Dacia

Zadunajská provincie dobytá Traianem a opuštěná Aurelianem. 


Na území pozdější římské provincie Dacia žili lidé v poměrně rozvinutých kulturách již zhruba od roku 2500 před n.l., kdy do (dnešního) Rumunska přišly kmeny Thráků. Pozdějšími osadníky území se staly rovněž dobře známé kmeny Dáků a Getů. Prvně jmenovaní v rumunských podunajských nížinách založili království, které bylo díky vlivu blízkého Řecka poměrně dobře rozvinuté. V prvním století před n.l. se celá země sjednotila pod králem Burebistou, který se rovnou postavil Římanům. Za občanské války byl Pompeiovým spojencem a Caesar se chystal právě proti němu, když byl zavražděn. 

Dalším významným králem Dáků byl až Decebalus (84 - 106 n.l.), který spravoval asi nejlepší barbarský stát na světě. Podařilo se mu porazit Domitianovy legie a císař raději domluvil ponižující poplatky za mír. Nerva s tím během své krátké vlády nemohl moc udělat, ale jeho nástupce Traianus se rozhodl problém Dacie vyřešit jednou a provždy - provincie měla být dobyta. O průběhu tažení si můžete přečíst v článku o Traianovi nebo v popisu kmene Dáků. Pro nás je důležité, že provincie Dacia vzniká po Traianově definitivním vítězství 11.srpna roku 106. Římané si odtud přivezli obrovskou kořist a je třeba dodat, že připojení této provincie je posledním významným stálým rozšířením římské říše. 

Římská DacieDobytí mocné Dacie bylo jistě obrovským vítězstvím, které přineslo říši opět obrovský příliv zlata, bohatství a otroků, což značně podpořilo ekonomiku, ale mělo i jisté minusy. Ty byly spíše dlouhodobého charakteru a týkaly se hlavně toho, že si říše značně prodloužila hranici na místě, kde barbaři římskou říši zdaleka nešetřili a kde navíc netekla žádná "bezpečná" hranice typu Dunaje. Zisk ze zlatých dolů tak bezmála padl na stavbu obranných postavení a udržování posádek. 

Nová provincie nejdříve zahrnovala jen sedmihradskou část Decebalovy říše. Oblasti na severu už Římané vůbec nedobývali a tam žily kmeny jako Velcí Dákové nebo Kostobokové. Složení podrobeného obyvatelstva bylo s největší pravděpodobností podobné, jako v případě Decebalovy říše, a není tedy pravda, že by Římané místní usedlíky vybili. To se dá asi říci o místních šlechticích, o kterých bylo známo, že raději volili sebevraždu než poddanství. Obyčejní obyvatelé se však pravděpodobně velmi rychle přizpůsobili novým pánům a zapojilo se do říšské správy, o čemž píše třeba Tacitus. Romanizace místních obyvatel byla díky zkušenostem Římanů rychlá, úspěšná a klidná. 

Severní hranice provincie byla vždy poněkud nejistá, i když se Římané snažili pevně ji ukotvit. To se jim povedlo až za vlády Antonina Pia. O rozsahu provincie za jeho vlády se můžete přesvědčit studiem přiložené mapky. Původní obyvatelstvo přineslo provincii své specifické rysy. Například místní jména (Decebalus Luci aj.) jasně dokazují, že Dákové nepřestali existovat s pádem Decebala, stejně jako velké množství domorodých pomocných jednotek, jména řek a měst (Apulum, Dierna, Marisia, Carpates atd.) nebo i místními Římany převzatá slova (bylo jich asi 170, například buza=ret, baiat=chlapec, catun=osada,...). Ostatně místní vyšší a střední vrstvy získaly velmi brzy římské občanství, a tak vzájemná kulturní výměna brzy vykonala svoje dílo. 

Další zvláštností této provincie bylo, že usazování místních kolonistů kontrolovali přímo císaři nebo jimi pověření lidé. Díky tomu a díky podpoře ze strany státu se do nové provincie valily houfy kolonistů z celého světa. Analýza nápisů hovoří o tom, že 80% lidí přišlo do oblasti z vysoce romanizovaných částí říše, což byl další důvod rychlé asimilace Dácie do římského systému provincií. 

Z administrativního hlediska se status provincie během jejích relativně nedlouhých dějin několikrát změnil. Byla imperiální provincií, v jejímž čele stál legatus Augusti v hodnosti propraetora či konzula - podle počtu legií, kterým velel. Roku 118 císař Hadrián ve snaze zdokonalit systém obrany i hospodářství rozdělil provincii na tři oblasti. První byla Dolní Dácie (Dacia Inferior), později zvaná Dacia Malvensis, která zahrnovala východní Oltenii, jihovýchodní Sedmihradsko a snad i Multensko. Druhou částí provincie byla Horní Dácie (Dacia Superior), která zahrnovala západní Oltensko, Banát a větší část Sedmihradska. Poslední částí se stala Dacia Porolissensis na severu Sedmihradska. Zpočátku leželo hlavní město provincie ve městě, které nejprve neslo vskutku podivuhodný název Colonia Ulpia Traiana Augusta Dacica Sarmizegetusa a později jen Colonia Dacica; sídlo však bylo ještě později přeneseno do města Apula (Alba Iulia). 

