidi, kteří byli do rána ztuhlí zimou, aby pokračovali v cestě. Vojáky sužoval ledový vítr, omrzaly jim končetiny, od oslnivé bělosti sněhu je bolely oči. Nedostávalo se potravin, umírala zvířata i lidé. Velitelé rozkázali, aby byla ze soumarů shozena kořist, aby mohli vézt nemocné a slabé. Někteří, jak už to v podobných situacích bývá, by raději zakopali ještě živého přítele, než by se rozloučili s nakradeným majetkem.
Když Řekové došli do země bojových Toachů a Chalybů, museli opět tvrdě bojovat. Teprve v zemi Skythů si vojsko oddechlo. Za dobu cesty se jeho stav snížil na osm a půl tisíce. Zde se Řekové nasytili, doplnili si zásoby a dokonce dostali průvodce. Pak se dostali k Černému moři, po kterém se hodlali dostat domů. Jejich anabaze však zdaleka nebyla skončena. Vojáci ještě dlouho putovali na lodích i pěšky po přímořských zemích. Přivykli si na snadnou kořist a nespěchali příliš do vlasti, loupíce cestou nejen mezi místními kmeny, ale i v řeckých koloniích. Někteří, dokonce i sám Xenofon, zde zamýšleli založit nové město a žít v něm. Řecké obyvatelstvo přístavních měst Sinopy a Hérakleie a stejně tak satrapa Paflagonie Peršan Korylas se divokého vojska tak polekali, že jim raději rychle poskytli lodě a peníze, jen aby odpluli někam dále. Řečtí žoldnéři pod Xenofonovým velením dokonce sloužili u thráckého krále Seutha II. a bojovali v tamních kmenových válkách, dvěma spartským vojevůdcům poskytovali své služby v bojích s Peršany. Nikdo si však nemohl dovolit tyto žoldáky platit a byli příliš nebezpeční, než aby si je někdo držel doma. Posledních 6.000 se vrátilo zpátky do Asie jako spartské vojsko proti perské říši.
Toto vítězství Řeky v mnohém poučilo. Z vlastní zkušenosti poznali, jak slabá je rozlehlá perská velmoc, která se může stát snadnou a bohatou kořistí malého, ale statečného a ukázněného vojska. Přesvědčili se také, že v rukou rozhodného muže se žoldnéřské vojsko může stát velkou silou. V budoucnosti bylo obou těchto skutečností využito.
Zdroje:
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
Michael Grant - Klasické Řecko
Peter Levi: Svět starého Řecka
Pavel Oliva - Kolébka demokracie
Státní pedagogické nakladatelství - Starověké Řecko
Ian Shaw - Dějiny starověkého Egypta