Antický svět 

1. Mládí

Arminius se narodil asi mezi lety 18 a 17 před n.l. jako syn vůdce kmene Cherusků Sigimera. Jak znělo jeho původní jméno je nám dodnes úplnou záhadou. Arminius je asi adoptované jméno, které patrně přijal spolu s římským občanstvím, etymologicky nedává žádný smysl. Někteří autoři ho znají pod jménem Armenus, což by naznačovalo službu v daleké Arménii, ale tato myšlenka je již dlouho opuštěna jako časově nereálná. Možná tak jeho jméno označovalo spíš jeho sociální postavení – Airyaman v indoevropštině označovalo člena vládnoucí elity a jistou derivací tohoto titulu může být i přijaté jméno Arminius. 

Arminius jako syn náčelníka strávil i se svým bratrem Flavem mládí v Římě. Zde se naučil latinsky a začal se angažovat ve vojenských složkách říše. Zhruba mezi lety 1 a 6 sloužil v římské armádě a mohl tak dobře sledovat vojenskou taktiku a další elementy římského válečného umění. Brzy toho dobře využil. V rámci římských auxilií také zažil bojový křest, když válčil za Řím na Balkáně. Roku 7 nebo nejpozději 8 se pak vrátil zpět do své domoviny.

Situace v Germánii v té době nebyla pro zastánce místní svobody úplně nejveselejší. Římané poměrně běžně pronikali za Rýn a dá se říct, že povodí nejdelšího přítoku Rýna, řeky Mohan, leželo už v přímém římském vlivu, byť dosud nebylo nijak oficiálně zařazeno jako provincie. Podobně na tom bylo území Severního Porýní – Vestfálska, jakož i dalších regionů sousedících s Rýnem. Rovněž kmeny usídlené v povodí řeky Lippe na tom byly podobně. Lippe mimochodem pramení na jihozápadních svazích Teutoburského lesa.

Římským cílem velmi zřejmě bylo dosáhnout hranice na řece Labi. Hranice Impéria by se tak posunula asi o tři až čtyři sta kilometrů na východ. Ovšem tam, kde dnes německá ekonomika má srdce, stála před dvěma tisíci let jen nekonečná řada lesů, bažin a pahorkatin. Jednou z těchto pahorkatin je i Teutoburský les, který se zvedá asi 130 kilometrů od Rýna v podobě hřbetu orientovaného zhruba ze západu na východ. Dnes pod vrchovinou najdeme města jako Osnabrück, Bielefeld nebo Münster. Za Augusta se tu táhl nekonečný les.

Římané považovali svoji kontrolu Porýní za natolik pevnou, že správcem oblasti jmenovali Publia Quinctilia Vara. Tento pětapadesátiletý patricij proslul rozhodně spíše jako správní úředník než jako čacký generál. Sloužil v Africe, později v Sýrii, kde proslul krutostí a vysokou daňovou zátěží obyvatelstva. Zřejmě díky těmto dvěma dovednostem získal i poslední poslání své kariéry – byl vyslán do čela provincie Germania, která byla po kampaních Tiberia, Drusa a Ahenobarba prohlášena za dobytou roku 6 n.l. Jedním z podmaněných kmenů byli i Cheruskové, do jejichž čela se Arminius po návratu z Říma neznámým způsobem dostal.

Arminius se v Římě nepochybně inspiroval, ale ne asi tou cestou, za kterou by Římané byli rádi. Naučil se dobře orientovat v římské bojové taktice a nepochybně byl zpraven o úmyslech světové metropole se svojí domovinou. Rozhodl se, že se Římanům postaví v čele unie kmenů, které se mu podaří přesvědčit a pokusí se je v příhodném terénu a příhodném místě překvapit a zničit.

2. Teutoburský les 

Pokus o sjednocení germánských kmenů nebyl nic jednoduchého. Většina z nich si silně zakládala na vlastní nezávislosti, řada z nich také vedla věčné války se svými sousedy a vybudovala si tak tradiční nepřátele, kteří nechtěli spolupracovat. Také osoba jednoho vůdce, byť to s historickým odstupem zrovna v německém prostředí může působit podivně, byla novinkou vnímanou dost negativně.

Arminiovi se však podařilo tajně ukout křehkou koalici, která byla pochopitelně zcela závislá na úspěchu. Skládala se z Cherusků, Marsů, Chattů, Brukterů, Chauků a Sicambrů – šlo o šest kmenů z asi padesáti, které dokážeme identifikovat v té době v Germánii a šlo o ty nejohroženější římskou expanzí. 