Celé území střežilo velké množství vojáků, kteří měli bránit invazím barbarů a také zlaté doly v Apusenských horách. V době vrcholu římské vlády (cca rok 200) bránily zemi dvě legie: XIII. Gemina sídlila v Apulu a V. makedonská v Potaissi. Čas od času přicházely do Dacie i jiné oddíly jiných legií, ale ty nás nemusí zajímat. Spolu s početnými pomocnými oddíly tak mohli Římané na obranu Dacie postavit 30 - 40 tisíc vojáků, což činilo dobrou desetinu vojsk Impéria. Hranice byla na důležitých místech pochopitelně vyztužena systémem vojenských táborů. 

Příchodem Římanů byl rovněž značně poznamenán hospodářský život oblasti. Římané vystavěli síť kamenných cest, přivedli do země kupce ze všech možných směrů, zintensivnili výrobu, která stála na novějších technologiích, zavedli celosvětové uznávané peníze atd. Nejdůležitější příspěvek do říšského hospodářství představovalo místní nerostné bohatství a hlavně těžba zlata. Doly byly od počátku pod osobní císařovou správou, přičemž podléhaly zvláštnímu správci, který se nazýval procurator aurariarum. Ten sídlil v Ampelu (Zlatna), nedaleko hlavního hornického střediska Alburnus Maior v Apusenských horách. V těch se dolovaly i jiné kovy a nerosty - namátkou stříbro, měď, železo, sůl. Místní obchod se na rozdíl od blízké Moesie orientoval směrem na západ, a proto podléhal ilyrské celní správě. 

SarmisegetusaNa území Dacie máme správy o celkem 11 městských útvarech, což z oblasti dělá poměrně kupodivu nejvíce urbanizovanou oblast Balkánu v oněch dobách. Sedm měst dosáhlo statutu coloniae: Drobeta, Romula, Ulpia Traiana, Colonia Aurelia Apulensis, Colonia Nova Apulensis, Napoca a Potaissa. Další čtyři nesla status municipia: Dierna, Tibiscum, Ampelum a Porolissum. 

Po celou dobu trvání římské moci v provincii docházelo k menším rebeliím místních obyvatel, které Římané nazývali latrones (loupežníci). Tyto skupiny lesních lupičů byly podporovány svobodnými kmeny ze severu, a zvláště pak Karpy. Za Caracally došlo k prvnímu vpádu Gótů, kteří se spojili s Jazygy a Karpy. Obzvláště poslední jmenovaní své útoky dále zhoršovali. V polovině třetího století obsadili nepřátelé Říma jižní Moldávii a Valašsko. Roku 268 - 9 podnikli zničující útok na Balkán Gótové, které zastavili až císaři Gallienus a Claudius II. Gothicus. Tento vpád se však Dacie netýkal.

Právě Claudiův nástupce Aurelianus je mužem, který zaklapl knihu dějin římské provincie Dacia. V důsledku zkázy, která postihla balkánské provincie, se císař rozhodl soustředit síly na obranu říčního limitu na Dunaji a zcela opustit Dacii. Tak si Římané značně zkrátili obranné linie a ztratili tak provincii, která se stávala stále více a více izolovanější od zbytku impéria, přestože většina nájezdů ji míjela (Gótové například přišli přes Moesii). Odchod proběhl v období klidu, kdy byli Gótové silně otřeseni po několika porážkách, které utrpěli a neměli síly dělat Římanům vážné problémy. Nejsou zprávy o tom, že by bylo cokoli zničeno. Provincii opustili hlavně úředníci, vojáci a zbohatlíci, prostí obyvatelé zůstali. Dácie pak nebyla sousedními národy ihned podrobena a žila dál životem občanů římské provincie, byť ztratila centrum. 

Klid v bývalé provincii netrval příliš dlouho, neboť nadcházely doby bouřlivého stěhování. Dacií prošli nejprve Gótové, pak PraslovanéHunové, Gepidové, Langobardi a Avaři. Všechny tyto kmeny neměly prakticky žádný podstatný vliv na vývoj dnešního Rumunska, na rozdíl od Slovanů, kteří přišli v šestém století. Ti přijali místní kulturu a ovlivnili původní dunajskou latinu, takže vznikla dnešní rumunština. 

Křesťanství přišlo do Dácie pravděpodobně až v době posledních let provincie, alespoň chceme-li mluvit o masovější formě křesťanství. Dacia neměla pravděpodobně žádné biskupství, ale později (už po odchodu Římanů) přijala latinskou formu křesťanství. Je každopádně pravdou, že Řím ovlivnil Dacii a její nástupnické státy velmi výrazně svojí kulturou. Ostatně potomci Dáků, dnešní Rumuni, jsou jedním ze dvou národů (druhým jsou švýcarští Romansch), jejichž jména stále připomínají jejich život pod Římany. Přijetí takového jména nebylo způsobeno jen oblíbeností římské kultury, ale také tím, že slovo Říman se stalo v oblasti synonymem křesťana; chyběla také další etnogeneze národa, takže ani nebyl důvod nové jméno hledat. 

Provincie Dacia existovala jen 165 let a přesto tu po sobě římská nadvláda zanechala mnohem větší stopy než kupříkladu v Británii, kde jsou pozůstatky římské kultury opravdu minimální.