Antický svět 

1. Úvod

Každá epocha úpadku má svoji šedou eminenci, člověka, který obrazně řečeno stojí za závěsem a hýbe figurkami. Takových silných osobností v pozicích, které sice v minulosti byly důležité, ale neznamenaly nepřímou vládu, se v pátém století v západořímské říši vynořilo hned několik. Nejvíce se proslavili Stilicho, Aetius a Flavius Ricimer, poslední z velitelů armád, který si tahal císaře jak na drátkách. Na rozdíl od předchozích polních velitelů Ricimer v podstatě ovládal říši bezvýhradně a sám si vybíral a měnil císaře podle toho, jak se mu to hodilo. Na rozdíl od „posledního Římana“ Aetia ale rozhodně nesklidil od historiků za svoji činnost aplaus.  

2. Ricimer a cesta k moci

Flavius Ricimer se narodil někdy kolem roku 405 n.l. v prominentní barbarské rodině. Jeho otcem byl pozdější galicijský (severozápad Pyrenejského poloostrova) král Suébů Rechila, matkou pak byla dcera vizigótského krále jménem Wallia. Ricimer tak byl určen pro panování, nicméně když Wallia roku 418 zemřel, obrátila se politická situace a jeho příbuzní museli prchat před novou vrchností. Stejně tak Ricimer. Vstup do služeb Západořímské říše pak byl logickou věcí, která byla vcelku běžnou volbou takových exulantů.  

Římané nebyli už od čtvrtého století barbarům nijak uzavření a řada z nich udělala v římských službách velkou kariéru. Podobně se to podařilo i Ricimerovi, ačkoliv nevíme přesně, jak k tomu došlo. S jistotou sloužil ve vojenských funkcích pod Aetiem, kde se mimochodem spřátelil s Maiorianem, o kterém ještě brzy uslyšíme. O jeho výstup na výsluní se pak zasloužil především Aetiův pád – velitele armády nechal zavraždit císař Valentinianus III., který jen o pár měsíců skončil stejným osudem. Říše tak ztratila posledního dlouho vládnoucího panovníka a posledního domácího vojevůdce, který byl schopen alespoň korigovat ambice barbarských národů. Začala epocha chaosu a právě ta vystřelila Ricimera na vrchol.  

Na slavném trůnu římských císařů se epizodně objevil senátor Petronius Maximus, který byl ovšem záhy zavražděn v souvislosti s tím, že Věčné město podruhé dobyli Vandalové – a tentokrát zkázu nevzali jen tak halabala jak roku 410 Vizigóti, ale pojali ji se vší parádou. Poté se císařem nechal prohlásit Avitus, velitel římských sil v jižní Galii, kterého nechal dosadit král Vizigótů Theodorich. Avitus se ukázal jako vzorový loutkový císař, armádě ve funkci magister militum velel Vizigót Remistus a s Vizigóty v zádech také obsadil Řím – doklad, že doba byla opravdu už hodně zlá. 

Po příchodu Avita se do čela říšské politiky dostali dva muži, o kterých už jsme se zmínili. Maiorianus se stal významným politikem a velitelem císařské stráže, zatímco Ricimer obdržel titul „comes“, spjatý s vojenskými velitelskými pravomocemi, spolu s prostředky na najmutí germánských žoldnéřů. S nimi si vedl zdatně, porazil na moři Vandaly, načež se stal magistrem militum praesentalis, tedy velitelem polní armády, druhým nejvyšším velitelem říše. 

Zdůrazněme ještě, že tehdejší říše měla hodně daleko do toho, co Řím představoval v dobách svého rozkvětu. Římský císař ovládal Apeninský poloostrov a části jižní Galie, ale v silně nestabilní době stačilo jen málo, aby se moc Říma upevnila i v řadě dalších provincií. Problémem však bylo, že říše na toto už sílu neměla. 

