Sicilia

Dějiny nejstarší římské provincie Sicilia, která sehrála významnou úlohu především v republikánské době v epoše střetů s řeckou a zvláště kartaginskou civilizací. Díky svému rurálnímu charakteru se ale také stala dějištěm velkých otrockých revolt a posledním útočištěm republikánů v době vzniku císařství.

 


Úvod - geografie oblasti, významná centra 

Sicílie je největším ostrovem ve Středozemním moři o rozloze přes 25 000 kilometrů čtverečních. Má přibližně trojúhelníkový tvar, přičemž jižní a severní pobřeží měří shodně asi 280 kilometrů, zatímco východní má asi 180 kilometrů. Od italské pevniny ostrov odděluje Messinský průliv, na nejužším místě široký jen tři kilometry. Terén ostrova je typický hornatým vnitrozemím a dominantou ostrova, největší aktivní sopkou Evropy Etnou, s výškou 3329 m, která zabírá plochu 1190 kilometrů čtverečních.

Sicílie byla vždy ostrovem, kde se střetávaly různé vlivy civilizací ze všech stran Středozemního moře a míchaly se zde v neopakovatelný mix místa pod dominantou ostrova, sopkou Etnou. Původně šlo o řecký a punský kolonizační prostor a prakticky všechna významná města v oblasti mají řecké kořeny nebo fénické kořeny, domorodá osídlení Siculů nebo Sicanů neměla urbánní charakter. Podívejme se nyní v krátkosti na centra osídlení v oblasti.

Řecké osídlení Sicílie a jižní Itálie mělo značnou kolonizační intenzitu, dokonce tak velkou, že tato oblast se tehdy popisovala jako Magna Graecia, tedy velké Řecko. Čítala řadu velkých měst na italské pevnině, v prvé řadě Tarentum, a také několik velkých síděl na sicilském ostrově. Nejvýznamnějším městem Sicílie byly po většinu řecké epochy Syrakusy

Oblast Syrakus byla Řeky osídlena už v mykénském období, ale samotné město bylo založeno roku 734 nebo 733 před n.l. osadníky z Korintu. Jádrem osídlením se stala ostrovní pevnost Ortygia a město záhy prosperovalo natolik, že zakládalo kolem metropole další sídla, mezi nimi například Kamarilu, Akrai nebo Kasmenai. Demokratickou vládu zde poměrně pravidelně a stále častěji střídala tyranida, přičemž první z řady syrakuských vládců byl Gelo. Ten mimo jiné založil také divadlo, které přilákalo do města Aischyla nebo Sapfó a jiné benefity lákaly také mnohé jiné - v době peloponéských válek čítaly Syrakusy na čtvrt milionu obyvatel, asi stejně jako v Athénách té doby. A právě tato dvě města se také do sebe pustila, což vyústila v obléhání Syrakus a debakl athénské expedice.

Další významnou osobností Syrakus byl tyran Dionýsios Starší, který jednak dovedl udržet kartaginský nápor a sám zničil jejich základnu na ostrově Motya, jednak vybudoval ostrovní pevností Ortygia a opevnění města a finálně se stal velkým podporovatelem vědy a umění, což vyústilo například v působení Platóna ve městě. Srážky s Kartágem pak pokračovaly až do vypuknutí první punské války, zpravidla se střídavým úspěchem, nicméně díky politickým rozbrojům ve městě byl kurz válek asi takový, že Řekové vyhrávali v bitvách, ale nakonec se území v době nesvornosti museli stejně vzdát.Sicílie a původ měst

Syrakusy každopádně tvořily jasné mocenské centrum řecké části ostrova a přinesly mnoho kultuře a civilizaci v době, kdy se pevninské Řecko ponořilo do sporů mezi Athénami a Spartou. Ve třetím století však už Syrakusy nebyly hegemonem ostrova a jejich síla pomalu vyprchala.

Dalším významným řeckým městem bylo Akragás, které Římané znali jako Agrigentum. Toto město založili kolonizátoři z nedaleké Gely, která sama byla kolonií obyvatel Rhodu a Kréty, někdy okolo roku 580 před n.l. Agrigentum rostlo jako z vody, když nějakých sto let po svém založení čítalo 100 - 200 tisíc obyvatel. Vzhledem ke své poloze, kdy bylo v podstatě výspou stojící proti kartaginským základnám na západě ostrova, však nemělo štěstí dlouhého trvání po dobytí města Kartaginci roku 406 před n.l. poněkud upadlo. Dodnes však nabízí skvělou procházku Údolím chrámů, kde je možné sledovat velikost města v dobách jeho rozmachu. A Agrigentem se ještě setkáme.

