Antický svět 

Římové a Řekové spolu koexistovali mnohá staletí v relativní shodě, kterou oběma národům umožnila obecná vědomost řecké kulturní a římské vojenské nadřazenosti. Nicméně ne vždy byly kostky takto jasně vrženy. Finálním střetem řeckých jihoitalských měst s římskou pozemní mocí se stalo tažení épeirského krále Pyrrha a nejvíce pak jeho vyvrcholení v podobě bitvy u Beneventa.

Pyrrhos se s Římany střetl v době, kdy sláva legií rozhodně nepřesahovala region, naopak ale hodnota zkušené falangy podpořené elitními jízdními jednotkami a dalšími klasickými prvky Alexandrova válečnictví byla maximální. Snad i proto bylo celé Pyrrhovo tažení význačné úporností, nejasnými výsledky bitev a těžkými ztrátami na obou bojujících stranách.

Jelikož karty rozdané u Beneventa měly svůj vývoj, představme si ve stručnosti také vývoj celého konfliktu. Pyrrhos byl vynikající vojevůdce, ale politicky se nacházel někde za hranou dobrodružna. Motivem jeho útoku na Řím nebyla ani tak touha pomoci krajanům, jako spíše kombinace faktorů, které jej měly dovést zpátky na makedonský trůn, který krátce držel. Jeho plán byl zhruba následující: porazí Římany, tím si zaváže italské Řeky a další nepřátele Římanů v oblasti (Lukány, Etrusky, Samnity a další), načež dobude Sicílii a porazí zde Kartagince. Toto všechno mu mělo přinést jak bohatý kapitál, tak i dostatek lidských zdrojů na znovudobytí makedonského trůnu.

Pyrrhovo tažení za slavnými nevítězstvími jsme popsali ve zvláštním článku, proto jen stručně - první bitvu nedaleko Tarenta roku 280 před n.l. Pyrrhos vyhrál, ale bitvu rozhodli až sloni a on ztratil 4000 mužů nebo snad víc, což bylo na vítěznou bitvu strašné číslo. Pak se pokusil táhnout na Řím, ale musel od toho upustit, protože se dostával do obklíčení římskými vojsky. Dalšího roku došlo k další těžké bitvě u Ascula, kterou opět Pyrrhos ovládl, ale ztratil zde řadu důstojníků, z jeho elitní jízdy zbyly jen trosky a minimálně tři tisícovky padlých mužů opět znamenaly oslabení jeho celkové síly. Právě zde měl Pyrrhos vstoupit do dějin výrokem: "Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni."

Pyrrhos pak zanechal válku v Itálii spojencům a přesunul se na Sicílii, kde sice v pozemních bojích uštědřil Kartagincům několik těžkých porážek, ale finální obležení základny Lilybaeum se nevyvedlo a Pyrrhos se pak musel vrátit, protože válka v Itálii se vyvíjela špatně. Kartaginci mu na rozloučenou zdecimovali flotilu a épeirský král se rou 276 před n.l. opět vrátil, odkud přišel. O tom, že nešlo i politického naivu, svědčí věta, kterou měl při odchodu pronést: "Jaké zápasiště, přátelé, zanecháváme Římanům a Kartagincům."

Dlouhá bezvýsledná válka nenarušila římské nadšení pro věc, ale Řekové se ocitali v problémech. Pyrrhovi épeirští veteráni a thessálští jezdci byli těžce proseti roky bojů a náhrady z řeckých měst nedosahovaly kvality původního vojska. Pyrrhos dobře věděl, že se situace obrací proti němu a znovu se pokusil vytáhnout na Řím, aby si vynutil rozhodující bitvu, kterou prostě potřeboval. Vedl asi 20 000 pěších, 3000 jízdních a trumfovou kartu předchozích střetů s Římany, patnáctku sloních veteránů.

Římané naproti tomu také měli problémy. Museli se srovnat s ním, že řada jejich spojenců opět po několika letech zradila a přešla k Pyrrhovi, takže jejich pěší armáda nebyla početnější, čítala asi 17 000 mužů legií a spojeneckých pěších oddílů a 1200 jezdců. Římany vedla jedna z pozoruhodných osobností epochy, konzul Manius Curius Dentatus. Tento muž patří k zapomenutým osobnostem republikánského Říma, nicméně šlo o trojnásobného konzula a dobrého vojevůdce, který dokázal potlačit Samnity a Sabiny a v dobách, kdy mělo udělování triumfů přísná pravidla, jej oslavil dokonce dvakrát a přidal k tomu jedny ovace. Toto všechno dokázal jako původem plebej a údajně jako jeden z nejškaredších mužů, které Řím zažil. Svůj talent Dentatus potvrdil zvláště tím, jak vybral místo pro bojiště. Beneventum totiž neleželo na dokonalé rovině, ale nabízelo rozbitou pláň obehnanou lesy a roklemi, kde působení jízdy, slonů a sevřených útvarů pěchoty bylo ztíženo na maximum.  

Římané i Makedonci o své přítomnosti dobře věděli a byla jim známá i skladba vojsk. Římská armáda proti zvyku doby nevytáhla jako první do útoku, údajně proto, že oběti dopadly nepříznivě, takže se uzavřela do tábora a iniciativu ponechala Pyrrhovi. Ten vymyslel plán v duchu alexandrovské tradice založený na tom, že nejsmělejší krok je zároveň nejbezpečnější. Rozhodl se k nočnímu přepadu římského tábora. Musel spěchat, protože Dentatus očekával posily od spolukonzula Cornelia Lentula.

