7. 9. 2015
Akropolské muzeum
Jedna z největších svírek klasického umění je umístěna právě v akropolském muzeu.
Roku 1878 založené muzeum je umístěno nenápadně proti jihovýchodnímu cípu Parthenónu. Pro dějiny attického umění má jedinečný význam. Obsahuje skulptury z archaických dob, sochy "přísného stylu" z počátků 5.století př. Kr., kromě toho všechny skulptury klasické doby, které zůstaly ušetřeny rabování a ničení.
U vchodu do muzea přitahuje pozornost na podstavci spočívající sova kolosálních rozměrů. Je to posvátná sova, symbol Athény, doprovázející bohyni na antických mincích, po ní pojmenovaných, a pochází z 5.století př. Kr.
Stojí tam i značně poškozená skupina Prokné , která se chystá usmrtiti svého syna Ityse, aby se tak pomstila svému manželu Téreovi. 21 V chybějící levé ruce pravděpodobně držela nůž, kterým chtěla usmrtit nic netušící, na ní visící dítě. Její socha ukazuje celou krásu tvorby 5. století: jde tady patrně o dílo Alkamenovo, jednoho z Feidiových žáků.
V prvním sále od vchodu vlevo jsou vystavena díla z počátků 6. století př. Kr. Tehdy na Akropoli byly mnohé malé i větší chrámy, zasvěcené bohyni Athéně, ale i jiným božstvům a hrdinům, jakož i pokladnice a jiné stavby, které všechny v r. 480 př. Kr. zničili Peršané. Jejich štíty zdobily nádherně barevná zobrazení z porézního a měkkého tufu, svědčící o velkých uměleckých aktivitách těchto časů. Nejoblíbenějšími motivy byli lvi, rozsápaní býci a jeleni, panteři, mytologické bytosti s hadími těly a scény z mytologie, zachycující především Hérakla.
Nejstarší scéna představuje hrdinu v okamžiku, kdy hubí lernejskou hydru.22 Relief je pojednán velmi ploše, její barvy nejsou přirozené, nýbrž podřízené tehdejším konvencím. Hydra zaplňuje celou pravou stranu výjevu. Uprostřed vidíme Hérakla, za ním, poněkud ve zvláštní pozici, se objevuje jeho synovec Ioláos. Se zakloněnou hlavou pozoruje boj, zároveň však jednou nohou už stojí na spřežení, jako by byl připraven rychle ujet, kdyby to mělo špatně dopadnout. Konečně úplně vlevo se vynořuje krab, kterého hydře poslala na pomoc Héra.
V tomtéž sále je i vynikající skupina figur se lvem, trhajícím býka. Pochází patrně ze štítu antického Athénina chrámu, původně stojícího na místě pozdějšího Parthenónu. Na jiné stěně vidíme strašlivou Gorgónu23 s její respekt budící mocí, která jako akróterión uzavírala štít jednoho archaického chrámu. Ve druhém sále, rovněž s archaickými skulpturami ze 6. století př. Kr., se opět setkáváme s Héraklem. Na výrazně barevném tufovém štítu je zachycen, jak zdolává tritona, mořského netvora s lidskou hlavou a rybím ocasem. Svinut v pravé polovině štítu, pozoruje tento boj démon, skládající se z tří lidských těl, končících hadím ocasem. Je zcela jisté, že všechny tyto hadí ocasy a rybí ploutve byly pro umělce příležitostí k nenásilnému vyplnění obou konců štítu. Pravděpodobně je to Néreus, mořský bůh, který měl moc brát na sebe jakoukoliv podobu. O tom svědčí i symboly, které drží v ruce: voda, oheň a pták, představující v jiné podobě vítr, tedy vzduch. Konečně byl Héraklés, když splnil své úžasné hrdinské činy, přijat bohy na Olymp, což můžeme vidět na jiném, menším štítu. Jedná se o Héraklovu apoteózu. Provázen Hermem, je přijímán trůnícím Diem a vedle něho stojící Hérou.