Svůj význam a prostor si také dlouhá staletí držela řada dalších řeckých sídel, mezi nimi jmenujme města Gela, Himera, Katane, Kamarina nebo Naxos. Ti všichni se však museli mít stále na pozoru. Pokud zde zrovna neřádila athénské trestná expedice, byla mnohem stálejší hrozbou kartaginská osídlení na západní straně ostrova.  

Féničané na ostrov přicházeli až od jedenáctého století před naším letopočtem a usidlovali se na západě jednak proto, že zde patrně bylo jisté mocenské vakuum, jednak z toho důvodu, že tato strana ostrova je bezprostředně přivrácená africkému pobřeží. Během staletí Féničany vystřídali obyvatelé jejich vlastní kolonie, Kartága.

Centrem kartaginské moci se stal válečný přístav a pevnost na západním cípu ostrova Lilybaeum (nyní Marsala, páté největší město ostrova). A jelikož vztahy Řeků a Kartaginců byly asi tak urovnané, jako vztahy Kartaginců a Římanů, ani Lilybaeum nebylo původním centrem punské moci, ale jen nástupcem nedaleké ostrovní pevnosti Motya, kterou dobyl sicilský tyran Dionýsios I. roku 397 před n.l. Punové tehdy Motyu opustili a založili město nové a stejně mocné, totiž Lilybaion nebo latinsky Lilybaeum (název značil Město, které je otočeno k Libyi)

Dalším významným punským opěrným bodem bylo nynější hlavní město ostrova Palermo, tehdy známé pod názvem Panormus a aby to nebylo jednoduché, původně založené Féničany jako Ziz - Květina. Jméno Panormus dali místu až řečtí kolonisté, kteří poznali výhody perfektně položeného přístavu a podle řeckých slov pan a órmos dali místu jméno značící v překladu něco jako Všepřístav. Panormus se stalo jedním z pilířů punské moci v oblasti, které dokázali ovládnout - a jen nakrátko - Makedonci Pyrrha z Épeiru

Konečně třetím významným punským sídlem bylo Soluntum ležící na severním pobřeží asi patnáct kilometrů východně od Panorma. 

Před punskou válkou

Vzájemné půtky Kartaginců a řeckých Sicilanů patřily ke koloritu ostrova, stejně jako fakt, že vzájemné válečné střety přinášely jen zcela minimální zisky. Z tohoto je třeba vyjmout jen zmíněné tažení Dionýsia I. ze Syrakus, které dokázalo vyvrátit punskou pevnost na ostrově Motya, ale to ve finále vedlo jen k tomu, že přeživší obyvatelé založili o kus vedle nové a stejně mocné město Lilybaeum. Rovnováhou moci nedokázal dlouhodoběji zatřást ani legendární dobyvatel Pyrrhos z Épeiru, který i na Sicílii naznal, že jeho snaha o zabezpečení prostoru pro řeckou civilizaci je zcela marná, jako i v pevninské Itálii i zde zvítězil a vlastně byl poražen a nakonec po návratu domů zahynul rukou ženy při obléhání Argu. Zkrátka bylo třeba mnohem silnější mocnosti, která by zatřásla statutem quo, který na Sicílii trval staletí. A ta mocnost se již rodila. Přicházel republikánský Řím.

Vztahy Říma a Kartága byly veskrze žádné, neboť Řím dlouhou dobu neměl žádné mořské ambice a kartaginské kolonie se nacházely mimo dosah pevninské mocnosti, stejně jako obchodní ambice se nemohly křižovat. Nicméně právě Pyrrhovy války, za nichž byly obě mocnosti spojenci v boji proti épeirskému králi, se staly bodem obratu. Řím uspěl v boji proti tarentským Řekům po vítězství u Beneventa (275 před n.l.) a stal se hegemonem Apeninského poloostrova, když si svobodu uchovaly jen kmeny za řekou Pád. To by ještě pro Kartagince stále nebylo takovým zlem, ale Římané se záhy začali objevovat přímo na Sicílii a to už byla hrozba pro samotné Kartágo, vzdálené nějakých dvě stě kilometrů od ostrova.

