20. 4. 2015
Skythské vojenství
Stepní válečníci byli pro konvenční armádu vždy hrozbou, díky svému mobilnímu stylu boje.
V průběhu 8.-7. století př. n. l. se v severním Černomoří objevili Skythové. Z této oblasti vypudili Kimmerie, a následně zahájili svá loupežná tažení na jih do Malé Asie. Zde dokázali v bojích porážet tak mocné státy jako ve své době byla Médie či Asýrie. Egyptský faraon Psammetich I. si jen mnoha prosbami a především dary vykoupil mír. Podle Hérodota zpustošili celou Asii, a nejenže "od každého národa vymáhali daň, ještě i olupovali kdekoho." Na konci 7. století se Skythové vrátili zpět na sever, ovšem v Malé Asii zanechali nesmazatelnou stopu hrůzy a děsu. Částečně i jako odpověď na tyto nájezdy uspořádal přibližně o sto let později mocný perský král Dáreios proti Skythům obrovské válečné tažení. Hérodotos píše, že na tuto výpravu dokázal shromáždit kolem 700 000 mužů a někteří další autoři udávají počet ještě vyšší. Je jisté, že tyto údaje jsou značně přehnané a že skutečný počet byl podstatně nižší, přesto se zřejmě jednalo o jednu z největších armád starověku. I takto působivou vojenskou sílu dokázali Skythové odrazit. Skythské nájezdy se však neomezovaly jen na Malou Asii. Jejich válečníci pronikali mimo jiné i do střední Evropy. Začátkem konce skythského státu v černomořských stepích se stala až porážka, kterou jim roku 339 př. n. l. uštědřil makedonský král Filip II. Následné další makedonské výpravy, vnitřní kmenové rozpory i útoky národů na východní hranici postupně vedly k úplnému rozpadu. Ve 2. století př. n. l. do těchto oblastí přicházejí Sarmaté.
Zrekonstruovat organizaci skythských armád je velice obtížné. Je jisté, že se dělila na jízdu a pěchotu, přičemž hlavní zbraní byla kavalerie. To platí především pro ranou fázi historie skythského válečnictví, kdy valná většina mužů bojovala na koni. Pěchota se rekrutovala z chudých Skythů a z usedlých národů, které byly pod skythskou nadvládou. Většina skythské jízdy byla zřejmě jen lehce vyzbrojená - muži byli chráněni jen koženými vestami a čapkami. Údernou silou skythského vojska byla těžká kavalerie tvořená zámožnějšími jedinci a vedená lokálními vůdci.
Postupem času stále rostl význam pěchoty. Souvisí to s postupným přecházením k usedlejšímu způsobu života a s interakcí s jinými válečnými systémy.
Ve vojsku sloužil téměř každý svobodný, dospělý muž a dokonce i množství žen. S bojem byla spojena řada krutých, krvavých rituálů. Z lebek zabitých významných protivníků si Skythové dělali číše. Ostatní nepřátelé byli pouze skalpováni a skalpy si válečníci přivazovali k uzdě. Počet skalpů svědčil o bojovníkových zásluhách. Zabití prvního nepřítele se slavilo pitím jeho krve. Hlavy zabitých nepřátel se přinášely králi a jen tak mohl bojovník dostat podíl z kořisti. Jen ti Skythové, kteří již zahubili nějakého nepřítele směli pít na slavnosti s náčelníkem víno. Ostatní museli zahanbeně sedět stranou. V tomto směru je třeba také zmínit obětování nepřátel meči, o kterém píši níže. Tím se také dostáváme k výzbroji skythských válečníků.
Skythové používali velmi rozmanitou paletu kvalitních zbraní a další výzbroje, vhodnou jak pro pěší tak pro jízdní boj. Většina zbraní byla vyráběna místními skythskými kováři. Bohatší složky skythské společnosti využívaly také vynikající zbrojířské práce Řeků. Takové zbraně byly často vykládané drahými kovy a velice bohatě zdobené.
K ochraně svého těla využívali Skythové pro východní národy typické šupinové pancíře. Ze železného plechu byly vyříznuty nebo vystřiženy drobné šupiny, které byly následně tenkými koženými poutky nebo zvířecími šlachami připevněny k lehké kožené košili. Každá šupina byla přišita tak, že zasahovala do jedné třetiny nebo jedné poloviny šířky vedlejších šupin v řadě. Každá řada šupin pak částečně překrývala další řadu, která byla pod ní, a zakrývala tak švy, kterými byly šupiny připevněny ke koženému základu. Šíp nebo oštěp nepřítele tak musel proniknout třemi (někdy až čtyřmi) vrstvami šupin. Většinou se k výrobě celého pancíře využíval jeden typ kovu (především železo). Ovšem známe i případy, kdy byly různé části zbroje vyvedeny ze železných a jiné z bronzových šupin. Nálezy z královských nebo šlechtických hrobů pak obsahují i šupiny pokryté zlatem a bronzové šupiny zdobené figurami z zvířat.