Arminius následně nachystal past, do které se Varus chytil. V září roku 9 se Varus vypravil z letního centra vojenských operací ve Veteře (Xanten) směrem do zimních ubikací v Moguntiacu (Mohuč). Stál v čele tří legií (17., 18. a 19.), které byly těmi jedinými, které v Germánii v té době zůstaly – hlavní síla rýnských legií byla odvelena, aby umlčela vzpouru v Illyricu a Dalmatii. Síla těchto tří legií a doprovodných složek čítala kolem 20 – 25 000 vojáků.

Pochod měl být dlouhý asi tři sta padesát kilometrů a měla následovat klidná zima v závětří. Arminius jako velitel cheruské doprovodné jízdy krátce po startu cesty oznámil Varovi zpravodajskou informaci, že ve vnitrozemí vypukla menší vzpoura proti římské nadvládě. Varus uvěřil a otočil legie na severovýchod, aby povstání ihned potlačil.

Zanedbal přitom i ta nejelementárnější bezpečnostní opatření, postupoval bez řádného průzkumu a zajištění v nebojové formaci a pro zkázu svoji armády udělal maximum. Nedaleko Osnabrücku pak byli Římané přepadeni v silně zalesněném a bažinatém terénu zhruba stejně silným vojskem Germánů a během třídenní bitvy, během které nemohli řádně manévrovat a museli bojovat prostě muž proti muži, byli rozsekáni na kusy. Varus spáchal sebevraždu, z římské okupační armády zbyly jen zanedbatelné trosky a Arminius slavil největší triumf svého života. Více o bitvě v Teutoburském lese najdete zde. 

Varovu hlavu nechal uřezat a poslat jako dar Marobudovi, vládci Markomanů žijících na českém území, ale ten jeho dar odmítl a hlavu vydal Římanům – v konfliktu pak i nadále zachoval neutralitu. Arminius dokázal u Teutoburgu zvítězit, nicméně musel čekat římskou odplatu. Po té musel toužit zvláště Augustus, jehož podle Suetonia porážka úplně zdevastovala, měsíce se odmítal stříhat a po zbytek života býval slyšen, jak opakuje slavnou větu: „Quintili Vare, legiones redde!“ (Quinctilie Vare, vrať mi mé legie).

Arminius se pokusil svého ohromujícího vítězství rychle využít a bleskově zničil všechny známky po římské civilizaci na východ od Rýna, včetně třeba nikdy nedokončeného města u Waldgirmes. Legendární se pak stala římská obrana předsunuté pevnosti Aliso (Haltern am See), kde se posádka pod velením prefekta Lucia Cedicia bránila proti těžké přesile zřejmě celé měsíce, způsobila nepříteli těžké ztráty a nakonec v pořádku ustoupila za Rýn. Odpor pevnosti Aliso zpomalil germánský postup, ale důležitější bylo, že vzpoura na Balkáně se konečně zhroutila a Římu se uvolnily vojenské síly a velitelé, kteří hned zamířili k Rýnu. 

Na místo tak byl vyslán nejprověřenější vojevůdce Tiberius, který na místo přivedl tři nové legie, totiž Legio II Augusta, XX Valeria Victrix a XIII Gemina, které zacelily římskou obranu na řece, další útvary pak přibývaly postupně. Ty hlavní vojenské operace však musely ještě pět let počkat. Roku 14 byla římská armáda připravena. Nevelel jí ovšem Tiberius, který se stal císařem, ale Germanicus. A toho už patrně Arminius nikdy neporazil.

3. Války s Germanicem 

Arminius se volných pěti let jistě snažil využít k posílení své koalice, ale příliš se mu to nedařilo, stále sdružovala kmeny na severu Germánie mezi Labem a Rýnem, Cherusky, Chatty, Angrivary, Bruktery. Jeho pokus o námluvy s markomanským Marobudem byl vládcem české kotliny, který preferoval mír s Římem, odmítnut. Posilovali tak spíše Římané. Roku 14 byli připraveni na první demonstraci síly.

Germanicus vytáhl překvapivě a rychle do Germánie, kde porazil kmenů Marsů a zdevastoval jejich území. Na zpáteční cestě na něj zaútočily zalarmované spojené síly místních kmenů pod vedením Brukterů ve stylu boje v Teutoburském lese, ale Římané se ze svých chyb poučili, s přepadem počítali a koalici drtivě porazili, načež se stáhli zpět za Rýn. 

Roku 15 už vytáhli Římané v plné síle, která čítala snad 70 000 mužů včetně námořnictva. Římané tentokrát zvolili útok po dvou osách. Severní rameno nůžek vedl legát Caecina Severus s třiceti tisíci muži, kteří se přesunuli částečně po moři a částečně po souši na severní pobřeží, odkud udeřili opět na oblast kmene Brukterů a posléze Marsů. Nenarazili na významný odpor a způsobili obrovskou zkázu. Caecina Severus a jeho muži se také jako první Římané dostali na místo bojiště v Teutoburském lese a mohli tak pohřbít dosud nepohřbené pozůstatky méně šťastných spolubojovníků.