Sicílie v době první punské války

První punská válka 

Příběh toho, jak začala první punská válka je poněkud složitější. Příběh začíná skoro čtvrtstoletí před samotnou válku, roku 288 před n.l., kdy skupina italských žoldnéřů v syrakuských službách (Mamertinové) obsadila Messanu, povraždila muže a jejich ženy pojala za své. Žoldnéři provozovali město v místě neširoké úžiny oddělující Sicílii od Itálie tak, jak byli zvyklí, takže záhy narazili na moc Syrakus, které je porazilo v bitvě u Mylae na řece Longanus roku 269 před n.l. Mamertinové se po debaklu u Mylae dostali do složité situace, a tak rozhodili sítě po eventuálních spojencích při očekávaném obléhání města. Oslovili Kartágo, které jim nabídlo flotilu a posádku do pevnosti, což se žoldnéřům pranic nelíbilo. Obrátili se tedy nakonec i na Řím, snad v blahé nevědomosti o širších souvislostech. Řím, pokud by přijal, by se dostal nezvratně do války s Kartágem. V metropoli vypukly vášnivé diskuze. Bez římské intervence se totiž zdálo dost pravděpodobné, že syrakuská moc na ostrově záhy zkolabuje a celá Sicílie připadne Kartágu. Na druhou stranu bylo Kartágo námořní mocností navíc lokální velmocí, což byl konflikt, který mohl Řím také zničit. Senát k žádnému záběru nedošel, posunul věc lidovému sněmu a ten nadšeně vytáhl do války, která měla trvat čtvrt století...

Roku 264 před n.l. tedy římská expediční vojska v síle dvou legií pod velením Appia Claudia Cauda přistála v Messaně. Stály proti nim spojené síly Kartága a kupodivu také syrakuských Řeků pod vládou Hierona II., který zpočátku nové návštěvníky nevítal zrovna nadšeně, zvlášť když ho obrali o kořist v podobě Messany a vytáhli proti němu nejbližší možnou cestou. Záhy však obrátil, k čemuž ho přesvědčila přítomnost legií pod městem a další skoro půl století svého života strávil jako věrný římský spojenec, později spíše vazal (více o počátku punské války zde). 

V době začátku války ovládalo Kartága tři čtvrtiny ostrova, přičemž zbývající čtvrtina v jihovýchodní části ostrova připadla Syrakusám. Kartaginci však začátek války prospali, a když se dva roky po začátku války Římané opovážili vytáhnout na Agrigentum, zachytili tento klíčový přístav v nedbalkách, po ročním obléhání a porážce záchranného vojska jej dobyli a získali 25 000 zajatců. Moc Kartága se zaviklala v pantech, Římané ovládli celý východ regionu, ale pro ovládnutí sicilského ostrova nebyla pozemní tažení tak úplně klíčová. Hlavní bylo ovládat moře. Z moře mohli Kartaginci vysazovat vojska v zádech Římanů a mohli také napadat samotnou Itálii. Pokud by ztratili kontrolu nad mořem, byli by poraženi. A Římané se chopili hozené rukavice a začali se učit námořnímu válečnictví.

Jejich počátky nebyly právě slibné, přestože se snažili usnadnit si pozici vynálezem havrana (corvus), tedy můstku, který dělal z námořního střetu bitvu pozemní. Římané sice zvítězili u mysu Mylae (260 před n.l.), ale několikrát byli poraženi u Liparských ostrovů a navíc museli čelit Hamilkarově ofenzivě, která se zastavila až hluboko na syrakuských územích. Nakonec však Římané dosáhli dalšího velkého námořního vítězství u mysu Eknómos na jižním pobřeží (256 před n.l.), načež se pokusili válku ukončit tažením na samotné Kartágo, v jehož předpolí v bitvě na břehu řeky Bagradas však konzul Regulus utrpěl debakl a invazní loďstvo se po cestě domů potopilo v bouři.

Situace se však nevrátila na začátek, Kartágo bylo vyčerpanější než Řím a rychle ztratilo centrum ostrova, takže mu zůstaly jen dvě téměř separované diaspory (na západě s centrem v Lilybaeu a na severu s centrem v Panormu). Jako úspěch pak nelze příliš brát ani tažení po jižním pobřeží, které sice dosáhlo Agrigenta, ale jen proto, aby jej punské oddíly vypálily a stáhly se zpět do Lilybaea.