Většinou se jako základ používaly košile s krátkými rukávy. Známe jen velmi málo případů, kdy měla zbroj rukávy dlouhé. Často byly celé pokryté šupinami, ale známe také řadu případů, kdy šupinová ochrana pokrývala pouze okolí krku a horní část hrudníku. Stejně jako u jiných typů zbrojí byla zesílena ochrana ramen. Byla přidána další vrstva, která chránila horní část zad a protahovala se přes ramena na hrudník. Často se v různých částech zbroje používala různá velikost šupinek, aby tak bylo dosaženo co největší flexibility pancíře. Zbroj tak poskytovala bojovníkovi dobrou ochranu, aniž by mu nějak výrazně bránila v pohybu.
V šestém století před naším letopočtem používali Skythové těžké, z bronzu odlité přilby, které částečně chránily i obličej a zadní část hlavy - tzv. kubanský typ. Tyto helmice byly od pátého století nahrazovány přilbami tvořenými stejně jako zbroj ze šupin. Typické byly tzv. fryžské čapky pokryté překrývajícími se šupinami s přidělanými chrániči tváří a krku. Ve stejné době se také mezi skythskými velmoži začaly uchytávat řecké přilby - především korintské, chalkidské a attické typy.
I chrániče nohou dělali Skythové z pruhů kůže pokryté šupinami. V pátém století je částečně začaly nahrazovat kovové náholenice podle řeckých vzorů (ačkoliv je možné, že tyto se omezovaly jen na těžkou kavalerii). Stejně jako u jiných částí výzbroje, bohatší jedinci si mohli dovolit pozlacené, někdy bohatě zdobené náholenice.
Důležitou součástí výzbroje každého starověkého vojáka byl štít. Obyčejní skythští bojovníci používali proutěné štíty, ovšem těžká kavalerie byla vybavena těžšími štíty pobitými železem. Obvykle byly na dřevěný základ přibity k sobě přišité železné šupiny. Víme však, že byly používány (zřejmě velmoži) i štíty vyrobené ze dřeva a jediného kovového plechu s různými dekorativními motivy.
Další součástí skythské výzbroje byl i široký kožený pás opatřený (jak jinak) několika řadami železných, bronzových, stříbrných nebo zlatých šupin. Byly typické hlavně pro raná období a pro pěšáky, jejichž břicho nebylo chráněno krkem koně. Nosily se i úzké opasky pro zavěšení mečů, dýk, seker, toulců na šípy, brousků, bičů apod.
Jistou základní ochranu měli Skythové i pro koně. Kovové plátky a různé dekorace připevněné na uzdu pomáhaly chránit hlavu koně. Zřejmě se používaly i šupinové a kožené "zástěry" pro ochranu hrudi zvířete.
Podobně jako u jiných stepních národů, i u Skythů byl základní útočnou zbraní luk se šípy. Každý mužský skythský hrob, bez ohledu na význam jedince ve skythské společnosti, obsahoval velké množství hrotů šípů a stejné to bylo s přibližně jednou třetinou hrobů ženských a i řadou hrobů dětských. Luk a šípy provázely Skytha od jeho narození až do smrti a dokonce i po ní.
Skythové používali krátké kompozitní luky vyráběné ze dřeva, kostí a zvířecích šlach. Písemné prameny srovnávají uvolněný (bez napnuté tětivy) luk k velkému řeckému písmenu "sigma". Délka luku byla přibližně 80 cm ovšem jeho síla nespočívala v délce, ale v obrovské flexibilitě, kterou luku dodávalo právě vhodné použití několika různých materiálů a jeho tvar. Tětivy se vyráběly z koňských žíní nebo zvířecích šlach.
Šípy se vyráběly z rákosu nebo z tenkých březových větví, na které byla připevněna ptačí pírka a hrot. Hroty mohly být železné, bronzové nebo někdy kostěné. Známe množství různých tvarů šipek, které sloužily k různým účelům (lov, prorážení zbrojí atd.). Skythové si s sebou do boje brali zhruba mezi 30 a 150 šípy. Řada antických autorů se zmiňuje o tom, že skythské šípy byly otrávené.
Skythské luky byly velice výkonné, ale také bylo zapotřebí velké síly a dovednosti k natažení tětivy. Na velmi krátkou vzdálenost mohl zřejmě vystřelený šíp prorazit i nepřítelovu zbroj. Luk byl nošen ve speciálních pouzdrech, řecky zvaných gorytos, a vyndával se jen před bitvou nebo lovem. Pouzdra, která visela na bojovníkově opasku, nesla nejen luk, ale také až 75 šípů. Gorytos se vyráběl z kůže a často býval bohatě zdoben.