Germanicus se osobně ujal velení jižní strany útoku a zde se mu postavil samotný Arminius. Germanicus zamířil primárně proti Chattům, jejichž centrum, který Tacitus nazývá Mottium, dobyl a vypálil. Poté na něj Arminius zkusil osvědčenou zbraň a zaútočil na něj v nepřehledném terénu, tentokrát na chodnících v močálech, které Tacitus nazývá pontes longi (dlouhé mosty). Arminius zde z počátku docílil elementu překvapení a odřízl římskou jízdu, ale Germanicus dokázal zareagovat, jízdu posílil pěchotou a následný dvoudenní boj v nepřehledném terénu skončil nerozhodně, což byl pro Arminia nepochybně úspěch. Kampaň toho roku tím skončila.

4. Bitvy na pláni Idistaviso a valu Angrivariů

Rok 16 pak nachystal další velká tažení, a jak se ukázalo, také vůbec největší ozbrojené střety. Ty klíčové opět svedly dohromady Arminia s Germanicem, který měl pod svým velením osm legií a další jednotky auxilií. Germanicus tentokrát dokázal vmanévrovat nepřítele do bitvy v otevřeném poli, což bylo za poslední roky vůbec poprvé – jde o zřejmý důkaz toho, že Germáni se ocitli zády ke zdi a už nemohli jen zdržovat a ustupovat. Bitva se odehrála na pláni Idistaviso, na řece Vezeře, na území kmene Cherusků a svedla dohromady síly dvakrát až třikrát větší než u Teutoburgu.

Padesátitisícové armády se utkaly na místě určeném Arminiem. Ten se postavil se svými Cherusky do středu formace na vyvýšené místo na kopcích, zatímco křídla stála u lesa. Arminiův plán zřejmě byl již tradičně postaven na tom, že by ustoupil do lesa, kde by roztříštěné formace Římanů skýtaly snadnější cíl.

Germanicus postavil do předvoje galské a germánské auxilie, následované čtyřmi řádnými legiemi a dvěma kohortami pretoriánů. Následovaly další čtyři legie, další pomocné sbory, jízdní i pěší lučištníci. Jaký byl Germanicův plán, nevme, neboť překvapivě a možná tak trochu ne podle plánu zaútočili jako první Germáni.

Síla prvního nárazu musela být značná, ale ten odstínily „postradatelné“ auxilie a pak vůbec poprvé ve velké bitvě, mohl Arminius pocítit sílu manévru v římském vojenském umění. Germanicus pomocí jízdy obchvátil křídla nepřátelské formace, ta se rozpadla a ve zmatku se částečně zamíchala do středu cheruské formace, dosud v pořádku bojující. Germánům hrozilo obklíčení v kotli, Arminius i další velitel vojska, jeho strýc Inguiomer, byli zraněni a museli z bojiště prchat – a jejich armáda s nimi. Tacitus píše, že zabíjení Germánů trvalo od brzkého rána do večera a výsledkem byl germánský debakl. Arminius vedle zranění ještě málem padl do zajetí, ale přestože si pomazal obličej krví, aby nebyl poznán, stalo se – a auxilie z kmene Chauků ho údajně nechaly projít.

Bitva na pláni Idistaviso mimochodem svedla dohromady dva zajímavé životní osudy. Proti sobě se totiž postavili dva Segimerovi synové – Arminius a jeho mladší bratr Flavus, který vedl pomocný germánský sbor. Flavus na rozdíl od svého bratra zůstal Římu loajální až do své smrti, což konečně dokládá i jméno jeho syna. Italicus se stal roku 47 vládcem Cherusků jako poslední přeživší člen rodu.

Jak jsme již psali, Tacitus popisuje bitvu jako zničující debakl germánských sil. Římský historik ovšem nebyl rozhodně nestranný, Germanicus byl jeho velkým favoritem, takže zůstává trochu otázkou, do jaké míry šlo o debakl germánských vojsk. Události dalších hodin a dní totiž ukazují, že buď Tacitus přeháněl, nebo už Germáni opravdu byli totálně na dně a zoufalí. 

Římští vojáci navršili na bojišti násep, ozdobili jej zbraněmi padlých a jmény porobených kmenů. Právě toto znamení triumfu mělo rozzuřit poražené Germány natolik, že se znovu vrátili do boje. Patrně byli posíleni kmenem Angrivariů, na jejichž území se také poslední bitva germánského tažení odehrávala.

