Antický svět 

Krátká vláda dynastie Sin

Roku 9 n.l. vyhlásil císař Wang Mang novou dynastii a snažil se souborem různých opatření ustavit nový pořádek. Jeho reformy vypadaly příznivě, ale skončily (zčásti i kvůli neovlivnitelným událostem) fiaskem. Hospodářství, které chtěl oživit, utonulo v krizi po jeho zásahu do měnové politiky. Ačkoli státní pokladna praskala pod náporem příchozího zlata, mimo dvůr se život prostým lidem nezlepšil, spíše naopak a když se přidaly rozsáhlé zničující povodně, v zemi vypukl hladomor. Obyvatelstvo se začalo bouřit (přírodní katastrofa evokovala zlost Nebes na samozvance, kterému nebyl udělen mandát), nespokojenci našli oporu v bývalé chanské aristokracii a zformovali silnou armádu. Po sérii vítězství postoupili až k hlavnímu město Čchang-anu, roku 23 n.l. ho obsadili a Wang Mang byl zavražděn. Krátký odstavec o těchto událostech plně neodhaluje skutečnou tragédii zmíněného období, pro lepší představu se hodí uvést, že během těchto 14ti let se vlivem hladomorů a bojů čínská populace zredukovala asi na polovinu (ze 60ti na 30 milionů).

Východní Chan

Potomek chanské císařské rodiny Liou Siou se chopil své příležitosti. Za revolučních let si dokázal udržet vliv a sílu, přesunul hlavní město na východ do Luo-jangu (odtud "východní" či "pozdní" Chan) a po dvou letech bojů usedl na prázdný trůn (25 n.l. jako Kuang Wu-ti). Za své vlády projevil velkou dávku prozíravosti a schopnosti řešit problematické události. Obnovil silnou centrální správu, zbavil se banditů a rebelských organizací vzniklých v předešlých letech, osvobodil desítky tisíc politických vězňů a povedlo se mu v krátké době obnovit zemědělskou produkci v poničené zemi. Dynastie Chan mohla pokračovat dále. Další období se dá rozdělit na dvě rozporuplné části. Fázi hospodářského a kulturního oživení začal již Kuang Wu-ti a pokračovala zhruba do přelomu prvního století a fázi postupného úpadku, která vyvrcholila o sto let později.

Za panování Kuangových nástupců Ming-tiho a Čang-tiho, tj. do roku 88 n.l., se situace prakticky navrátila k poměrům před Wang Mangovým zásahem. Územní celistvost, ztracená při revolučních událostech, byla obnovena a císařská armáda opakovaně přemohla opět-sebevědomé Huny. Říše nabyla svého velmocenského postavení a všichni sousedé se předháněli, kdo dříve pošle tribut a syny svých aristokratických rodin do Luo-jangu. Další významná událost takřka celosvětového významu se udála v roce 97 n.l., kdy se část armády pod vedením generála Pan Čchaa dostala až ke Kaspickému moři a vyslala svého zástupce na misi do Říma. Poselstvo však zadržela Parthská říše, která bohatla z obchodu mezi východem a západem a neměla zájem na kontaktu obou velmocí. Číňané se tak do přímého styku s Římem nedostali a po smrti generála byly další akce na západě pozastaveny. Na tomto místě se sluší i připomenout, že podle některých pramenů v roce 166 n.l. dorazilo do Luo-jangu naopak poselstvo z Říma, vyslané prý samotným císařem. Ať je to pravda či nikoli, obě říše spolu sice rády obchodovali, ale nikdy přímo, nýbrž zprostředkovaně přes kmeny a státy obývající území, jimiž procházeli obchodní cesty.

Novinky a technologický pokrok
V období prvních sta let po obnovení chanské dynastie zaznamenali Číňané řadu převratných objevů na poli vědecko-technologickém. Nejdůležitějšími byly nepochybně vynálezy usnadňující práci v zemědělství a řemeslnictví jako např. vodní kolo a zdokonalení s ním spojených systémů klik, pák a hřídelí. Ty se staly nedílnou součásti všech lidských činností s potřebou stálé práce, používaly se k usnadnění zavlažování, k drcení obilných zrn, jako zdroj práce pro fukary, či dokonce k pohonu pákových bucharů na drcení železné rudy. Metalurgie se zjednodušila vynálezem dvojčinného fukaru, který vypouštěl nepřetržitý proud vzduchu (při roztažení i stlačení měchu) a ve spojitosti s vodním kolem umožnil vytvářet teploty vyžadované ve vysokých pecích. Jiný převratný objev představovala výroba papíru, zpočátku využívaného zřídka, ale vedoucího k revoluci s příchodem tisku okolo 7. století. Číňané experimentovali s prvním porcelánem, prováděli astronomická měření, vynalezli anestézii s užitím akupunktury či sestrojili první fungující seismograf. Období technologického rozkvětu ještě jednou ožilo v pozdějších dynastiích Tchang a Sung, ale potom se odmlčelo a nezareagovalo na vědecko-technologickou revoluci v Evropě.

