Antický svět 

Úvod

Akvadukt Pont du Gard je starobylým pozůstatkem římského vodovodního systému v jižní Galii v bývalé provincii Narbonesis, dílem technicky vyspělým i esteticky naplňujícím. Nachází se poblíž dnešního městečka Vers - Pont - du - Gard, asi 25 kilometrů od města Nîmes, antického sídla Nemausus, které bylo konečnou stanicí akvaduktu. Akvadukt Pont du Gard překračuje břehy řeky Gardon tak, že je nejvyšším římským akvaduktem vůbec a dosahuje výšky 48,8 metru nad úrovní řeky. Od roku 1985 je obsažen v seznamech organizace UNESCO jako jeden z mála zachovalých děl římského civilního inženýrství. 

Vznik akvaduktu a technické parametry

Proč vlastně akvadukt přes řeku vznikl? Byl součástí většího inženýrského projektu, který měl za cíl dovést vodu do římského města Nemausus. To byl skutečně oříšek, který vyžadoval velká řešení. Na jih a východ od města totiž leží planiny, které jsou v menší nadmořské výšce než město, takže byly pro přivedení vody zcela nevhodné. Kopce na západě zase nebyly vhodné z inženýrského hlediska. Zbývala tedy jediná světová strana, sever. Zde se skutečně nacházel vydatný pramen dobré vody poblíž sídla Ucetia (dnešní Uzès). 

Akvadukt tedy jako celek přiváděl vodu z Ucetie do Nemausu, tedy před město, do rezervoáru, odkud byla voda dále rozváděna po samém městě. Aby to nebylo tak jednoduché, v přímé cestě od pramenu k městu stojí nejjižnější výběžek pohoří Massif Central. Římané tak mohli buď tunelovat, nebo překážku obejít. Jelikož tunel by měřil asi osm až deset kilometrů, bylo jako nejlepší řešení vybráno pohoří obejít. Délka celé trasy se tak zvýšila z dvaceti kilometrů na padesát, ale jiné cesty nebylo.

Jak byl vlastně akvadukt stavěn? Patron akvaduktu, asi bohatý občan Nemausu, najal pracovníky a odborníky. Člověk, který plánoval trasu stavby se nazýval mensor a používal sadu nástrojů, z nichž pro stavbu akvaduktů byla klíčová starověká vodováha známá od Vitruvia jako chorobates. Pro samotnou hrubou práci disponovali římští inženýři řadou typů navijáků a jeřábů, přičemž prakticky identické modely strojů se v Provence užívaly ještě ve dvacátém století. 

Snad ještě pozoruhodnější je fakt, jak se římští stavitelé vypořádali s problematikou spádu. Zdroj vody se nacházel ve výšce 76 metrů nad mořem, tedy jen o sedmnáct metrů výše, než padesát kilometrů vzdálený Nemausus. Římané při stavbě akvaduktů pracovali se spádem kolem jednoho výškového metru na kilometr (1:1000), nyní se museli spokojit s průměrným gradientem 1:3000 a vzhledem ke konfiguraci terénu byli často nuceni jít ještě mnohem blíže k rovině. V některých sektorech činí sklon neuvěřitelných 1:20 000, číslo bez přesných měřících přístrojů stěží uvěřitelné. Samotný Pont du Gard je samozřejmě také velmi precizním dílem. Na 456 metrech délky klesne od roviny o pouhého dva a půl centimetru, což dělá gradient 1:18 241. 

Proč Římané nezvolili klidnější cestu? Prostě nemohli. Klíčovým segmentem celého díla byl právě Pont du Gard, jehož výška nemohla sahat do nebes. Římané jej proto museli postavit pokud možno co nejnižší, aby unesl svoji váhu. Proto na některých úsecích museli velmi šetřit gradientem, na některých zase měli poněkud větší volnost. Pokud by zvolili konstantní gradient, musel by most být o šest metrů vyšší, což bylo považováno za výšku nad mezí tehdejších možností. Před mostem tak gradient roste na 0,67 metru na kilometr a dává tak mostu šanci se unést, ale na zbývajících pětadvaceti kilometrech za mostem klesne akvadukt jen o šest metrů celkově. Římané si prostě dokázali poradit. V jednom z úseků za Pont du Gard si například poradili se sekcí, která se snižovala o pouhých 7 milimetrů na sto metrech. 

