Antický svět 

Římská příhraniční provincie Raetia se nacházela na území dnešního východního a středního Švýcarska, Lichtenštejnska, jižního Bavorska, východního Rakouska a části Lombardie, tedy převážně v alpských oblastech. Na východě sousedila s Noricem, na jihu se samotnou Itálií a malými alpskými provinciemi, na západě pak s Horní Germánií (Germania Superior). Na její severní hranici, za horním tokem Dunaje, pak stály barbarské kmeny, které tu více tu méně ohrožovaly římskou hranici. 

O osídlení tohoto území před příchodem Římanů toho mnoho nevíme. Nějakou dobu tu snad žili Keltové. Název však dostala pozdější římská provincie až po kmeni Raetů, kteří byli možná spřízněni s Etrusky, jak zaznamenává už Livius. Jejich jméno pochází buď od hypotetického vládce Raeta, nebo z keltského slova rait, které znamená horskou zemi. 

Raetové zhruba okolo roku 800 před n.l. osídlili území v okolí alpských velikánů. Jak zaznamenávají někteří římští historici, museli ve čtvrtém století před n.l. Raetové opustit jižní podhůří Alp, k čemuž je donutili Keltové, kteří ve stejné době dobyli i Řím. Přesunuli se pak do centrálních Alp a jejich severních předhůří. Přestože Raetové patrně nebyli keltského původu, do přelomu letopočtu se s Kelty natolik smísili, že byli vnímáni v podstatě jako subčást keltského etnika. 

Jejich spolubydlícími v regionu pak byli například Helvetiové, kteří se do středního Švýcarska přesunuli v prvním století před n.l. Po útoku Germána Ariovista však museli svá sídliště opustit a stali se prvním terčem Caesarových útoků během jeho tažení za ovládnutím Galie. 

Římská republika se pochopitelně musela zajímat o území, které s ní bezprostředně sousedilo a které se čas od času stalo zdrojem nepříjemných loupeživých nájezdů do pádské roviny. Jak se však zdá ze sporých zmínek historiků republikánské éry, například Polybia, nebo již zmíněného Livia, nebudili žádnou větší pozornost. Římané se pokusili o postup na sever do Alp skrze Svatobernardský průsmyk poprvé roku 107 před n.l., ale nezaznamenali žádný větší úspěch a další léta měli sami co dělat, aby se ubránili invazi Cimbrů a Teutonů. 

Další zájem o oblast projevil až Caesar, který v době svých tažení do Galie několikrát zasáhl do alpských záležitostí, nikoliv však s cílem si území podmanit. 

Raetia se tak římskou provincií stala až roku 15 před n.l., kdy do oblasti přitáhli v čele římských legií pozdější císař Tiberius a jeho mladší bratr Drusus. První z nich přišel do alpské oblasti od východu, tedy od řek Rhodany (Rhony) a Rhenu (Rýna), zatímco mladší z bratrské dvojice se vydal severním směrem z Itálie přes alpské průsmyky a získal kontrolu nad územím, které bylo později známo jako Vindelicia - šlo o východní část provincie Raetia. 

Bezprostředně po zisku oblasti tvořila římskou posádku legie XXI Rapax, kterou po šesti letech vystřídala legie XIII. Prvním centrem nové provincie bylo patrně Cambodunum (Kempten im Allgäu), odkud podrobené území spravoval vojenský prefekt. Raetia samozřejmě prošla romanizací, která částečně zředila keltské obyvatelstvo římskou krví. 

Spojení s centrem říše zajišťovala provincii horská Resijská soutěska, kterou procházela císařská silnice Via Claudia Augusta. Tu založil Nero Claudius Drusus, který bojoval v Germánii a tudíž potřeboval vylepšit své spojení s týlem za Alpami. Celá silnice, stavěná v obtížném horském terénu, pak byla dokončena až na pomezí let 46 a 47 n.l. císařem Claudiem, mimochodem synem zakladatele této cesty. Další cesty vznikaly postupně za účelem zřízení spojení s okolními provinciemi, zvláště pak Germanií Superior a Noricem. 

Hlavním hospodářským artiklem tohoto horského regionu byl chov dobytka a kácení dřeva. Vzhledem ke klimatu se zde příliš nedařilo zemědělství, ačkoliv některá údolí nabízela dobré podmínky pro pěstování obilí a dokonce i vína. Raetské víno údajně upřednostňoval Augustus před všemi ostatními. Dalšími vývozními surovinami regionu pak byly vosk, smůla, med a sýry. 

Jelikož provincie Raetia byla hraničním regionem, je vcelku pochopitelné, že po vyčerpání útočných ambicí impéria směrem do Germánie se stala opevněnou oblastí, první zpevňování limitu datujeme zhruba k roku 40 n.l. Dohled na regionem zajišťovaly zpočátku z větší části pohyblivé jízdní jednotky. Ty byly postupně doplněny stacionárním opevněním v rámci limitu, které se v Raetii po roce 140 sestávalo z kamenného valu doplněného strážními věžemi. Posádku tvořily pomocné jednotky a četné jízdní oddíly, až do markomanských válek v oblasti patrně neoperovala žádná stálá legie. 