Další populární zbraní na dlouhou vzdálenost byl prak. Mnoho skythských hrobů obsahuje několik desítek střel do praku.
Velmi významnou úlohu hrál ve skythském válečnictví meč. Byl důležitý nejen v boji, ale i otázkách kultovních. Hérodotos nás zpravuje, že bůh Arés byl uctíván tak, že z otepí klestí byla navršena velká hromada, na jejímž vršku byl položen starobylý železný meč. Meči byl každoročně obětován dobytek a koně. Obětován byl i každý stý zajatec. Nejdříve mu polili hlavu vínem a nad nádobou ho zabili. Krev zachytávali Skythové do nádoby a následně ji vynesli nahoru a polévali jí zmíněný meč. Dole před hromadou uřezávali zabitým pravé paže a vyhazovali je do výše. Kam údy dopadly, tam byly také ponechány. Hérodotovy informace nám potvrzují i archeologické nálezy.
Rané příklady mečů jsou dvojsečné, ostří jsou téměř rovnoběžná a na hrotu zúžená. Délka se pohybuje mezi 60 a 70 cm, i když známe jeden příklad ze 6. století př. n. l., jehož čepel je metr dlouhá. Podobné tvary měly i dobové dýky, ovšem s délkou 35-40 cm. V průběhu času se tvar mečů měnil. V 5. století př. n. l. byly zbraně s paralelními hranami nahrazeny meči s čepelemi ve tvaru velmi protáhlého rovnoramenného trojúhelníku - čepel se po celé délce neustále lehce zužuje. Ve 4. století se objevují i jednosečné meče.
Dalšími zbraněmi pro boj zblízka byly "tomahavkovité" sekery a palcáty, které nesoužily jen pro boj, ale i jako symboly autority ve skythské společnosti.
V téměř každém hrobě skythského válečníka nalézáme zbytky jednoho až dvou oštěpů či kopí. Některé mohyly jich však obsahovaly i podstatně víc. Oštěpy bývaly dlouhé kolem 1,7 metrů a byly určeny jak pro vrhání tak pro bodání, pro válku i lov. Mohly být hozeny do vzdálenosti až kolem třiceti metrů. Kopí určená pro těžkooděné jezdce mívala délku až tři metry. Hroty mohly být krátké i dlouhé - délka se pohybuje mezi 30 a 72 cm. Většinou mívaly tvar listu. Zcela jiné bývaly hroty určené speciálně pro vrhací zbraně. Měly velice dlouhý dřík zakončený malou ostrou špicí ve tvaru pyramidy. Byly zhotovovány tak, aby bylo obtížné vyprostit je z rány.
Z výše jmenované výstroje a výzbroje skythských bojovníků je na první pohled patrné, že byli vyzbrojeni pro všechny druhy přímého boje (snad kromě obléhání). Přesto se Skythové spoléhali především na typické taktiky a dovednosti kočovných, stepních národů - na rychlé, náhlé a nečekané přepady, na vynikající jezdecké umění spojené s výbornou lukostřelbou, na vyhýbání se přímému boji pokud není dosaženo jednoznačně výhodného postavení. Dvojnásobně to platí pro rané, nájezdnické období skythské vojenské historie. Charakteristické byly překvapivé nájezdy na protivníka. Skythská jízda se náhle objevila před nepřítelem, zasypala ho množstvím šípů a velice rychle se opět vzdálila. V prostředí přímé bitvy zahajovala skythská lehká jízda boj salvami šípů vypouštěných na nepřátelskou formaci. V prvních fázích se Skythové snažili vyhýbat přímému kontaktu a spíše vyčerpat a demoralizovat nepřítele neustálou sprchou šípů a (na kratší vzdálenost) oštěpů. Jakmile takto oslabili protivníkovy vojáky, ke slovu přišla těžká kavalerie, která udeřila na střed nepřátelské formace. Po rozbití nepřítelova šiku pak opět nastoupila lehkooděná jízda, která bez větších překážek masakrovala prchajícího vojáky.
Bohužel žádné významnější informace se nám nezachovaly o obléhací taktice Skythů. jako kočovníci se však sotva věnovali řádnému obléhání, jak jej známe třeba u Řeků nebo Římanů. Základním způsobem dobývání měst zřejmě zůstalo náhlé, nenadálé přepadení.
Použitá literatura:
Cernenko, E. V.: The Scythians, 700-300 BC, Oxford, 1997.
Smirnov, A. P.: Skytové, Praha, 1980.