Bitva těsně navazující na střet na pláni Idistaviso se nazývá bitvou u valu Angrivariů. Dějištěm boje totiž byla planina u řeky, obklopená lesem a chráněná bahnem přes zbytečně velkou mobilitou Římanů, kterou přehrazoval hliněný val. U této bitvy neznáme podrobnosti, ale jak se zdá, tak legionáři jednoduše za silné pomocí balist a dalších válečných strojů ztekli hliněný val, zcela rozbili germánskou obranu a Arminiovi věrní za těžkých ztrát uprchli za Labe. Zdálo se, že koncem roku 16 končí také germánská nezávislost, zvlášť když v simultánním tažení Gaius Silius prošel územím kmene Chattů bez vážného odporu a Germanicus na cestě zpět do zimního ležení potřetí vypálil sídla Marsů a rovněž nenarazil na výraznou oponenturu.

Ovšem historie se nakonec vyvíjela jinak. Přestože Arminius byl na útěku, jeho kmen poražen, spojenci vykrváceli a spojenectví byla rozbita, žádná další kampaň do Germánie se dalšího roku nekonala. Germanicus byl odvolán do Říma a Tiberius rozhodl, že hranicí říše zůstane Rýn. Jestli to bylo dobré rozhodnutí nebo ne, se už nedozvíme, bylo však definitivní, nastálo se Řím do území mezi Labem a Rýnem už nikdy nevrátil.

5. Pozdější život, rodina a smrt

Arminius tak získal gloriolu vítěze nad Římany a hegemona germánského světa. Když se roku 17 ukázalo, že žádná další římská kampaň se nekoná, zkonsolidoval svoji pozici lídra Germánů mezi Rýnem a Labem a rozhodl se zaútočit na svého největšího germánského rivala, náčelníka konfederace několika kmenů s centrem v markomanských Čechách, Marobudem. Oba tyto muže rozhodně nespojovaly přátelské vztahy. Jejich vojska se utkala v bitvě, která asi skončila nerozhodně, ale Marobudus se po ní stáhl do Čech a roku 19 musel z čela svého kmene uprchnout do Itálie, kde strávil dalších osmnáct let v čestném zajetí. Arminius ovšem neměl sílu toho jakkoliv využít, nedokázal se dostat do Čech.

Jeho okolí začínalo velmi nicméně dobře cítit, že začíná být příliš mocný a bylo v podstatě otázkou času, kdy se proti němu někdo pokusí zakročit. Stalo se tak roku 21, kdy byl Arminius zavražděn některými náčelníky svých vlastních Cherusků, kteří netoužili po jediném vládci. Arminiovi nebylo ještě ani čtyřicet.

Během svého života dokázal dlouhé roky vzdorovat Římanům, a ačkoliv po vítězství u Teutoburgu si nepřipsal žádnou vyloženě vítěznou bitvu, dokázal i přes zničující porážky nakonec ubránit své území, byť i díky souhře jemu příznivých náhod. Slova respektu k němu našel i Tacitus a ačkoliv jeho hlavními zbraněmi byly malé útoky, zdržování a úskok, jako nepřítele Říma na vrcholu jeho moci jej musíme postavit mimořádně vysoko. Jeho vítězství u Teuburgu bývá interpretováno jako jeden ze zlomových okamžiků evropských dějin a skutečně tomu tak může být, protože nevíme, zda Tiberius nestáhl vojska za Rýn také z obavy, aby se neopakovala krvavá vzpoura zdánlivě dobyté země. Arminius se v pozdějších staletích stal hrdinou německých nacionalistů a byl poněkud nadužíván. Možná i proto prošlo nedávné dvoutisicíleté výročí bitvy u Teutoburgu prakticky bez povšimnutí. 

Na závěr ještě něco z osobního života. Arminius vstoupil do manželství asi krátce před příchodem Germanica za Rýn a vstoupil do něj pravděpodobně přes odpor nastávajícího tchána Segesta, vůdce prořímské frakce kmene. Jeho těhotná manželka Thusnelda byla roku 15 krátce po svatbě zajata nebo spíše předána svým otcem Segestem Římanům, kteří otce vysvobodili z Arminiova obležení. Jak Tacitus poznamenává, zajetí manželky dohánělo Arminia k šílenství a Germán se poté již nikdy neoženil. Jeho jediný syn Thumelicus se tak narodil v zajetí a údajně byl vycvičen jako gladiátor a v aréně také v mladém věku zemřel. A mimochodem příslušníci Segestova klanu měli být právě těmi Cherusky, kteří Arminia zavraždili. Tolik tedy ke vřelým rodinným poutům.