Severní pobřeží Kartaginci ztratili do roku 251 před n.l., kdy padl Panormus, Kephalodon a mír uzavřela města Ieta, Petra a Solous, čímž byla tato kapsa zcela zlikvidována. Kartaginci se sice pokusili o obrat, ale jejich tažení severním pobřežím bylo odraženo a naopak bylo dvakrát obleženo poslední velké centrum punské moci na ostrově, Lilybaeum, nicméně vždy odolalo. Římanům v té době tak trochu škodil ten fakt, že prakticky každá jejich flotila buď dostala výprask v bitvě (například roku 249 před n.l. u Drepany na severozápadě ostrova), nebo mnohem bezpečněji a častěji podlehla bouřím, přičemž zde se přínos havranů v bitvě vytrácel snížením obecné stability lodí ve vlnobití.

Obě mocnosti se tak dostaly do stavu, ve kterém nechtěly být. Zdálo se, že ani jedna strana nebude schopná dovést válku k úspěšnému konci, že Kartaginci budou schopni držet Lilybaeum a znepokojovat římské zázemí námořními expedicemi a Římané si budou stále dokola budovat nákladné flotily, aby je ztratili, aniž by viděli nepřítele.

Rozhodnutí ve válce tak nabídli Římanům sami Kartaginci činem, který se přes svoji nepochopitelnost zopakoval i během druhé punské války. Roku 244 před n.l. se rozhodli v podstatě rozpustit svoji sicilskou flotilu, snad proto, že uvěřili tomu, že Římané už žádnou další nepostaví. Ti tak ale nakonec učinili, ačkoliv se ocitli na hranici státního bankrotu a museli ji financovat de facto krádeží od svých nejbohatších občanů. Kartaginci nakonec také postavili flotili, ale ta byla zcela nedostatečná a neměla velké naděje na úspěch. Roku 241 před n.l. také u Aegatských ostrovů utrpěla porážku, kartaginský vůdce a Hanibalův otec Hamilkar Barkas se ocitl bez možnosti spojení s pevninou a musel kapitulovat a opustit Sicílii. První římská provincie se tak zrodila v ohni hrozné války, která Řím téměř zruinovala a která měla o dvě desetiletí pokračovat v ještě nebezpečnějším kabátě.

Sicílie provincií 

Sicílie se tak roku 241 před n.l. stala součástí nárazníkového pásma proti Kartágu, které vzniklo v těsné návaznosti na první punskou. Krátce po jejím konci Římané Punům de facto ukradli Korsiku a Sardinii, když využili povstání nevyplacených žoldnéřů a vyztužili tak nárazníkovou zónu na maximum. Provincie, která nově vznikla, nevyžadovala závažnějších zásahů a během dalších staletí zůstala řecky hovořícím, jen chabě a necílevědomě latinizovaným zemědělským zázemím západní poloviny impéria, které proslulo vývozem obilí a ovoce víc než čímkoliv jiným. Římané, pokud se sem odstěhovali, žili na svých latifundiích a nijak významně z nich nevycházeli. Ostatně ne náhodou zde happy endem končí kniha Quo vadis, Sicílie opravdu nabízela tiché útočiště pro všechny.

Co se správy provincie týče, jednoznačným cílem bylo vytěžit její agrární možnosti na maximum a dosazení římští místodržící se toho do puntíku drželi. Sicilané nikdy neprosluli jako válečníci a chtít po nich, aby dodávali bojovníky proti nepřátelům Říma by asi stejně bylo zbytečné, takže byli místo toho zatíženi dávkami, které krmily celou západní část římské říše a toto postavení Sicílie neztratila až do anexe Egypta roku 30 před n.l.

Kulturně, jak již zmíněno, Římané Sicílii příliš neobohatili, lépe řečeno snahu o latinizaci prostoru ani nezačali, a tak se na ostrově vyvinula svébytná, dost kosmopolitní civilizace s převažujícími řeckými prvky, avšak obohacená o zvyky a jazyky mnoha národů, které zde v otrocké službě obdělávaly pole.

Druhá punská válka a vzpoura Syrakus

Sicílie nespadala pod římské jho jako celek, dosud zde zůstávalo spojenecké území spravované Hieronem II. v Syrakusách a okolí, ale po smrti tyrana přešel i tento region do římských rukou. V době, kdy Hiero zemřel, však Řím zužovaly problémy zcela jiné, zuřila druhá punská válka.