35 kilometrů akvaduktu vedlo podzemím. Nešlo samozřejmě o tunely v rostlé skále, neboť právě tomu se Římané chtěli vyhnout, ale o příkopy s kamenným korytem, který byly překlenuty kamennou klenbou a zaházeny zeminou. Malé části byly vyhloubeny přímo do skály, když nebylo zbytí. Zbytek trasy pak vedl nadzemními stavbami na zdech nebo mostech. Některé z nich se zachovaly dodnes, jako třeba úsek Pont Rue, který v délce několik set metrů obtáčí sídlo Vers a tyčí se do výšky 7,5 metru. Zachovaly se také další dva mosty na trasy, Pont de Bornégre a Pont de Sartanette, ale ty zdaleka nedosahují parametrů ani zachovalosti Pont du Gard

Celé dílo pak bylo zakončeno nádrží před Nemausem (castellum divisorum). Šlo o nádrž o poloměru 5,5 metru a hloubce jeden metr, která byla umělecky zpracována korintskými sloupy s delfíny a rybami. Voda pak dále pokračovala do města pomocí desítky čtyřiceticentimetrových trubek, které rozváděly vodu po městě samém. Tři zvláštní otvory v nádrži patrně umožňovaly rychlé zatopení amfiteátru a konání naumachií. 

Celý akvadukt potřeboval kvůli svému nízkému sklonu pravidelnou údržbu. Byl náchylný k zanášení vápenitými sintry a také k zarůstání rostlinami, které do systému přiváděly řasy a bakterie, jakož i bahnem. To vše bylo pro správný chod akvaduktu nutné čistit. To bylo úkolem pracovníků zvaných circitores, kteří provozovali činnost nutnou, leč nepochybně nepopulární. Akvadukt tak po celou římskou éru spolehlivě fungoval. 

Pont du Gard 

Pont du Gard, perla akvaduktu, stál těsně před polovinou celé trasy. 

Akvadukt Pont du Gard je důkazem preciznosti římského stavitelství. Dosahuje délky 275 metrů, výšky skoro 49 metrů, čítá tři řady arkád a jeho hlavním účelem bylo vést vodu do antického Nemausu. Pont du Gard byl podle původních zjištění postaven patrně někdy kolem roku 19 před n.l., tedy na počátku Augustova principátu, když funkci aedila vykonával Augustův zeť Marcus Vipsanius Agrippa. To však neodpovídá archeologické situaci terénu, akvadukt totiž obchází jiné prokazatelně augustovské konstrukce a navíc numismatické nálezy odpovídají až době Claudiově. Novější studie tak jeho vznik datují někam k rokům 40 - 60 našeho letopočtu, tedy zhruba do dob vlády Claudia a Nerona. Stavba měla za účasti tisícovky dělníků trvat přibližně 15 let, přičemž na finanční zajištění stavby padlo 30 milionů sesterciů, což je adekvát dnešních patnácti miliard korun nebo platu pěti set rekrutů do legií na padesát let dopředu. Za to vše dnes navštíví tuto stavbu na dva miliony turistů, takže jde patrně o jednu z nejlepších investic v dějinách civilního inženýrství. 

Akvadukt se sestává ze tří pater. Nejspodnější patro je 142 metrů dlouhé, 6 metrů široké a tyčí se do výšky 22 metrů v šesti obloucích. Patro střední čítá 11 oblouků, je 242 metrů dlouhé 4 metry široké a 20 metrů vysoké. Patro nejvyšší pak je tak trochu liliputánem, když čítá 35 (původně 47) oblouků, je tři metry široké a sedm metrů vysoké, přičemž překlenuje celé údolí v délce 275 metrů.  Šířka celé stavby v dolní části je devět metrů, nahoře se pak zužuje na tři metry, aby poskytla stavbě maximální stabilitu při otřesech a povodních. Spodní dvě patra mají pilíře oblouků postavené nad sebou, aby nedocházelo k nadměrnému zatěžování kleneb (což je design, který byl ovšem velmi náročný na materiál a u dalších podobných staveb byl opuštěn ve prospěch betonu a méně oblouků), které jsou mimochodem na středu stavby nejširší a směrem k břehům řeky se zužují. Celkem na stavbu akvaduktu padlo 50 400 tun kameniva o výměře 21 000 kubických metrů, přičemž ty největší kusy kamenů váží kolem šesti tun. Kámen se dovážel z blízkého kamenolomu, který se nachází na břehu řeky jen šest set metrů od akvaduktu. Celkem z něj Římané vytěžili 120 000 kubických metrů žlutého pískovce a to nejen ke stavbě přemostění, ale také dalších konstrukcí spojených s vedením vody po trase. 