Co spojovalo Maioriana a Ricimera? Oba dva spojili své síly, aby podminovali pozici císaře Avita, ačkoliv oficiálně jej oba podporovali. Nakonec se jim podařilo přesvědčit senát, aby vyhlásil válku císaři, který se mezitím etabloval v přece jen bezpečnější Ravenně. Expedice se utkala s císařským vojskem u Piacenzy 16. října 456 a podařilo se jí zvítězit. Avitus pak byl obležen v Ravenně, ale dlouho se neudržel, byl zajat, a buď se stal biskupem a záhy zemřel, nebo byl popraven. Přišel čas na odměny vítězům a právě v této chvíle začíná Ricimerova faktická vláda nad Západem, která trvala přes patnáct let. 

Je nutno dodat, že lesk titulu římského císaře měl velmi křehkou skořápku. O územních ztrátách jsme se již zmínili. Horší bylo, že úplně v troskách byla ekonomika, která trpěla vysokou inflací, obrovským výpadkem příjmů, vysokými fixními náklady a častým drancováním toho mála, co ještě fungovalo. Sestavit armádu tak pro Římany byl mnohem větší problém než kdy dříve. A sestavit armádu kvalitní a vycvičenou, to už v podstatě možné nebylo. Proto se také do čela státu dostávali germánští vojevůdci, kteří mohli fungovat postaru, na základě aury své osobnosti – jádro římské armády tvořili dávno žoldnéři, zpravidla Germáni. 

O vskutku pozoruhodné atmosféře v zemi píše kolega Tůma na webu www.rim.me.cz  :„Podle líčení gallského presbytera Salviana, který v polovině 5. století psal své hlavní dílo De gubernatione Dei (O vládě boží), ležely všude nahé mrtvoly obojího pohlaví, požírané ptáky a psy, všude řádil mor a vládla beznaděj, lidé žili ve strachu před útoky barbarských kmenů, ale ještě více se děsili, že by snad znovu měli přejít pod římskou správu, od níž každou chvíli přicházely nové rozkazy a ukládaly se nové pracovní povinnosti. „A tak se“, poznamenává k této nešťastné situaci Salvianus, „přenešťastní chuďasové ocitají jakoby mezi dvěma bouřemi, které spolu na širém moři zápasí: jednou je utápějí vlny těch, podruhé oněch."

3. Ricimer a Maiorianus

V takové situaci se faktické vlády na říši ujal Ricimer. Císařský titul získat nemohl, byl barbar, a tak se císařem stal jeho úhlavní spojenec Maiorianus, naopak římský patricij z dobré rodiny. Ricimer se však rozhodně příliš neobtěžoval tím, že by respektoval vůli císařů a podřizoval se jí. Byl to on a jen on, kdo vládl říši dalších šestnáct let a v případě potřeby vůbec neváhal se císaře prostě zbavit. 

Také Maiorianus se na trůn vlastně dostal trochu z nezbytí. Původní myšlenka byla nabídnout trůn do Konstantinopole a spojit znovu říši, ale císař Marcianus právě zemřel a jeho nástupce Leo před takovým úkolem nakonec raději couvnul a takovou možnost odmítla také římská aristokracie. Novým císařem se stal Maiorianus. 

Ricimer nepochybně očekával, že bude pouze loutkou v jeho rukou, ale Maiorianus ukázal, že ve šťastnější době mohl být císařem, kterého by si lidé pamatovali. Ještě předtím, než stihl usednout na trůn, zaútočili na Itálii ze severu Alemani, ale Maiorianus je na apríla 457 porazil v bitvě u ad Columellas. Teprve poté souhlasil Ricimer s tím, aby byl korunován. Zpočátku jednali ve shodě s východořímskou říší, ale nakonec vedla právě korunovace k vážné roztržce s těžkými následky – Maiorianus se totiž nenechal korunovat z moci Leona, ale z moci římského senátu a vojska. Proto se nadále nemohl spolehnout na tolik potřebnou pomoc z východu. 