V téže místnosti, na místě ze všech stran viditelném, stojí proslulý muž přinášející tele, Moskoforos. Socha s dobytčetem představuje muže jménem Rhombos, přicházejícího z jednoho attického města, aby bohyni přinesl v oběť své telátko. Velmi se podobá kúrům a stojí přesně jako oni, s levou nohou vpřed. Mimo to má charakteristicky archaický úsměv. Nejedná se zde však o spojené sochy, nýbrž o velmi sourodou skupinu. Oči nahrazovaly barevné kameny a navzdory jejich ztrátě je pohled stále ještě velmi živý, obličej výrazný a plný života. V této době, na počátku 6. století př. Kr., nepoužívali už umělci vápenec, nýbrž mramor. Materiál pro sochu Moskofora byl vylomen v pohoří Hyméttos. Třetí místnosti vévodí výrazná skupina z tufu v živých barvách, dva lvi, trhající býka. Na podstavci umístěná rekonstrukce umožňuje lépe porozumět dílu, jehož větší část chybí. Lvi se vzpírají na zadních nohách a býka trhají předními. Jsou plni života a chuti útočit, přitom ale také rozdílného provedení. Posuzováno v celku je toto dílo realističtější, než dřívější podobné skupiny, není tak ztrnulé a působí přirozeněji. Skupina má pyramidální tvar a musela být proto usazena uprostřed štítu některého antického chrámu. Možná, že obě strany tohoto štítu vyplňovali právě Héraklés s tritony a Néréem, nacházející se ve druhém sále. Při vstupu do čtvrtého sálu jsou pozoruhodné některé sochy, které byly votivními dary a jsou připisovány sochaři Faidimovi. Jednou z nich je Jezdec Rampin, jehož jméno je odvozeno od francouzského sběratele, který dříve vlastnil jeho hlavu. Dnes se tato hlava nalézá v Louvre, v Athénách je pouze její odlitek. Tělo jezdce působí hranatě a mohutně. Na jeho pečlivě učesané hlavě spočívá věnec z dubových ratolestí. Musel být spojen s nějakým druhým jezdcem a věří se, že představovali oba Peisistratovy syny, Hippia a Hipparcha. Jiným dílem téhož vynikajícího umělce je lovecký pes v téměř živém držení těla, připraven zaútočit na nějakou zvěř. Třetím je Koré Peploforé, nazvaná tak proto, že přes tenkou košilku nosí jednoduchý dórský peplos.
Ačkoliv rovná a nezřasená roucha soch působí na první pohled velice archaicky, umělci se podařilo několika křivkami zdůraznit tělesné linie a plastice tak propůjčit živost, kterou podtrhuje vnitřním světlem prozářená, usměvavá tvář a zářivý pohled. Koré nejsou žádné podobizny, ale votivní sochy, přinášené Athéňany jejich bohyni s úmyslem způsobit jí potěšení a proto se musely smát. Jak soudí Christos Tsountas, 24 vznikl tento slavný archaický úsměv možná náhodou při pokusu umělce o zdůraznění pohybu rtů. To se ale zalíbilo a potom se vědomě snažil propůjčovat tvářím půvabný šťastný výraz.
Koré, pocházející z iónských uměleckých škol 6. století př. Kr., se athénským umělcům tak zalíbily, že si takové vytvořili také sami doma. Všechny jsou pěkné, bohatě polychromované, pečlivě učesané, nosí košilky a řasené součásti oblečení, k tomu šperk. Nejvíce jich je seskupeno na konci čtvrtého sálu v půlkruhu kolem bezhlavé sedící sochy Athéniny, kterou prý měl vytvořit sochař Endoios. Všechny drží v ruce nějaký symbol. Koré z Lyonu (č. 269), jejíž hoření část je odlitek, má v ruce holubici. Originál se nachází v lyonském muzeu. U malé Koré z Chia (č. 675) se ještě dobře zachovala barevná nádhera. Také ona musela v pravé ruce držet nějaký atribut. Levou rukou pozvedá svůj šat a všechny jeho záhyby sledují tento diagonální, do strany směřující pohyb.