Hieronův nástupce mladý Hieronymus totiž po debaklu u Cannae porušil spojeneckou smlouvu s Římana a naopak podpořil Hanibala. Ten se však ocitl ve slepé uličce a římská protiofenziva se jako první zaměřila právě na Syrakusy. Legie pod vedením konzula Marca Claudia Marcella oblehly město roku 214 před n.l., ale město se statečně drželo po tři roky, také s námořní pomocí Kartága a s inženýrskou pomocí slavného rodáka Archiméda, který svá bádání přerušil ve prospěch práce při výrobě válečných strojů proti oblehatelům.

Obránci Syrakus se však stali až příliš sebevědomými a během náboženského svátku nechali hradby bez výraznějšího dozoru, čehož Římané využili, pod příkrovem tmy dobyli hradby a otevřeli brány posilám. Tak padlo město a v boji padl i Archimédes, nicméně ostrovní citadela Ortygia nápor vydržela a odpor kladla ještě několik měsíců, než zradil iberský kapitán Moeriscus a otevřel Římanům i přístup do citadely. Do roku 210 před n.l. pak byli ze Sicílie vyhnáni i Kartaginci, kteří se zde pokusili obnovit svoji přítomnost, o rok později byli poraženi u Metauru a přešli definitivně do defenzivy.

Otrocká povstání

Otroci na latifundiích mohli v případě, že jich patřilo mnoho do stejné jazykové skupiny, znamenat také nebezpečí - nebylo přece jen tak složité ovládnout lodě a z ostrova a dosahu římské moci odplout někam do Středomoří, které ještě rozhodně neneslo titul Mare Nostrum. Na Sicílii tak povstalo hned několik skupin otroků, z nichž nejúspěšnější byla ta kolem krále Euna. Eunus byl snad původem syrský otrok, který prováděl magii a sjednal si jí respekt ostatních otroků. Jako takový dokázal naplánovat a úspěšně provést vzpouru v městě Enna (135 před n.l.), které otroci bleskově ovládli. V klidné provincii v podstatě bez vojska byl jejich postup rychlý, zvlášť když se dokázali spojit s dalšími skupinami vzbouřených otroků. Otroci tak nakonec ovládli většinu Sicílie a Eunus se nechal korunovat králem Antiochem.

Armáda, kterou vedl Kleón z Kilikie, měla čítat 70 000 - 200 000 mužů, jistě chatrně vyzbrojených, ale přesto schopných dlouho odrážet římské pokusy o znovudobytí cenné provincie. Na druhou stranu Kleón nebyl schopen dobýt centra římské moci, takže vycházel v podstatě z centrálního postavení, posíleného dobytím Agrigenta a Catanie. Žádný politický pat samozřejmě nenastal, Římané přisunuli posily a vzpouru pod vedením Publia Rupilia rozdrtili. Eunus pak zemřel ve vězení, když mu nevyšlo skrývání v jeskyni, dvacet tisíc jeho spolubojovníků skončilo tak, jak Římané vyměřili vzbouřeným otrokům - ukřižováním. Tato epizoda měla dopad na celou republiku, neboť přímo vedla k působení bratří Gracchů.

Nešlo o poslední otrocké povstání na Sicílii, naopak v letech 104 - 101 (nebo 103 - 100) před n.l. se situace opakovala a během Spartakova povstání hrozilo povstání ještě mnohem většího kalibru, ačkoliv Spartakus se nakonec nedokázal přeplavit na ostrov a jeho vojsko našlo konec v přilehlé Kalábrii. Tento neklid spojený se zvýšeným vytěžováním ostrovních zdrojů byl na několik století poslední zajímavou událostí na ostrově, s výjimkou politické aféry Gaia Verra, kterou proslavil Cicero, a působení Sexta Pompeia na ostrově coby místu posledního vzdoru rodiny padlého triumvira.

