Další Severovci

Nástupci Septimia Severa prosluli šíleností méně než Caligula a Nero patrně jen kvůli tomu, že už přece jen žili v jiné době. Třetí století znamenalo pro Řím úpadek a právě Caracalla, Elegabalus a Alexander Severus jej odstartovali. 


Předchozí císař: Septimius Severus

Caracalla (211 - 217)

Byl jeden ze dvou synů císaře Septimia Severa, císaře který se zasloužil o vojenskou i hospodářskou, byť pouze dočasnou, stabilizaci říše. Radou otce, aby s bratrem drželi spolu, se Caracalla neřídil a nedlouho po otcově smrti dal bratra Getu zavraždit. Aby mu jeho památku nic nepřipomínalo, dal dokonce vyhladit jeho jméno z nápisů na veřejných stavbách. Byl to krutý a násilnický muž. Jeho vlastní jméno bylo Marcus Aurelius Severus Antoninus, přezdívku Caracalla dostal podle názvu keltského pláště, který s oblibou nosíval. Vítězní císařové a vojevůdci dostávali na počest svých vítězství čestná přízviska podle poražených, či podmaněných kmenů a národů (Africanus, Germanicus atd.). Traduje se, že kterýsi senátor tuto zvyklost využil k vtípku, že by Caracalla měl obdržet i titul Geticus - což se ovšem dalo vykládat jako vítěz nad kmenem Getů i jako vítěz nad Getou. Caracalla

Druhá rada Septimia Severa otci však už padla na úrodnou půdu. Otec tehdy synům řekl, že se mají starat o vojáky. Caracalla se skutečně začal o vojáky starat více než jiní císaři předtím a dokonce jim o polovinu zvednul žold. To těžce poškodilo stabilitu státní pokladny a Caracalla tímto razantním zvýšením výdajů zahájil ekonomickou krizi, která se říší táhla až do jejího zániku.. 

Roku 213, poté, co uzákonil svou vládu a vydal veledůležitý výnos Constitutio Antoniniana (o něm více níže), vytáhl do Germánie, některé kmeny porazil, některé uplatil. Pak se vydal na východ proti Parthům v touze vyrovnat se Alexandrovi Velikému. Útok na Arménii mu sice nevyšel, ale podařilo se mu posunout hranici Mezopotámie a vtrhnout do Médie. Když na půli cesty mezi Edessou a Karrhami slezl 11.dubna 217 z koně, aby ulevil bouřícím útrobám, byl proboden centurionem své osobní gardy. Vraždu zosnoval císařův prefekt Macrinus, ze strachu, že mu Caracalla usiluje o život. Na krátkou dobu se stal jeho nástupcem. 

V jiných oblastech se Caracalla projevil tím, že dal dostavět obrovské a nádherné lázně se spoustou vymožeností, jejichž stavbu zahájil jeho otec a které nesou Caracallovo jméno, protože je dokončil. Za jeho vlády pokračoval rozvoj práva. V této sféře učinil císař jedno závažné opatření: výnosem Constitutio Antoniniana (r. 212-13) udělil prakticky všem svobodným občanům říše statut římských občanů. Dodnes se historici přou, jestli hlavním motivem tohoto Caracallova výnosu byl fiskální efekt - zvýšit počet těch, kteří museli platit nepřímé daně z dědictví a propouštění otroků (povinné pro římské občany), či zamýšlel dovršit velikost římského lidu, pokusit se pozvednout na tradičním základě římského občanství sebevědomí a soudržnost proti sílícímu barbarskému světu. Každopádně římské občanství již nebylo lákavé tak jak kdysi, protože už století předtím se rozdíly mezi občany a neobčany stíraly. Nicméně tento výnos má své místo v procesu romanizace, protože od té doby se k římskému impériu jako svému domovu mohli hlásit obyvatelé ze všech oblastí říše. 

Macrinus (217 - 218) 
Macrinus se zmocnil trůnu po vraždě Caracally, kterou zosnoval. Proslul hlavně tím, že jako první císař nepocházel ze senátorského, ale pouze z jezdeckého stavu. Parthskou válku ukončil za nepříliš výhodných podmínek, potom snížil platy vojákům, takže armáda s lítostí vzpomínala na jeho předchůdce. Severova syrská švagrová Julia Maesa nakonec zorganizovala vzpouru, v níž byl Macrinus poražen a zabit. Po Macrinově intermezzu pokračovala severovská dynastie ve vládnutí Římu. Macrinus

Elagabalus (218 - 222) 
Novým císařem se pak stal její čtrnáctiletý vnuk, zhýralý homosexuál, který se po příjezdu do Říma věnoval výhradně pěstování kultu svého orientálního božstva. Nijak se ho nesnažil přizpůsobit římským náboženským institucím, čímž si silně znepřátelil senátorskou vrstvu. Byl knězem syrského boha slunce El-Gabala, proto byl znám pod jménem Elagabalus (Heliogabalus). Pořádal orgie, ukrutnosti a nevídané výstřelky, které nesnesli ani nejotrlejší pretoriáni.Elagabalus