Působivě a značně koketně oblečena a učesaná je Velká koré (č. 682), ale pohled návštěvníka přitahuje Koré s mandlovýma očima (č. 674) a s vážným, zdrženlivým úsměvem.
V pátém sále stojí další velká Koré, vysoká 2 m, působící ještě vážněji a hrději než ostatní, připisovaná sochaři Anténórovi, jenž z mědi vytvořil i pomník tyranobijců,25 který si Xerxés vzal do Persie. V tomtéž sále nacházejí se některé ze soch, zdobících štít Athénina chrámu, postaveného ještě v dobách Peisistratových. Je to pozoruhodné sousoší jistě velikého umělce, zachycující boj gigantů. Uprostřed byli zobrazeni Athéna a Zeus, z něhož se dochovala jen ruka s bleskem. Zachován zůstal jeden z gigantů, jenž zraněn, klesá k zemi, a dva jiní, kteří se plíží k bojišti. Athéna tu stojí povznesena. V levé ruce drží strach nahánějící štít (aigis) s hady. S kopím, které držela v pravici, a s nasazenou přílbou působila ještě nádherněji a impozantněji.
Než návštěvník vstoupí do sedmého sálu, může pohlédnout ke stropu muzea, kde jsou opatrovány mnohé zajímavé kusy. Jsou to především attické nádoby t. zv. geometrického stylu , černo- a červenofigurové vázy, lahvičky (lékythos), mramorové skulptury z Akropole a dřevěné kolíky, které spojovaly bubny sloupů Parthenónu. Začátkem 5. století př. Kr. nastal v umění velký obrat. Stavba těla a jeho držení se stává přirozenější, archaická výtvarná díla se vzdávají nádherných ozdob a namísto bezstarostného úsměvu vyjadřují nyní tváře soch rozvahu, vážnost, klid, někdy dokonce melancholii. Jedná se přitom o t. zv. přísný styl, předchůdce následujícího velkého rozkvětu klasického umění. V šestém sále jsou vystavena některá mistrovská díla tohoto období: Krítiův Kúros, Blond hlava a Truchlící Athéna. Kúros je mladík s tváří jemných rysů a krásným tělem. Vlasy má sčesány do jakéhosi věnce, oči jsou z jiného materiálu. Krítios byl ten sochař, který společně s Nesiotem vytvořil druhý pomník tyranobijcům, vystavený na Agoře. Blond hlava tak byla nazvána proto, že původně, když byla nalezena, byly na ní ještě stopy žluté barvy. Zachovala se jen lehce vpravo skloněná hlava, která má vážný, téměř melancholický výraz. Právě tak skvělý je Athénin reliéf, na němž je bohyně zobrazena jednoduše oděna do dórského peplosu, opřena o své kopí a skepticky sledující jedno místo. V tomtéž sále stojí Euthídíkova Kóré, pojmenovaná podle svého dárce. Tato kóré s tlustými očními víčky se vůbec neusmívá, naopak, svěšené koutky rtů jí propůj čují nespokojený výraz. Proto bývá nazývána "Mrzutá" a jí se kruh kór uzavírá.
V sedmém sále jsou vystaveny dvě sádrové rekonstrukce štítů Parthenónu, zahrnující m. j. část těla Poseidonova ze západného štítu, základ bohyně Měsíce Séléné a metopu se scénami z Boje Kentaurů. V osmém sále je vystavena asi třetina parthenónských vlysů a zlomky balustrády z chrámu Athény Niké. Konečně v devátém sále se nalézají originály karyatid z Erechtheionu.