Sloni

Sloni, tankové zbraně starověku, při dobrém výcviku skvělí v útoku i obraně. Často také ale dvojsečná zbraň. 


Sloni se v době starověku používali v jistých oblastech celkem běžně jako bojová zvířata. Ostatně vypadalo to, že je k tomu příroda přímo stvořila - jen pouhý pohled na impozantního slona valícího se na linii zbavoval pěšáky schopnosti bránit se a nutil je k útěku. Přeskočíme-li několik desítek staletí, můžeme slony směle přirovnat k tanku. Kromě přímého boje sloni také pomáhali s transportem obléhacích strojů a těžkých zbraní. 

Použití slonů v boji probíhalo obyčejně celkem stereotypně. Od dob Alexandra Velikého a válek jeho nástupců byli sloni nasazováni v útoku i v obraně v první linii - buď měli omezit rozhodnost nepřátelského útoku, nebo naopak podpořit drtivost útoku vlastního. K obojímu je třeba dodat, že obyčejný válečný kůň se děsil slonů ještě více než člověk, neboť sloní pach je pro koně nesnesitelný a ti před slony prchají. Bylo pochopitelně možné koně vycvičit, aby neprchali, ale to bylo náročné, neboť bylo nutné disponovat slony a vodit je často před koňmi. Stejně tak bylo těžké naučit vojáky, aby před slony neprchali, ale postavili se jim se zbraní v ruce. Nezřídka se totiž stávalo, že sloni rozšlapali celé řady ztrnulé pěchoty, která nepočítala s útokem tak obrovských zvířat. Manévrování do sloních útoků zavedl až král Pyrrhos (viz. dále). 

Sloni u ZamyJak se mohli pěšáci chránit? Sami o sobě jedině statečností, ale schopný vojevůdce měl v možnostech celkem snadno hrozbu sloního útoku omezit. K běžnějším taktikám patřilo rozestoupení napadených řad, aby sloni pocházeli prázdnými uličkami ve formacích, dále zapalování ohňů, kladení pastí a tropení co největšího hluku. Jednou z méně známých taktik bylo vypouštění prasat, jejichž chrochtání sloni nesnáší. Jestliže se sloni splašili nebo ztratili svého řidiče, byli stejně nebezpeční pro obě bojující strany. 

Výcvik slonů k boji lze považovat za logický - sloni museli být vycvičeni, aby bezpodmínečně poslouchali svého jezdce, a to i v případě četných nepříjemných zranění. Kvůli značné lekavosti slonů se také jejich cvičitelé pokoušeli přivyknout zvířata na bitevní zvuky, aby se sloni nevylekali uprostřed boje a bezhlavě neutekli. Přes značnou snahu nebyla snaha o omezení sloní lekavosti nikdy úspěšná a napadená pěchota brzy zjistila, že slonů se nejlépe zbaví tím, že jím zabije řidiče, zraní monstra a díky co možná největšímu hluku je obrátí na bezhlavý útěk zpět do nepřátelských řad. Dalším problémem byla společenskost těchto zvířat - jestliže z boje utekl vůdce stáda, následovala ho obyčejně i ostatní zvířata. 

Jako bojový prostředek začali slony používat Indové, Peršané a nejvíce se útoky slonů proslavili - asi trochu nezaslouženě - Kartaginci a hlavně jejich nejslavnější velitel Hannibal. Kartaginci byli ve své době pokládáni za experty přes krocení slonů a jejich přípravu na boj a ve druhé punské válce svých zkušeností bohatě využili. Původ kartaginských slonů byl dříve předmětem sporů. Řada odborníků pokládala za možné, že obchodně zdatní Kartaginci mohli získávat slony z Indie, ale díky jistým freskám a mincím se dnes pokládá za téměř jisté, že Kartaginci chytali slony v severní Africe buď v pohoří Atlas, nebo v místech, která byla známa jako země Troglodytů, tedy v dnešním Súdánu a Etiopii. V těchto místech už dnes po slonech není ani stopy, ale ve starověku byla situace jiná. Tamní sloni (slon atlaský, dnes dávno vyhubený a nikdy vědecký nepopsaný) byli nejmenšími ze všech známých sloních druhů, jejich výška s největší pravděpodobností málokdy přesahovala tři metry. S tím souvisí také to, že sloni nemohli na svých zádech nosit věže a několik lidí, které najdeme na mnoha modernějších vyobrazeních. Ve skutečnosti tak slon atlaský nést řidiče a maximálně ještě jednoho ozbrojeného člověka.

Indický slonKdyž Hannibal vytáhl s obrovskou armádou sta tisíc mužů, aby dobyl Řím, vzal s sebou také stádo 37 bojových slonů. S těmito zvířaty pak přešel Hispánii, Pyreneje, jih Galie a alpské podhůří - celý tento dlouhý pochod přežila kompletně všechna zvířata, byť se značnými problémy. Tak například dopravu přes velké řeky museli Kartaginci zaranžovat tak, že sestavili veliké vory, které pokryli zeminou, aby připomínaly pevnou zemi, protože sloni se jinak odmítali nechat přeplavit. 

Další problémy pak znamenalo překročení Alp, hlavně pak samozřejmě zajištění potravy pro slony. Není jisté, kolik slonů nepřežilo přechod, z Hannibalových slov se dá vyčíst, že možná neztratil ani jedno zvíře, což by znamenalo obrovský úspěch. Každopádně zapůsobilo sloní stádo jako jeden z rozhodujících faktorů v první bitvě mezi Římany a Puny u Ticinu i později v bitvě druhé u Trebie. Tato velká vítězství zajistila Hannibalovi vstup do Itálie a spojence v řadách galských kmenů ze severní Itálie, ale nic víc - vše ostatní si musel vybojovat. Pro slony v Hannibalových službách znamenaly tyto dvě bitvy labutí píseň, protože začali umírat. Sedm kusů ztratil Hannibal při prvním (neúspěšném) pokusu o přechod Apenin a druhý (tentokrát už úspěšný) pokus zaplatilo smrtí v zrádných bažinách italských celé stádo slonů kromě jediného. Tento jediný přeživší slon byl osobním zvířetem Hannibala a nesl jméno Syrus (Syřan). Tak působení slonů udělaly tečku relativně nízké Apeniny díky svým bažinám a ne vysoké, zmrzlé Alpy... 

Již sedmdesát let před Hannibalem však přišel na italskou půdu se slony slavný vojevůdce Pyrrhos z Épeiru, který se sice proslavil spíše svými těsnými vítězstvími, ale byl to on, kdo přišel s novou taktikou používání slonů, kterou dovedl k vyšším metám. Pyrrhos jako první použil slony nikoli k čelnímu útoku, ale k obchvatným manévrům. Díky tomu dvakrát porazil Římany (u Heraklea a Auscula), ale nakonec Římané zjistili, jak slony vylekat a v bitvě u Beneventa (275 před n.l.) díky tomu zvítězili. Sloni stáli i na počátku Pyrrhova konce - v bojích ve městě Argos chtěl Pyrrhos ustoupit, ale rozdivočelý sloní samec zablokoval svým tělem bránu a způsobil Pyrrhovu vojsku porážku a králi samotnému smrt v následném zoufalém boji. 

Tato příhoda asi nejlépe dokumentuje dvojakost používání slonů - ve vhodných podmínkách a při správném výcviku mohli sami rozhodnout bitvu, ale pokud se podmínky změnily nebo byl nepřítel připraven, mohli způsobit krvavou lázeň ve vlastním vojsku. Snad proto se s nimi po punských válkách již příliš nesetkáváme, snad jen v římských cirkusech.