Maiorianus strávil svoji vládu na vojenských taženích a v nich se mu veskrze dařilo. Obnovil římskou vládu nad Galií, i když její pevnost byla velmi iluzorní a stále hrozila jak napadením barbary, tak i separatistickými tendencemi.  Na císařovu stranu se postavil také zčásti nezávislý velitel Dalmácie Marcellinus a jisté úspěchy slavil také v Hispánii, kde se mu podařilo osekat moc Vizigótů a začlenit je opět do systému foederátů. 

Vrcholem první pětiletky Maiorianovy vlády mělo být tažení proti obávaným, nájezdníkům z kmene Vandalů vedených Geiserichem. Nechal postavit tři stovky lodí a shromažďoval je spolu se žoldnéřskou armádou v Cartageně v Hispánii. Zajistil si také zázemí v Sicílii, ale celá pečlivě vymyšlená kampaň ztroskotala na úniku informací, ať už kvůli zradě nebo prostě proto, že Geiserich měl skvělou výzvědnou službu. Tak jako tak, flotila byla zničena ještě před vyplutím. 

Maiorianus tak musel uznat nejen porážku, ale také trvající panství Vandalů nad Afrikou, Korsikou, Sardinií a Baleárami, nicméně necítil se zlomen. O to znechucenější byl výsledkem svého svěřence Ricimer, který také nesouhlasil s tím, že Maiorianus rozpustil část své armády, aby ušetřil finance. Ricimer se tedy projevil jako skalní srdcař, nechal si odhlasovat, že císař zradil, zadržel jej v Tortoně a po pětidenním mučení jej nechal 7.srpna 461 popravit. 

4. Ricimer a Libius Severus

Těžko pochopitelnou vraždou schopného Maioriana se před Ricimerem opět otevřela otázka co dál. Na tom, že fakticky bude vládnout on, se nemohlo změnit nic. Otázkou bylo, kdo přijme roli loutkového císaře. Velitelé v Galii a Dalmácii nepřipadali v úvahu, neboť se postavili proti Ricimerovi a jeho politice, takže si musel poradit z domácích zdrojů. Novým císařem se nakonec stal senátorem Libius Severus, jehož hlavním poznávacím znakem v římských dějinách je bezvýraznost. 

Právě v této době začal Ricimer i oficiálně vystupovat jako spoluvládce, nechal své iniciály razit na mince a všem bylo jasné, kdo vládne. Ricimer však vládl stále menší části Evropy. Postavili se proti němu nejen jeho vlastní generálové, ale novou vlnu války vyhlásil také Geiserich. Problémy nastaly opět také ve vztazích s Východem, který odmítl uznat Libia Severa jako císaře, takže jakákoliv pomoc se nedala čekat. 

Ricimer se naučil dobře římské politice podněcování barbarů proti sobě, což bylo jediné, co ho udrželo u moci. Poštval barbary proti vzpurným generálům, Vizigóty si usmířil tím, že jim dal jednu z posledních římských držav za Alpami, totiž Narbonskou Galii. Alanům se podařilo překročit Alpy a zaútočit na samotnou Itálii, ale v takové situaci si dokázal Ricimer vždy dobře poradit a porazil je u Bergama. 

Největším problémem však zůstávali Vandalové, proti kterým nebylo obrany a jejich námořní nájezdy byly rok od roku horší a horší. K intervenci proti Vandalům potřeboval Ricimer pomoc Konstantinopole, která na císaře hleděla jako na nelegitimního. Aby byla překážka sbližování odstraněna, byl nebohý Libius Severus s největší pravděpodobností otráven, což se stalo 15.8.465, nebo možná koncem stejného roku. Je však také možné, že zemřel přirozenou smrtí, jak píše básník Sidonius Apollinaris. Tak jako tak, prostor pro nového panovníka byl otevřen. Řím si na něho musel počkat osmnáct měsíců, kdy vládl samozřejmě Ricimer sám. 