Za dynastie pozdní Chan se země poprvé setkává s buddhismem. Přinesli ho mnichové z Indie a své věřící získávali nejprve pro společné znaky nového náboženství s taoismem, později pro jeho vstřebání mnoha čínských tradic. Postupem času přitáhlo mnoho příznivců a v následujících staletích rostl jeho vliv v čínské společnosti až na úroveň již zavedených nábožensko-ideologických směrů.

Úpadek
Ačkoli navenek se poměry v dynastii jevily stabilně, císařský dvůr spěl neodvratně ke krizi. Počínaje rokem 89 n.l. do roku 220 n.l. na trůn usedlo postupně 9 císařů v dětském věku. Následkem toho se dramatizovala situace ve vnitřním dvoře, kde sváděli kruté zákulisní souboje císařští eunuchové, císařovny a vlivní poradci. Říše postrádala jakékoli delší kontinuální období pod silným vládcem, který by aktivně řešil problémy a držel kontrolu nad svými poddanými. Následkem toho se velmi rozmohla korupce i obchodování s úřady, které nezastavily ani vlny zatýkání a poprav. Nespokojenost, která vřela mezi prostým lidem, vyplula na povrch v roce 184 n.l., kdy vypukly první rebelie. Povstalci vedení taoistickými vůdci založili uskupeníCesta velkého míru (tchaj-pching tao), slibujíce rovnost a společné pozemkové vlastnictví. Synonymum "společenství Žlutých turbanů" vzniklo na základě jejich odnože, která užívala zmíněnou pokrývku hlavy jako vlastenecký symbol. Jejich počet brzy narostl na několik set tisíc a 6 let nerušeně devastovali území říše, přičemž protiakce centrální vlády pouze završila vlastní zkázu.

Rozpad říše 
Armáda totiž ztratila loajalitu ke slabé vládnoucí dynastii a pozvolna přešla do rukou nových vůdců z bohatých rodin. Ti povstání částečně zlikvidovali silou, částečně přesvědčili a podplatili skupiny povstalců ke spolupráci, a rozpoutali své vlastní boje o moc. Jednotlivá království se začala odtrhávat a vyhlašovat samostatnost, noví vůdci převzali do svých rukou další osudy říše. V roce 189 n.l. generál Tong Čuo dobyl hlavní město Luo-jang, nechal popravil současného mladého císaře s jeho matkou a na trůn dosadil jiného mladíka z vládnoucí dynastie (poslední císař Sien-ti) jako svou loutku. Město později vypálil a přesunul se do Čchang-anu, ale po třech letech byl zavražděn. Sien-ti sice zůstal papírově císařem, ale nemohl zabránit nezadržitelnému dělení. V rozmezí let 197-200 n.l. zničil jistý Cchao Cchao (člen vlivné dvorské rodiny) několik silných protivníků a zajistil si dominantní postavení v severních provinciích. Při svém tažení na jih ve snaze o nové sjednocení byl sice v roce 208 n.l. poražen koalicí Sun-Liou, dvou dalších mocných vůdců, ale svůj vliv na severu si udržel. Říše se rozdělila na tři následující části: Cchao Cchao uhájil sever, a vítězové z předchozí bitvy Sun Čchűan a Liou Pej jih respektive východ. V roce 220 n.l. Cchao Cchao zemřel a jeho syn Cchao Pchi donutil formálně vládnoucího císaře k abdikaci. Na tomto místě končí dějiny dynastie Chan (podle některých sinologů i starověk v Číně) a následujících 350 let je země rozdrobena na několik současně vládnoucích států a rodů.

Literatura: 
Fairbank, John F.: Dějiny Číny 
Scarpari Maurizio: Starověká Čína 
Shaughnessy, Edward L.: Čína, země nebeského draka 
www.uglychinese.org  
www.san.beck.org/AB-Contents.html  
www.chinahistoryforum.com