Nejvyšší patro je pak vlastně samotným důvodem pro existenci stavby, Právě jím je totiž vedeno vodovodní koryto, sestavené z kvádrů o výšce 1,8 metru a šířce 1,2 metru. Koryto je následně překryto kamennými deskami, aby do něj nepadaly nečistoty a neznehodnocovaly vodu.  Plocha, po které tekla voda, byla speciálně ošetřena tak, aby bylo koryto maximálně hladké a trvanlivé za pomocí speciální štukové malty. Koryto pak skutečně vydrželo skoro tisíc let, než se pro nedostatek držby zaneslo usazeninami z vody a přestalo být užíváno. Do dnešních dnůl se dochovalo v lehce prohnutém stavu, což bylo dlouho připisováno důmyslnosti římských inženýrů, neboť prohnutí zvyšuje odolnost proti povodním. Zkoumání z roku 1989 ale ukázalo, že jde o důsledek rozpínání kamene ve vedrech v průběhu dvou tisíc let existence stavby. 

V dobách své největší slávy dávalo koryto příkon 300 litrů vody za sekundu, tedy 35 milionů litrů denně, které sloužily asi padesáti tisícům obyvatel Nemausu, obecním fontánám a lázním. Vodě trvalo asi 27 hodin, než urazila cestu od zdroje ke svému cíli, nádrži před Nemausem, odkud byla rozváděna do samotného města. 

Proč je akvadukt považován dodnes za div stavitelství? Posuďte sami - většina konstrukce byla postavena bez jediného kousku malty, tedy suchou cestou, kdy ke spojování kamenů bylo použito pouze klínů a pomocné výdřevy v klenbách. To samozřejmě kladlo obrovské nároky na přesnost prací v kamenolomu, která musela být i bez existence přesných měřících pomůcek brilantně přesná. Dodnes se zachovaly nápisy z kamenolomu, které usnadňovaly orientaci ve změti kamenů, takže najdeme třeba kameny s nápisem fronte sinistra (přední levý), čísly a tak podobně. Sestavit takové obří lego muselo být fantasticky náročné na organizaci práci, finance i technický um. 

Další osudy akvaduktu a Pont du Gard 

Jaký byl další osud akvaduktu? Sloužil svému původnímu účelu nejméně do šestého, v některých částech asi až od devátého století, ačkoliv už před pádem Říma se kvalita vody pro nedostatečnou údržbu snižovala. Od desátého století se přestal akvadukt užívat, protože jeho velká část byla rozebrána na stavební materiál, včetně valné většiny 35 kilometrů dlouhého segmentu akvaduktu, který vedl v podzemí. Zachované nadzemní části jsou jasným důkazem zkázy funkčnosti celého systému, když v nich nalezneme více než půl metru usazenin a bahna. Samotný Pont du Gard však sloužil dále jako velmi potřebný mýtný most přes řeku Gard, díky čemuž se dochoval až do současnosti, ačkoliv právě funkce mostu stála Pont du Gard velkou část statiky, když roku roku 1620 právě tudy Henri, hrabě z Rohanu, vůdce hugenotů, táhl svoje dělostřelectvo a nechal proto trochu rozšířit silnici na úkor šířky pilířů. Na kahánku měl Pont du Gard samozřejmě mnohokrát, ale jeho bytelná konstrukce ho uchránila při řadě povodní, mimo jiné i té z roku 1958, kdy se celá spodní řada pilířů ocitla pod vodou (připomeňme si, že spodní oblouky jsou vysoké 22 metrů!) a další povodně ohrozily Pont du Gard na přelomu tisíciletí. 

Známou turistickou atrakcí se most stal už v osmnáctém století, kdy ho navštívil třeba Jean-Jacques Rousseau: “"Ve srovnání s akvaduktem jsem se cítil bezvýznamný a nepatrný jako hmyz. Ale současně v mé duši rostl pocit pýchy, až jsem si povzdechl, jaká to škoda, že jsem se nenarodil jako Říman!”. Stavbu navštěvovali nadšenci pro romantismus a empír, stal se vzorem pro řadu maleb, obdivoval ho mezi jinými vládci také císař Napoleon III., který vedle planého obdivu také zaplatil rekonstrukci celé stavby, která už v polovině devatenáctého století byla na pokraji kolapsu kvůli chabé údržbě, erozi a stáří. 

Jak jsme již zmínili, dnes jej navštěvují dva miliony lidí ročně, což z Pont du Gard dělá třetí nejnavštěvovanější atrakci celé Francie po Eiffelově věží a zámku ve Versailles. Návštěvníkům je připravena bohatá infrastruktura a mezi speciality patří možnost vykoupat se poblíž mostu. 

Viz také  

https://www.youtube.com/watch?v=wxw5K2cbjh0

https://www.youtube.com/watch?v=RggzKm165hU

https://www.youtube.com/watch?v=wLpR1G7JrSk

http://www.pontdugard.fr/en/visite/360-virtual-tour