Herodiános informuje, že "tančil kolem oltářů za zvuků nejrozmanitějších hudebních nástrojů. Tančily s ním i ženy z jeho rodné země, které běhaly kolem oltářů a měly v rukou chřestítka nebo bubínky. Okolo stál celý senát a jezdecký stav v půlkruhu jako na divadle." Řím se divil čtyři roky a pak hodil svého sedmadvacátého císaře do Tibery. Maesa, obávajíc se o budoucnost svou i celé své rodiny přenesla svou přízeň na jiného vnuka, Severa Alexandra, syna své dcery Julie Mamaey. Obě ženy tučným úplatkem přiměly pretoriány k zavraždění Elagabala i jeho matky. 

Alexander Severus (222 - 235) 
Maesa krátce na to zemřela, ale období "ženské vlády" pokračovalo, neboť za svého šestnáctiletého syna Alexandra panovala v říši vlastně Mamaea. V severovské době zaujaly na císařském dvoře mimořádné postavení vlivné Syřanky, počínaje Julií Domnou, druhou manželkou Septimia Severa. Pocházely z města Emessy, z rodiny Julia Bassiana, kněze místního boha slunce. Bassianovou dcerou byla Julia Domna a Julia Maesa, matka Julie Soaemiady a Julie Mamaey. Julia Domna byla matkou Caracally a Gety, synem Julie Soaemiady byl neblaze proslulý Elagabalus a Julia Mamaea dala život Alexandrovi Severovi, považovanému v římské prosenátní historiografii za jednoho z nejlepších panovníků. Vyznačovaly se energickým přístupem k problémům, jež jim stály v cestě, Julia Domna a Julia Mamaea však měly zájem i o duchovní problémy, např. myšlenkový obsah křesťanství vyvolal zájem císařovny Julie Domny. V moderní historické literatuře jsou tyto ženy označovány jako syrské císařovny. 

Později se tradovalo, že za vlády Alexandra Severa došlo k oživení vlivu senátu, ale je to z větší části fikce. Tvrdí se také, že Severus Alexander měl ve své svatyni údajně podobiznu Kristovu. Pozdně antický životopisec, opíraje se podle svého tvrzení o svědectví soudobého autora tvrdí, že když se křesťané zmocnili nějakého veřejného místa a krčmáři tvrdili, že patří jim, prý jim císař poslal odpověď, že je lépe, aby se tam jakkoli uctíval bůh, než aby tam stála hospoda. Opětovně prý zdůrazňoval výrok, který slyšel buď od Židů, nebo křesťanů: "Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim!". Nelze hodnověrnost těchto údajů potvrdit, spíše se jedná o manipulaci s fakty ze strany křesťanů. Informace o Alexandrovi Severovi musíme tedy pečlivě probírat, neboť ho preferovali křesťané a prosenátní kruhy, které vládly římské literatuře. Ve skutečnosti byl asi Alexander průměrně nadaný panovník, navíc se zcela nacházející ve stínu své matky. Alexander Severus

V dalších letech musela Mamaea čelit hrozbě na dvou stranách. Časté války s Římany (zejména invaze Septimia Severa) podkopaly sílu parthské dynastie, která nakonec byla v letech 223-26 n. l. svržena a moci se ujal perský místokrál Ardašir, pán nad rozsáhlou oblastí prostírající se od Perského zálivu až k Isfahánu, který založil dynastii Sasánovců (podle Ardašírova dědečka Sasána). Sasánovci programově navazovali na tradici Achaimenovců a sledovali mnohem agresivnější a výbojnější politiku než Parthové. Nový stát byl mnohem silnější a centralizovanější než Parthie, vyznačoval se rovněž intenzivním nacionalistickým cítěním. Perská armáda, která doplnila tradiční parthskou obrněnou jízdu odvody z řad nových šlechticů, byla v té době nejmodernější útočnou silou. Římu tak na východě povstal nepříjemný rival, nebezpečí srovnatelné s germánskou hrozbou na severu. Římané pak od té doby museli bojovat na dvou frontách. Bylo to nutné - a nesmírně nákladné. 

V roce 231 tedy odjela Julia Mamaea se synem na východ, aby v Mezopotámii odrazili invazi Peršanů. Po těžkých ztrátách na obou stranách nakonec Římané získali mezopotámskou provincii zpět. Alexander toto nepříliš přesvědčivé vítězství prezentoval jako veliký triumf a patřičně ho oslavil. Pak se Alexander a Mamaea museli vydat na západ, aby čelili nebezpečnému tlaku Germánů na Rýně. Pokusili se agresory podplatit, ale to se nelíbilo římským důstojníkům a císaře i jeho matku to stálo u Mohuče život (roku 235). Po smrti Alexandra Severa a konci severovské dynastie začalo v říši, která se do té doby jakž takž držela, období anarchie a rozvratu, období vlády tzv. vojenských císařů.

Navazující článek: Rozklad říše a zotavení