Noční přepad byl ve starověku dost obojetnou zbraní, který se snadno mohl zvrhnout v totální chaos nejen bránící, ale také útočící strany. Přesně to se stalo u Beneventa. Pyrrhos vyslal přepadový oddíl posílený slony přes les po svém levém křídle, protože zkrátka jinudy to nešlo. Nicméně zde se evidentně přepočítal - procházet lesem se šestimetrovou sarissou museli vojáci v úzkých proudech, a tak jejich přesun trval mnohem déle, než bylo plánováno. V důsledku došly pochodně a následně ztratili průvodci cestu, takže čelo oddílu se konečně vynořilo z lesa v době, kdy už se rozednilo. Pyrrhův vrh kostkami žalostně selhal.

Římané útočníky napadli ještě předtím, než se stačili sešikovat a rozehnali je, přičemž Pyrrhos ztratil i několik zvlášť cenných slonů a ve zmatku se ocitlo celé levé křídlo jeho vojska. Épeirský král dokázal v pozoruhodně krátké době zreorganizovat své voje, úderné oddíly, tedy jízdu a zbylé slony umístil do zálohy na pravé křídlo, odkud chtěl rozhodnout bitvu.

Římané poté, co rozehnali přepadový oddíl, konečně úspěšně obětovali a vyrazili do bitvy. Terén nebyl dokonalý, což nahrávalo flexibilnějším manipulům římských legií, které postupně drolily levé křídlo a střed řeckých vojsk. Rozhodnout se ale mělo na épeirském pravém křídle, kde stály po makedonském vzoru ty nejsilnější oddíly. Zde Pyrrhos udeřil a sloni opět dokázali to, co zatím vždy - rozehnali veškerý odpor. Řekové dorazili k římskému táboru, kde si ovšem jedno malé překvapení nechal také Dentatus. Ten v táboře nechal poměrně silnou zálohu, která nyní vystoupila z bočních bran a v perfektním pořádku udeřila do boku rozptýlených řeckých oddílů, které už už cítily vítězství. Jízda byla odražena oštěpy, podpora pěchoty se nedostavila a sloni byli zahnáni do rokle, kde byli dva zabiti, a zbytek se vzdal. Řekové se následně stáhli do svého tábora a Římané je následovali a také opustili bojiště. Bitva skončila.

Obě strany počítaly své ztráty a ty byly mimořádně těžké. Římané nechali na bojišti polovinu armády, 9000 mužů. Pyrrhos na tom byl úplně stejně, když ztratil 11 000 padlých a přišel o své vzácné slony. Bitva tak na bojišti skončila nerozhodně, nicméně politicky i strategicky šlo o římské vítězství. Pyrrhos se stáhl do Tarenta a záhy vzdal celou věc a odplul do Řecka. S ním se vrátilo jen 8000 pěších a 500 jezdců, což nebyl nejlepší vklad do dalších dobrodružství Pyrrha z Épeiru.

Pyrrhos ztratil kampaň, přestože nebyl ani jedinkrát přímo poražen v bitvě. Byl to konečně skutečně vynikající vojevůdce, který sto let před finální konfrontací falangy a legie poznal slabost v podobě přílišně lineárnosti falangy na nerovném bojišti a bojoval s ní zařazením malých pěších oddílů s krátkými zbraněmi, které měly taková místa vytmelit, věc, která po něm už nikoho nenapadla, což vedlo mimo jiné k debaklu u Kynoskefal.

Épeirský vládce prostě vykrvácel na tvrdošíjném odporu římských legií a ty záhy po bitvě sklízely ovoce - do tří let po Beneventu se řecké panství nad jižní Itálií zhroutilo jak domeček z karet a nahradila je vláda římské republiky. Řím tak udělal první krok k tomu, aby ovládl Středomoří, protože další logický krok v expanzi, Sicílie, je vehnal do první a druhé punské války, kde se rozhodovalo o tom, kde povládne západnímu Středomoří. Řecké státy už mezi zúčastněnými stranami hrály jen malou úlohu a Řím se dobře naučil, že tvrdošíjným odporem si může poradit i s vojenským géniem, což se o šest desetiletí později celkem hodilo při střetnutí s Hanibalem.

Pyrrhos vojensky doplatil nejvíce na to, že ačkoliv byl opakovaně schopen vojensky ovládnout bojiště, nebyl v pronásledování dostatečně rychlý a důrazný, aby z toho dokázal vykouzlit rozhodující vítězství. Druhou pravdou ovšem je, že římskou armádu po bitvě nezničil nikdy nikdo, pokud se zhroutila, tak přímo v bitvě - a to se Pyrrhovi kvůli vysokým ztrátám nepodařilo. Pyrrhos tak mohl vítězit, ale nemohl Řím zlomit, smrtelně ohrozit a ve finále ani porazit, protože jeho vlastní posily byly méně početné a méně kvalitní než muži, se kterými do Itálie přijel. 

Lokality zmíněné v textu naleznete na Mapě antického světa, záložka Itálie.