5. Ricimer a Anthemius

Nový vládce se stal předmětem širokých dohadů. Svého kandidáta nabízel výměnou za mír Geiserich, který podporoval Olybria, který podobně jako Geiserichův syn Hunerich měl za ženu dceru Valentiniana III. (byť Hunerich si svoji choť unesl v Římě při plenění roku 455). Tento plán samozřejmě ohrožoval Ricimera, který by takto byl zcela zbytečný a jeho roli by přejal vandalský král. Geiserich vystupňoval svoji námořní kampaň a zamířil ji také na území východořímské říše, ale svého kandidáta (zatím) neprosadil. 

Východořímský císař Leo se nakonec rozhodl, že spojí své síly se západem a poslal do Říma jako císaře velitele ilyrské armády Anthemia, který navíc dostal jako posilu dalmatskou armádu generála Marcellina, který se již dříve vzbouřil proti Ricimerovi. Ricimer se asi necítil nejšťastnější, když do Říma přijel východořímský protégé a spolu s ním generál, proti kterému dlouho bojoval, ale nezmohl nic, musel bránit vlastní pozice a k tomu potřeboval pomoc z Konstantinopole. Aby si upevnil moc v nových podmínkách, vzal si Ricimer Anthemiovu dceru Alypii.

Jasným cílem nového císaře bylo zničit v prvé řadě hrozbu, kterou dlouhá léta představoval Geiseirich. Anthemius a Leo shromáždili na kampaň obrovské prostředky a sílu, která svědčila o tom, že mají v úmyslu problém vyřešit jednou provždy. Vrchním velitelem spojené armády byl jmenován Basiliskos, bratr Leonovy manželky a císařovny Veriny. Západním silám velel dalmátský generál Marcellinus. Tito dva muži měli k dispozici neuvěřitelných 1100 lodí a podařilo se jim zatlačit Vandaly do defenzivy. Vyhnali je ze Sardinie a Tripolské provincie a před finálním střetem u Mercuriova mysu nedaleka Kartága vypadalo vše tak, že vandalské panství končí. 

V rozhodující bitvě u mysu Bon však římské síly totálně pohořely. Basiliskos byl ošálen Geiserichem, který vypadal, že zvažuje kapitulaci, ale nakonec v době příměří v noci zaútočil na bezstarostně kotvící flotilu a ta byla s těžkými ztrátami poražena. Velitelé a část flotily se jen s velkými potížemi vrátili na Sicílii. Baziliskos se vrátil s hanbou do Konstantinopole, kde jen díky rodinným stykům nebyl popraven. Marcellinus byl krátce po návratu zavražděn, snad vrahem vyslaným Ricimerem. Vandalové obnovili své panství a záhy si zajistili také Sicílii a jejich pád zajistila až odvážná expedice Iustiniana a bitva u Ad Decimum. 

Ricimer ve válce působil jako podřízený Marcellina, což ho jistě nenaplňovalo štěstím a říká se, že udělal hodně pro to, aby kampaň ztroskotala. V reálu však selhání tažení bylo obrovskou katastrofou pro obě římské říše. Východ i západ se stavbou gigantické flotily těžce zadlužil a po porážce nemohl vložené finance sanovat z kořisti. V důsledku toho reálná vojenská síla obou říší výrazně poklesla, neboť žoldnéřské oddíly musely být rozpuštěny. Stejně důležitá byla rána prestiži, barbaři začali útočit o to usilovněji a jejich cílem už nebylo jen škodit, ale rovnou zabírat a ovládnout. Římská myšlenka se začala vyčerpávat a není divu, když centrální vládci se točili jako apoštolové na orloji a o zájmy periferií neměl zájem snad nikdo. Začaly se rodit stálé barbarské státy a Řím začal umírat. 

