Strabón

Řecký geograf a historik. 


Řecký geograf, historik a stoický filosof Strabón se narodil v letech 64 - 63 před n.l. v pontském městě Amaseia. Patřil k rodu, který již po dvě generace poskytoval dobré služby místním vládcům. Strabón se vzdělával ve stejných oblastech, ve kterých se později proslavil - tedy v geografii a historii. Přečetl značné množství literárních památek svých předchůdců v těchto oborech a dodnes nás tak udivuje svoji sečtělostí. Byl si asi vědom toho, že pouhá teorie z něj žádnou osobnost neudělá a začal cestovat. Pokud můžeme vysledovat, navštívil Strabón s Octavianovým legátem Egypt, dále procestoval Malou Asii (ostatně z ní pocházel), Arménii, Sýrii, Afriku, Řecko, ostrovy ve Středozemním moři a Itálii. Kromě toho sebral veškeré tehdy dostupné informace o zemích mezi Sýrií a Indií. 

StrabónTakto vybaven mohl se pustit do psaní. Bývá považován především za historika, ale jeho přínos k poznání zeměpisu antiky je podle mě větší. Ve starověku se za jeho nejdůležitější dílo považovaly Historické poznámky, které se však až na dvacet citátů nedochovaly. První čtyři knihy obsahovaly zhuštěné dějiny do roku 144 před n.l. (tímto rokem ukončil svoje dílo Polybios), dalších 43 knih popisují události až do roku 27 před n.l. 

Pro nás je však přeci jen důležitější Strabónovo druhé dílo - Zeměpis. Tento spis je rozdělen na 17 knih, z nichž se nám všechny až na sedmou knihu dochovaly. Autor zde z vlastních zkušeností, odborné literatury a zpráv očitých svědků popisuje vždy nějakou zemi, město atd., přičemž často svůj výklad zastavuje a věnuje se odbočkám do mytologie a historie. Úkolem spisu byl původně komentář k homérskému lodnímu katalogu, ale dílo se rozrůstalo podstatně víc a informovalo i o zemích, které nemají s homérským lodním katalogem nic společného. Strabón nám tedy v Zeměpise zanechal dílo, které nám výrazně pomohlo poznat antické lokality a zvyky tehdejších obyvatel. 

Rozdělení knih je následující: první dvě knihy se zabývají homérským zeměpisem, třetí je o Sicílii a Hispánii, čtvrtá o Galii a Británii, v následujících dvou popisuje Strabón Itálii; v sedmé knize píše o severní a východní Evropě, v osmé až desáté pak o Řecku. Poté v knize jedenácté hovoří autor o okolí Černého a Kaspického moře a o arménské říši, v dalších částech (XII. - XIV.) o Malé Asii, další část pak patří Indii a Persii, předposlední - šestnáctá - kniha se zabývá Mezopotámií, Palestinou a Arábií a finální část náleží Egyptu, Etiopii a severoafrickému pobřeží. 

Strabón psal Zeměpis už asi ve zralém věku. Jsou patrné stopy toho, že svoje dílo doplňoval podle nových zdrojů. Asi největší chybou Zeměpisu je jeho neúplná vědeckost - autor například zavrhuje Hérodota kvůli Homérovi. Je poměrně pozoruhodné, že se Strabónova geografie ve starověku prakticky necitovala. Dnes ji však považujeme za nejlepší zeměpisné dílo vzniklé v celé epoše. 

Strabónův konec je z větší části zahalen v mlze. Ve svých historických poznámkách prý psal ještě o smrti mauretánského krále Juby II. roku 24 n.l. a podle toho se klade jeho smrt někam mezi roky 24 - 27 n.l. Slavný spisovatel by se tak dožil takřka devadesáti let.