Raní Gótové

Gótové patřili od třetího století ke spojencům, ale často i nepřátelům Říma. Nepřátelům často velmi ničivým. 


Počátky tohoto germánského etnika se tak, jako většiny etnik ostatních, utápějí v mlze dávnověku. Podle vlastních gótských legend pocházeli z Gothiczandy, legendární země situované někde do jižní Skandinávie. Díky přelidnění oblasti v níž sídlili se prý přestěhovali na území severně od Černého moře, na dnešní Ukrajinu. Takovýto náhlý přesun obyvatelstva však není archeologicky potvrzen. S mnohem větší pravděpodobností se po dobu zhruba sta let v tomto směru pomalu přesouvala oblast působnosti jednotlivých oddílů bojovníků. Směrem k Černému moři je přitahovalo bohatství tamějších měst a úrodná půda. Cestou se k nim přidávaly skupinky jiných kmenů pocházejících hlavně z východních stepí. Oblast v níž se s konečnou platností usadili, byla už svědkem mnoha válečných vpádů a měla značně nesourodé obyvatelstvo. Gótové byli tedy zřejmě od samého počátku velmi různorodou směsicí všelijakých kultur a jen obtížně se dá určit to, co bychom nazvali "originál gótské". 

Gótská migracePrvním okamžikem, kdy se Gótové výrazně zapisují do historie se stává rok 238, kdy poprvé překročili Dunaj a vyplenili provincii Dolní Moesii. Aby provincii opustili, musel jim Řím vyplatit výkupné a jistý roční tribut. Ovšem jakmile dosáhli Římané na dolním toku Dunaje několika dílčích úspěchů, vyplácení tributu zastavili. To Góty vedlo k mohutné invazi na římské území roku 250. Útok vedl gótský král Kniva. Ten rozdělil své vojsko na tři části. Jedna napadla Dácii, druhá vpadla na dobružskou pláň a sám Kniva zaútočil na nešťastnou Dolní Moesii. Přesto, že se všem jeho vojskům nedařilo, dokázal Kniva obklíčit, oblehnout a dobýt Philippopolis. To bylo něco neobvyklého, protože to bylo velké a velmi dobře opevněné město. Po tomto úspěchu se Kniva překvapivě rozhodl na římském území přezimovat a nazpátek se vydal až roku 251. Zpáteční cestu jim ovšem poblíž Abrittu přehradil císař Decius římské vojsko. Král Kniva ale opět prokázal svého taktického génia a Římany u Abrittu naprosto rozdrtil. Císař v bitvě zahynul a žalostné zbytky římského vojska zachránilo až výkupné. 

Velký úspěch a kořist, kterou Kniva na Římanech vydobyl samozřejmě povzbudily ostatní Góty, aby se pokusili tyto vpády zopakovat. V dalších letech byly severní Balkán a Malá Asie neustále pod tlakem loupeživých nájezdů. Vzhledem k tomu, že pohraniční provincie již byly vypleněny, postupovali nájezdníci stále hlouběji na jih. Od roku 255 se Gótové zaměřili na výpady z moře. Vyplouvali z přístavů severního Černomoří a útočili na bohatá města na pobřeží i v bližším vnitrozemí. Roku 256 tak dobyli Pityunt a bohatý Trapezunt, jehož posádka utekla, sotva zahlédla gótskou flotilu. Síla nájezdů se neustále zvyšovala a už o rok později gótská flotila proplula Bosporem. Naprosto nechráněné pobřeží bohaté provincie Bithýnie, se stalo jejich další obětí. Zdejší obyvatelstvo už několik století nepoznalo opravdovou válku a podobným útokům se nedokázalo vůbec postavit. Padla města jako Chalkédón, Apameia, Nikomédia, Níkaia a Prusa. Gótové získali obrovskou kořist a také velké množství zajatců. To mělo i jiný důsledek. Velká část z těchto zajatců totiž byla už křesťanského vyznání a je možné, že právě oni nebo pozdější zajatci začali mezi pohanskými Góty hlásat křesťanskou víru. 

Gótské invaze ve třetím stoletíNejstrašlivější gótský námořní útok na sebe nechal ještě deset let čekat. Roku 266 se cílem nájezdu stalo Řecko. Gótové propluli opět Bosporem, kde neúspěšně napadli Byzantion (pozdější Konstantinopol), a pokračovali dále do Egejského moře. Tam se rozdělili na tři skupiny a dále operovali samostatně. První skupina, kterou tvořily zejména kmeny Herulů, gótských spojenců, napadla území Chalkidiky a za obět jim padla například Thessalonika. Druhá flotila se obrátila proti ostrovům Kypr a Kréta, aby na zpáteční cestě vyplenili Tróju a zničili Artemidin chrám v Efesu. Poslední skupina Gótů se vylodila přímo v Řecku a uchvátila zde největší kořist. Dobyli tak slavná města jako Sparta, Athény, Korint, Olympia a Argos. Jenže návrat s kořistí nebyl jednoduchý. Obrovské loďstvo (hovoří se až o 2000 lodích) v Egejském moři zle pocuchaly bouře a došlo k mnoha ztrátám. Navíc se Římané konečně vzchopili a obořili se na útočníky. U Thessaloniky byli Herulové potřeni císařem Gallienem a jeho těžkou jízdou. V řeckých horách zase později prokázal své válečné umění nový císař Claudius II. Drtivá porážka vetřelců mu přinesla jeho přídomek Claudius II. Gótský. Zajatí barbaři pak raději zvolili život žoldnéřů v římské armádě, než aby se vraceli do svých domovů. 

Jak rychle začaly, stejně rychle gótské úspěchy i skončily. Roku 270 císař Aurelianus porazil Vandaly a Juthungy a v některém z následujících let byla gótská armáda tímto císařem zničena. Padl tehdy snad i sám král Cannabaudes. Vítězství Říma bylo rozhodné a následovaly po něm mohutné přesuny jednotlivých germánských kmenů na celém východě. Hodně kmenů přešlo hranice říše a bylo usazeno jako foederati hlavně na Balkáně. Mezi dvě velké skupiny Gótů se vsunuli Gepidové a z tohoto aktu vyplynulo rozdělení Gótů na Vizigóty a Ostrogóty. O nich ale už více v samostatných článcích. 

To, jak hluboce tento kmen a jeho následovníci poznamenali světové dějiny, si můžeme uvědomit i z toho, že se stali spolu s Římany jedním ze dvou kmenů, po nichž byla pojmenována celá jedna epocha. Po epoše románské nastal věk gotiky. 

Zdroj:

Malcolm Todd - Germáni