Anthemius prohrál válku s Vandaly a šťastná hvězda nevedla jeho kroky ani v souběžně vedené válce s Vizigóty. Ti zpočátku vyčkávali, ale po debaklu expedice do Afriky rozpoutali otevřenou válku. Anthemius se tomu snažil čelit ofenzivou, ale ta nevyšla a stále mimo jiné život i jeho syna. Vizigóti pak ovládli jih Galie, zatímco Burgundové získali střední Galii včetně Lugduna (Lyon). 

Anthemiovy vojenské nezdary nutně musely vzbudit zášť Ricimera. Ten navíc čelil tomu, že císař neváhal vztáhnout ruku na některé jeho oblíbence ve vysokých úřadech a právě soud s Romanem, magistrem officiorum, se stal bodem zlomu mezi oběma muži. Romanus byl popraven, na což Ricimer zareagoval roku 470 tím, že vytáhl v čele několika tisíc mužů k Mediolanu (Milán). Vztahy se vyhrotily natolik, že milánský biskup je musel usmířit. Nakrátko a marně. Je jasné, že takové vztahy mužů v čele státu vůbec neprospěly chřadnoucím silám Říma, který občanskou válku potřeboval ze všeho nejméně. 

Přesto k ní došlo a to roku 472, kdy Ricimer ukončil své vyhnanství na severu a rozhodl se situaci vyřešit tím, že dobude Řím a císaře prostě zavraždí. Spoléhal tradičně na germánské žoldnéře, mezi kterými bychom našli i Odoakara a příslib bohaté kořisti. Řím byl obležen a přes snahu Leona, který se snažil domluvit příměří, bylo obležení dotaženo až do konce. Ricimer prolomil hradby a odřízl podporovatele císaře od řeky, takže také od přísunu potravin. Obě strany spoléhaly na pomoc galské polní armády, ale její velitel Gundobad podpořil svého strýce Ricimera. 

Anthemia opustili jeho vlastní přívrženci a on sám se dal na útěk převlečený jako žebrák. Byl chycen a 11.července 472 Ricimerem popraven. Novým císařem byl briskně jmenován Olybrius, kterého jsme zmiňovali výše jako kandidáta Geisericha. Vražda třetího císaře měla být ale také koncem Ricimera. Vojevůdce nepomstil žádný příznivec někoho z mužů, kterým zkrátil život, ale zemřel přirozenou smrtí, na chrlení krve, 18.srpna 472, jen šest týdnů po Anthemiovi. Na jeho post nastoupil Gundobad. 

6. Ricimerova smrt a hodnocení jeho působení 

Flavius Ricimer sehrál neslavnou roli v dějinách Říma, když proslul jako intrikán, který dosazoval císaře dle své vůle. To by asi nebylo nejhorší, ale často jednal zrádně a proti zájmům Říma jen proto, aby upevnil pozici svoji. Nebyl také schopen držet konzistentní politiku směrem k různým kmenům a nedokázal se dohodnout na společném postupu s Konstantinopolí. Přispěl také k úplné degradaci titulu římského císaře a jeho prestiže. Ricimer působil v těžké době, ale pokud někdo výrazně politicky přispěl k rozpadu západořímské říše, byl to právě on. Na druhou stranu, působil v těžké době a je možné, že díky svým schopnostem vojevůdce a lídra dokázal o něco prodloužit klinickou smrt impéria. 

Ricimer byl produkt své doby, barbar ovládající nitky říšské politiky. Je samozřejmě otázkou, jak by se vyvíjely dějiny západořímské říše, kdyby ji neovládal Ricimer, ale nezdá se být pravděpodobné, že se na pádu říše dalo něco změnit. Konečně Ricimera přežila říše o pouhé čtyři roky, během kterých se životnost císařů počítala na měsíce a Itálie jen čekala na to, kdo ji shrábne. Nakonec se hrobařem impéria stal roku 476 Odoakar. Rok 476 byl dlouho považován za mýtický zlom dějin, ale jak vidíme, šlo pouze o datum, kterým vyvrcholily děje, které započaly mnohem dříve.