Verrova aféra

Gaius Verres byl místodržící provincie na konci sedmdesátých let prvního století před naším letopočtem. Rozhodně neproslul jako velký stavitel nebo filantrop, své jméno si vybudoval tím, že dokázal osobně ožebračit a rozkrást i vcelku klidnou a prosperující provincii, kterou Sicílie nepochybně byla. Verres se nezastavil před ničím - ožebračil dříve prosperující pěstitele obilí, jejich kontrakty zrušil a nové udělil jen za významné všimné, rozkradl umělecká díla chrámů i soukromníků a podařilo se mu pošlapat i práva četných římských občanů na ostrově. Jestliže podobná byla praxe nemála místodržících, tiše tolerovaná metropolí, Verres to dotáhl tak daleko, že nakonec narazil - konečně nahrabat si měl těžko uvěřitelných 40 milionů sesterciů. 

Když se roku 70 před n.l. vrátil do Říma, už ho tam čekala žaloba, které se na žádost Sicilanů ujal jistý Marcus Tullius Cicero. Verres měl vcelku jasnou taktiku - věděl, že další rok bude soudu předsedat jeho přítel Marcus Caecilius Metellus, takže celou kauzu pojal přibližně jako lobbista Janoušek a zdržoval a zdržoval...ovšem kupodivu to nevyšlo. Soudu předsedal Manius Acilius Glabrio, který se ukázal jako nad míru doby čestný a neúplatný muž a jakýkoliv náznak obhajoby sfoukl Cicero již svojí první řečí tak dokonale, že Verrův obhájce mu doporučil ihned odjet do exilu. To také udělal a další více než čtvrtstoletí strávil v Massilii (Marseille), než ho proskriboval Marcus Antonius a ukončil tak jeho život.  

Sicilské tažení proti Sextu Pompeiovi

Tím se také definitivně dostáváme k  poslední velké roli Sicílie v římských dějinách, kdy se stala tak dokonalým knížecím zapadáčkem, že si ji jako místo posledního republikánského odporu proti Octavianu Augustovi a druhému triumvirátu zvolil nejmladší syn Gnaea Pompeia, Sextus. Ten spolu ve svým bratrem nejprve válčil proti Caesarovi v Hispánii, ale po porážce u Mundy (45 před n.l.) musel uprchnout. Za své nové sídlo si zvolil Sicílii a na tomto faktu nezměnila nic ani Caesarova smrt, neboť jeho političtí následovníci ihned Sexta Pompeia proskribovali.Sextus Pompeius

Sextus měl tu výhodu, že se pohyboval v provincii, která desetiletí nepoznala válku a mohl tedy s malými silami jednat rychle a efektivně. Dobyl Mylae, Tyndaris a Messanu, další města včetně Syrakus se k němu poté přidala dobrovolně. Posílily jej oddíly přátel jeho otce, které zbyly po porážkách u PharsaluThapsu a Mundy. Sextus Pompeuius samozřejmě v prvé řadě vybudoval silnou flotilu, se kterou zablokoval veškerou lodní dopravu v oblasti Itálie a po zastavení dopravy obilí a vojenských objednávek se stal významným hráčem. Členové druhého triumvirátu se nenacházeli v postavení, ve které by byli nějak extra silní v kramflecích, a obyvatelstvo Říma se obligátně bouřilo. Triumvirové se tak nakonec rozhodli Sextovi podvolit a Misenskou smlouvou (39 před n.l.) jej uznali za vládce Sicílie, Sardinie a Korsiky, k čemuž přidali i Peloponnésos.

Taková smlouva samozřejmě nebyla dlouhodobě politicky udržitelná, protože Sextus narušil územní jednotnost říše a mohl kdykoliv stisknout tepnu s obilím, nicméně problém se vyřešil záhy sám, když Marcus Antonius nakonec odmítl předat Peloponnésos a válka tak mohla po krátké pauze pokračovat. V rámci triumvirátu ji dostal na starost Octavianus, a jelikož tento muž proslul jako schopný ve všech směrem s výjimkou válečnictví, hlavně pak jeho pravá ruka a vynikající bojový velitel, Marcus Vipsanius Agrippa.

Octavianus se o první invazi pokusil roku 37 před n.l., ale zastavilo jej špatné počasí, Sextovo loďstvo u Messany a asi i obecně špatný stav válečných příprav, které usilovně ladil další dva roky Agrippa. Ten kvůli kampani dokonce vytvořil skrytý přístav Portus Iulius, původně vnitrozemské jezero Lucrinské, kde mohl své loďstvo cvičit v bezpečí a skrytu. Agrippa také do loďstva zavedl harpax, modernější verzi havrana, která de facto harpunovala nepřátelskou loď a přitáhla ji k palubě lodi vlastní železným lanem. Šlo o novinku, který jednak snížila váhu lodi (havran vážil tunu), jednak byla vysoce efektivní, po harpunování bylo dost složité se útočící lodi zbavit.

