Antický svět 

Periklés (500?/495 - 429), syn Xanthippa, vítěze od Mykalé r. 479, byl pravděpodobně nejvýznamnějším athénským státníkem. Pocházel z aristokratického rodu, přesto se však zásadně zasadil o rozvoj athénské demokracie a potažmo i o kulturní a mocenský rozvoj Athén. 

V roce 462 vedl společně s dalším athénským politikem Efialtem, zásadním zastáncem demokratické cesty, vítězný politický boj proti konzervativní radě na Areopagu a po Efialtově smrti (461) stál v podstatě až do konce svého života v čele athénské demokracie. Poprvé byl zvolen za archonta v roce 461. Hlavním obdobím jeho vlivu byla v léta 443 - 429, kdy byl každoročně vyjma roku 430 zvolen prvním stratégem. V tomto čase, v tzv. "době Periklově" se Athénský námořní spolek fakticky proměnil v athénskou námořní říši. Mezi zásadní mocenské reformy, o něž se Periklés zasadil, patřily výrazné změny struktury nejvyšších orgánů athénské moci. 

Sněm zvaný Ekklessiá, volený občany, povýšil na nejvyšší státní orgán, pro nějž návrhy k projednání připravovala tzv. rada pěti set (řec. bullé). Rozšířil kompetence nejvyššího porotního soudu Heliaiá, a umožnil v něm zasedat i nemajetným občanům tím, že jim za každý den proplácel náhradu ušlého zisku ve výši dvou obolů. Tím zavedl praxi porotních soudů, používanou v soudnictví dodnes. 

Periklés byl skvělým řečníkem s nadprůměrným talentem i vzděláním. Jako schopný vojevůdce dokázal občany vždy přesvědčit o správnosti svých návrhů v oblasti vnitropolitické i zahraničněpolitické. Býval nazýván Periklés Olympský, neboť při svých projevech "blýskal a hřměl, až tím bylo celé Řecko uchváceno". I přesto měl mnoho politických odpůrců, zvláště co se týče athénské politiky vůči Spartě. Zásadní spor měl se svým současníkem Kimónem, který jakožto úspěšný athénský vojevůdce v druhé polovině řecko - perských válek prosazoval spojenectví se Spartou. Periklés Spartě nedůvěřoval, a přestože usiloval o mír, který také později (v roce 445) na dobu 30 let uzavřel, připravoval Athény na válku. Zároveň budoval silné loďstvo a z jeho podnětu vznikly i tzv. Velké nebo Dlouhé zdi, spojující Athény s přístavem Pireus. Tyto hradby byly postaveny po roztržce se Spartou roku 464. 

Tehdy Spartu společně s katastrofálním zemětřesením postihlo i povstání heilotů. V athénské radě probíhal spor o to, zda mají Athény Spartě poskytnout pomocné vojenské sbory. Kimón jakožto zastánce konservativismu a spojenectví se Spartou bojoval za vyslání pomoci. Přes mocný odpor Periklova politického spojence Efialta se prosadil, byl však Sparťany se svým pomocným oddílem vyhnán. Athény poté v roce 461 uzavřely spojenectví s městem Argos, které bylo odedávna nepřítelem Sparty. Periklés postupem času uzavíral smlouvy i s dříve neutrálními městy, čímž ještě zvyšoval strach Sparty, ale zároveň rozprostřel obchodní i vojenskou moc Athén po celé oblasti. Stal se též iniciátorem uzavření Kalliova míru, jímž v roce 449 uzavřel konflikt s Peršany. 

Byl však i člověkem uměnímilovným, takže jednou z památek na něj je i slavný Parthénon, umístěný na nádherně zdobené Akropoli, pro jejíž dekoraci dokázal Periklés získat nejvýznamnější umělce své doby (mezi jinými Feidias, Mnesikles, Iktinos a Kalikrates). Památníky a šestnáctimetrová socha bohyně Athény (dílo Feidiovo) dodnes uchvacují celý svět, když již tehdy byla Akropole jednou velkou svatyní, kde byla uctívána zvláště Athéna, bohyně moudrosti, práce, umění a míru, ale i války, které město vděčilo za vítězství. Bohužel byl Parthénon výrazně poničen ve druhé polovině 17. století, kdy utrpěl zásahem dělové koule při bojích benátských vojsk s osmanskými Turky. Na Periklův popud byly opravovány i stavby poničené Peršany. Co se kultury týče, i takoví lidé jako tragik Sofoklés, historik Herodotos a filozof Anaxagorás patřili do Athén tzv. Zlatého věku, tedy do doby Periklovy. Když byly v roce 431 Athény donuceny vstoupit do konfliktu se Spartou, utrpěl Periklés po počátečních neúspěších athénské armády prudký politický pád a byl odsouzen k vysokým pokutám. Hned roku 430 byl ale rehabilitován a opět zvolen prvním stratégem, následujícího roku však jako mnoho dalších padl za oběť tehdejšímu moru. 

Ačkoli o Periklově osobě kolují různé mýty, realita je taková, že se oženil a celý život strávil po boku své ženy Aspasie, a ani přes svůj vliv nedosáhl toho, aby se jeho děti staly plnoprávnými občany. Nepochybně byl však i člověkem skromným, neboť jedna z jeho posledních vět prý zněla: "Žádný Athéňan ať kvůli mně nenosí smutek." 

I když i Periklovská demokracie měla své stinné stránky (vezměme si jen fakt, že z tehdejších cca 315 000 obyvatel města mělo hlasovací právo asi jen 40 000 lidí, nebo že rozvoj Athén probíhal na úkor pokladny námořního spolku, či argument kritiků, že jeho vláda byla monarchistická a rozhodování sněmu bylo ovlivněno jeho vůlí atd.), tak jako tak šlo o vrcholné období athénské otrokářské demokracie, v němž došlo k převratné politické, hospodářské a sociální konsolidaci. Periklés svými reformami přispěl ke zrovnoprávnění obyvatelstva a všeobecnému vzestupu. Po jeho smrti, jež znamenala konec nadějí na vyvedení Athén z hrozící zkázy v době peloponéské války, se již na místo jeho nástupce nenašel politik jeho kvalit. Athény se s novou vervou vrhly do bojů pod vedením Kleóna a v roce 425 dokonce odmítly nabízený mír. 

Působivý obraz o tomto politikovi podal ve svých dějinách Thúkydidés, autorem jeho životopisu je Plútarchos. Zájemce o další informace mohu odkázat na knihu F. Schachermeyra Periklés.

Viz také článek: Periklovy Athény