Antický svět 

Řecký historik Thúkydidés se narodil okolo roku 460 před n.l., tedy v době rozkvětu Athén. Jeho předkové pocházeli z Thrákie a i sám Thúkydidés vlastnil významné sídlo nedaleko zlatonosného Pangaia. Téměř jistě byl díky těmto konexím zvolen jedním z desítky stratégů na rok 424 před n.l., tedy už v době, kdy zuřila peloponéská válka celých sedm let. Dostal velení nad loďstvem v severní části Egejského moře, kam ovšem v té době také mířila hlavní spartská ofensiva vedená Brasidou. Ten roku 424 před n.l. dobyl i významné město Amfipolis, což pro Thúkydida znamenalo oficiální vyhnanství z Athén. Z něj se mohl vrátit až po porážce svého rodného města roku 404 před n.l. Někdy na zlomu pátého a čtvrtého století před n.l. pak Thúkydidés umírá. 

Thúkydidés se proslavil jako historik své doby, přesněji peloponéské války. Jeho dílo se obyčejně nazývá Sepsání nebo Dějiny a jeho cílem je sepsání dějin této války. Historik to stihl pouze do roku 411 před n.l., kdy jeho kniha končí. Takto jsou Dějiny rozděleny na osm knih. První kniha se zabývá pohnutkami, které vedly Thúkydida k sepsání knihy, stručnými dějinami Řecka a poněkud podrobnějším líčením posledních padesáti let před konfliktem a příčin války. Druhá kniha popisuje prví tři roky války včetně smrti Perikla. Ve třetí knize Athéňané potlačují povstání na Mytiléně, v další část Dějin pak Sparťané prohrávají na Spacterii a dobývají Amfipolis. V páté knize pak umírají Kleón i Brasidas a je uzavřen Níkiův mír. Dále ta stejná kniha popisuje válku po uzavření míru do roku 416 před n.l. Šestou a sedmou knihu věnoval Thúkydidés popisu katastrofální athénské výpravy na Sicílii a poslední osmá kniha se zabývá událostmi do roku 411 před n.l., kdy došlo k oligarchické revoluci. 

Jako své ústřední téma si tedy Thúkydidés stejně jako Hérodotos vybral válku, ale na rozdíl od zakladatele dějepisu válku současnou. Byl tedy téměř soudobým kronikářem a bez něj bychom měli své vědomosti o válce značně okleštěny. A je to asi právě Thúkydidovo dílo, které vytvořilo z celé řady nesouvisejících potyček jednu velkou válku, která stála na počátku úpadku městských civilizací. 

Dějiny jsou dílem vynikajícího myslitele, snad nejinteligentnějšího z řeckých historiků. Není tedy divu, že Thúkydidés považoval za hlavní osobní vlastnost inteligenci, inteligentní lidé jsou pak vždy předmětem historikova obdivu (Themistoklés, Perikles, Theramenes). Bystrý intelekt Thúkydida ovlivnil dílo jak kladně, tak záporně. V kladném směru je těch věcí pochopitelně víc. Největším kladem knihy je její naprostá objektivita. Autor sám zcela nezaujatě píše o svém vlastním odsouzení k vyhnanství a v tomto duchu se nese prakticky celá kniha. Dále se Thúkydidés snažil hledat kořeny a příčiny sporů, nikoli jejich záminky. Tak například při samém počátku války důvody vypuknutí konfliktu rozdělil na dvě roviny - spor Korkyry a Poteidaie a strach Sparty z Athén. Thúkydida tak můžeme pokládat za otce politické historiografie. Rád zařazoval do univerzálních dějin osobní příběhy a promluvy velitelů a politiků. Tyto řeči pak údajně zabírají čtvrtinu celé jeho knihy, byť jich je pouze čtyřicet. Důležité novum spočívalo také v tom, že se Thúkydidés začal zabývat i ekonomickými aspekty války 

Thúkydidés na rozdíl od Hérodota odmítal omlouvat lidská selhání božským zásahem. Zabýval se sice věštbami, ale spíše proto, že jim věřili aktéři války. Pramen činů i jejich následků hledal v prvé řadě v lidské přirozenosti. Jistou míru vlivu připisoval i náhodě a iracionalitě, ale v duchu Perikla hlásal, že náhodou se často omlouvají chybné kroky. Přesto však náhoda, jako byl mor v Athénách, mohla podstatně ovlivnit válku a Thúkydidés na to nezapomněl. 

Události války popsal historik vážným a racionálním jazykem, který sice postrádal Hérodotovu květnatost, ale uměl popsat vše podstatné - bitevní scény, postoje vlád a států, vnitřní konflikty nebo pocity vítězství i beznaděje. Pro běžného čtenáře je pak Historie dílem méně čtivým než Hérodotovy spisy, ale asi pouze kvůli absenci romantickým a polovymyšlených vzkazek. 

K těm méně pozitivním věcem na knize patří třeba způsob napsání oné první knihy. Autor sice mistrovsky sepsal tuto historii bez sentimentu s velkou dávkou racionality, avšak když přistupuje k líčení samotné války, chybí nám poměrně podstatná data. Je to z velké části z toho důvodu, že Thúkydidés spíše podával zprávu o vzestupu athénské moci než o celořeckých dějinách. Za příklad můžeme vzít podcenění perského faktoru, například Kalliův mír v knize vůbec nenajdeme, i když až on uzavíral řecko - perské války. A i v samotném líčení peloponéské války se Thúkydidés vyhýbá zmínce o perském vlivu na válku, který byl nesporný. Druhým negativem jsou již zmíněné proslovy státníků a velitelů. Ty se tehdy totiž nepsaly a Thúkydidés si je značně upravoval, neboť pochopitelně nebylo v silách smrtelníka zapamatovat si celý proslov. Proslovy ovšem předkládal jako pravé, což vedlo k několika historickým omylům. Celkově však musíme brát Thúkydida jako jednoho z největších řeckých historiků a jako zakladatele moderní historiografie díky jeho racionálním a objektivním postojům.