Po dvou letech drilu a zavádění novinek tak Agrippa konečně vyrazil. Sextus Pompeius byl na tuto návštěvu samozřejmě dávno nachystán, ale možná nepočítal, že svoje námořní jednotky pošle také Lepidus z Afriky a Marcus Antonius z východu. Rok 36 tedy patřil dvěma námořním bitvám obrovského rozsahu a Agrippa dokázal v obou zvítězit, hlavně díky tomu, že vsadil na mohutnější lodě s početnější posádkou, kterým lehčí Sextovy lodě mohly jen špatně odolávat. Agrippa tak dobyl prvního vítězství v bitvě na klasickém námořním válčišti u mysu Mylae, načež k druhému střetu došlo u Naulochu začátkem září.  Zde se setkaly dvě flotily o shodné síle tří set lodí a harpax se ukázal jako rozdílová položka - obratnější lodě Sexta byly zbaveny manévrovatelnosti harpunováním a v následném klasickém námořním boji musely podlehnout početněji osazeným lodím Agrippy. Octavianův admirál ztratil pouze tři lodě, zatímco jich potopil 28 taranováním, 155 shořelo a zbytek mimo sedmnácti byl zajat nebo dobyt. Šlo o kompletní a totální vítězství. Sextus uprchl do Malé Asie, ale v Milétu byl dostižen a popraven. 

Sicílie vyšla z této války v dost špatném stavu, velká většina úrodných oblastí zůstala opuštěna a bez otroků, které Sextus povolal k veslům. Nicméně zůstala také bez pánů a to je po vítězné válce ta nejpříjemnější starost. Octavianus, který při sicilském tažení utrpěl vedle dvou porážek také těžké zranění, tak Sicílii osadil vysloužilci, kterým předal zajaté otroky z bitvy u Naulochu, mimo šesti tisíc, kteří byli obligátně naraženi na kůl. Získal tak loajální a vděčné osadníky a dostatek lidského materiálu, se kterým mohl opět zvýšit produktivitu provincie.

Konec provincie

Sicílie se poté na půl tisíciletí ponořila do hlubokého římského míru, když se jí netýkaly pozemní porážky římských legií a díky své centrální poloze ve Středomoří ovládaném císařstvím zde o nějaké formě vojenské akce nikdo neslyšel po mnoho generací. Jak se existence impéria blížila ke konci, došlo však také na Sicílii.


TaorminaBarbarští nájezdníci na západě se dlouho příliš netykali se Středozemním mořem a funkci stráže na východě bezvadně plnila Constantinopolis. Nakonec však i dosud bezpečné moře na západě Středomoří zaplavili barbaři. Byli to Vandalové, kteří lodě získali při dobytí Iberského poloostrova a využili jich pro přeplavbu na břehy severní Afriky. S tím se pochopitelně nespokojili a záhy začali konat nájezdy na ostrovy i italskou pevninu. Vandalský vůdce Geiserich záhy poznal jak cenu obojživelných nájezdů, tak i cenu základny na Sicílii, kterou obsadil okolo roku 440, patrně bez většího odporu zdecimované západořímské říše, která se drolila na všech stranách. S pomalým úpadkem dravé vandalské moci se ostrova zmocnili Ostrogóti Theodoricha Velikého, a to někdy po roce 488.

Jelikož však moc barbarů nebyla nezpochybnitelná, vzal si byzantský císař Iustinianus za svůj životní úkol obnovit co největší část římské říše na západě a dostat ji pod svoji kontrolu. Pro tyto plány byla Sicílie klíčovou oblastí a právě zde tak začalo tažení Belisaria a Narsa za obnovu římské vlády nad Itálií a severní Afrikou (533). Syrakusy se staly hlavní oporou byzantské moci v celém západním Středomoří a v sedmém století nakrátko dokonce i imperiální metropolí. V průběhu desátého století, nejpozději do roku 965, pak Byzanc své základny ztratila ve prospěch Arabů, kteří zase o století později podlehli Normanům. Kapitola římské provincie Sicilia tak trvala zhruba 1200 let.  

 Lokality jmenované v článku můžete naleznout na detailní mapě antické Itálie (vlevo nahoře klikněte na patřičnou záložku).