Přestože doba velkých výbojů proti germánským kmenům pominula, provincie Raetia se dále rozrůstala, čemuž napomáhaly v prvním století zisky v oblasti Agri Decumates a připojením dříve nezávisle spravované Vindelicie. Zvětšená provincie přestala spadat pod vojenského velitele, převzal ji procurator jezdeckého stavu se sídlem ve městě Augusta Vindelicorum. Ještě později, v letech 180 - 294 provincii vládl senátorský propraetor. 

Přes existenci opevnění a přítomnost vojenských jednotek se i Raetia stávala poměrně často bojištěm, poprvé výrazněji za markomanských válek. Na jejich konci posílila obranu území legie III Italica zřízená roku 179 Marcem Aureliem se stanovištěm v nově vystavěném táboře Castra Regina. Ta se měla co ohánět, od třetího století provincii napadaly početné barbarské kmeny, mezi nimi nejčastěji Alemani. Vítězství nad barbary v Raetii si na své konto připsali císaři jako Caracalla, Alexander Severus nebo Maximinus Thrax. Naopak v době těžké krize impéria, zvláště v padesátých a šedesátých letech 3.století, germánské oddíly slavily vítězství. V téže době Římané opustili Agri Decumates a tím i část Raetie. 

Diocletianus v průběhu své správní reformy provincii rozdělil na dvě části - Raetia prima (hlavní město Curia Rheatorium, dnešní Chur) tvořila západní část, Raetia sekunda (hlavní město Augusta Vindelicorum) část východní, přičemž hranice těchto nových územních jednotek nejsou přesně známy. 

Římská nadvláda nad územím pak zanikla zhruba na rozmezí čtvrtého a pátého století v době velkých migrací germánských kmenů. Ještě roku 401 magister militum Stilicho porazil Vandaly a Alany, ale krátce poté se římské oddíly stáhly z dunajského limitu k ochraně samotné Itálie. Zhruba okolo roku 450 zaplavily Raetii četné barbarské kmeny, které ukončily jakékoliv zdání římské kontroly nad regionem. Na konci pátého století provincii ovládli Theodorichovi Ostrogóti. 

Patrně nejdůležitějším sídlem celé provincie bylo město Augusta Vincelicorum, čili dnešní Augsburg v Bavorsku. To leželo a dodnes pochopitelně leží na řece Lechu. Město bylo založeno ve stejné době, kdy Římané pronikli na území provincie, a dostalo jméno po Octavianu Augustovi. Hrálo prim prakticky po celou dobu existence provincie, když ho zničili až Hunové v pátém století. 

Podobně významným sídlem se později stala Castra Regina, dnešní Řezno (Regensburg) v Bavorsku. V roce 90 n.l. zde Římané postavili menší pevnost, jejíž posádku tvořila patrně jedna kohorta vojsk. Za Marca Aurelia, v roce 179, pak bylo opevnění rozšířeno, aby se v něm mohla nově usadit třetí legie. Ta pak strážila severní hranici císařství během dlouhé řady let, z Castry Reginy se stalo i sídlo biskupa a město hrálo významnou roli i v raných dějinách německého i českého státu - právě zde mělo být v roce 845 pokřtěno čtrnáct vůdčích osobností Čech. 

Mezi raetská města se řadilo také Tridentum, dnešní italské Trento. Jeho název pochází od tří kopců, které se nacházejí v blízkosti města. Dalším důležitým střediskem provincie bylo dnešní hlavní město rakouského Vorarlberska Bregenz, které neslo v římské době jméno Brigantium. Podobně také dnešní Pasov pocházel z římské doby, kdy nesl jména Castra Batavorum nebo Batavis, což je odvozeno od jména germánského kmene Batavů. 

Mezi další sídla v provincii patří Sorviodurum (Straubing), Curia Rheatorium (Chur), Parthanum (Garmisch - Partenkirchen), Guntia (Günzburg), Foetes (Füssen), Alae (Aalen), Combodunum (Kempten im Allgäu), Clunia (snad Feldkirch) Apodiacum (Epfach), Gamundia Romana (Gmünd) nebo Alae (Aalen), jejíž název zřetelně odkazuje na místo jako stanoviště jízdní jednotky. 

Většina z těchto sídel sloužila alespoň po nějakou dobu jako základna pro jezdecké pomocné jednotky. Naproti tomu dnešní Innsbruck v římské době nenesl žádnou významnější roli, pouze se zde nacházela menší armádní základna Veldidena, připomínaná ve čtvrtém století n.l. 

Zdroje: 
http://www.1911encyclopedia.org/Main_Page  
http://www.unrv.com/provinces/provincetable.php  
http://en.wikipedia.org/wiki/Raetia  
http://www.ancientworlds.net/aw/Article/683687  
http://www.ancientworlds.net/aw/Article/683853  
http://www.ancientworlds.net/aw/Places/Place/324542