Antický svět 

Město Sparta, které se stalo jednou z dvojice vedoucích mocností celého Řecka, leží v jižní části Peloponéského poloostrova. Jižní Peloponnésos, kde leželo srdce staré Sparty, zabírají dvě roviny - Lakónská a Messénská - oddělené horským hřbetem Táygéton. Východní, Lakónská kotlina, zavlažovaná řekou Eurótem, byla základem spartského území. Samotná úrodná kotlina měla rozměry asi 30 x 10 kilometrů a byla známá jako oblast bohatých pastvin a výnosného zemědělství. Lakónskou kotlinu pak z jihu uzavíraly bažiny a na severu se tyčily hřbety hor. Tyto podmínky utvořily ze Sparty relativně uzavřený stát, který se snažil expandovat především do západní Messénské kotliny a dále i směrem k moři, ke kterému původní Sparta neměla vůbec přístup. Právě na příkladu Sparty se dá velmi dobře ukázat, jak přírodní podmínky dovedou předurčit vlastnosti státu a jeho obyvatel.

Nejstarší dějiny Sparty (jinak také Lakedaimonu) se jako u většiny měst tají v šeru. Angličtí archeologové však provedli vykopávky, které naznačují, že Sparta byla těsně spjata s mykénskou kulturou. Stejně jako i jinde i ve Spartě se postupem času rozpadlo rodové zřízení a vznikl otrokářský stát. Specifikem Sparty byl ovšem značný počet přežitků rodového zřízení, který se stal spolu se silnou státní mocí hlavním prvkem spartského, a vlastně i celého dórského, zřízení. 

Velké množství institucí a zvyků se ve Spartě spojuje se jménem pololegendárního mudrce Lýkurga, v jehož osobě je pravděpodobně smíšen osud skutečného člověka a boha světla Lýkurga, který byl ve Spartě uctíván už v dřívější době. Z husté mlhy, která obklopuje tohoto člověka vystupují některé pravděpodobné údaje. Pokud tedy Lýkurgos žil, jako že je to pravděpodobné, působil někdy na začátku osmého století před n.l. Podle bájí to byl strýc krále, který ve skutečnosti vládl sám. Jeho zákony se pak staly naprosto zlomovými pro vývoj spartského státu. 

Kromě položení spartské ústavy se Lýkurgovi připisuje i velká pozemková reforma, jež utvořila ze spartských občanů majetkově rovnoprávné lidi. Lýkurgos totiž rozdělil celé spartské území na devět nebo deset tisíc stejných dílů (kléroi) podle počtu spartských mužů, kteří sloužili ve vojsku. Po této reformě prý Lýkurgos považoval svůj životní úkol za splněný, zavázal občany, že budou ústavu dodržovat a odešel ze Sparty na vrcholu své slávy. Po smrti mu Sparťané postavili chrám, prohlásili ho héroem a bohem a stal se pro ně symbolem spravedlnosti a ideálního vůdce, který žije pro blaho svého národa a vlasti.

Jak již bylo řečeno, bylo srdce Sparty relativně územně malé, a proto se museli Sparťané snažit o anexe cizích území. V polovině 8.století před n.l. se Sparta zapletla do vleklé války se sousední Messénií (první messénská válka v letech 740 - 720 před n.l.), která skončila vítězstvím Sparty a podrobením messénského obyvatelstva. V průběhu století sedmého vznikla druhá messénská válka (asi 630 - 613 před n.l.), neboť porobené obyvatelstvo Sparťané ovládali velmi tvrdě a vznikla proti nim vzpoura. S tou si ovšem Sparťané poradili i dobyté území si, byť s vážnými problémy, udrželi. 

Za těchto válek se definitivně ustálila sociální podoba spartského státu, která pak zůstala tři století prakticky nezměněna. Veškeré obyvatelstvo se rozdělilo na tři třídy - Sparťany, perioiky a heilóty. Vládnoucí vrstvou byli samozřejmě Sparťané. Všichni obyvatelé Sparty, kteří byli v době vzniku ústavy schopni nosit zbraň a opatřit si na své náklady zbroj, tvořili "společenstvo rovných". Každý Sparťan si tedy byl v podstatě roven a měl stejná práva a povinnosti. Počet příslušníků této třídy byl vždy velmi malý, vezmeme-li v úvahu množství zotročovaných příslušníků nižších tříd - ze začátku jich bylo asi 9000, v pátém století před n.l. se však jejich počet snížil na cca 6000 mužů a ve třetím století před n.l. na asi 700, hlavně pak v důsledku válečných ztrát, neboť jediným povoláním plnoprávných Sparťanů byla válka. Společenstvo rovných se pak dá definovat jako vojenské společenství s kolektivním vlastnictvím a kolektivní pracovní silou, kterou byli heilóti. 

Všichni Sparťané se ze začátku dělili na tři rodové fýly. Toto dělení však brzy vytlačilo dělení územní. Sparta se tak dělila na pět územních jednotek zvaných óby. Každá óba tvořila obec a Sparta podle starých autorů nebyla vlastně městem, ale spojením pěti vesnic. 

Mnoho archaických rysů měla královská moc ve Spartě. Spartě vládli vždy společně dva králové, po jednom z rodu Ágidovců a Eurypontovců. Králové (basileové) neměli žádnou absolutní moc, dokonce měli moc velmi malou. Ve skutečnosti veleli vojsku, byli soudci v některých oblastech (především rodinného) práva a získali také některé kněžské funkce.

Jakýmsi kontrolním orgánem královské moci byla pětičlenná rada eforů (dozorců), které volilo každý rok shromáždění občanů. Efoři dohlíželi na každodenní život ve Spartě, ale zvláště měli dohlížet na to, aby králové příliš nerozšiřovali svou moc na úkor celé obce, což se týkalo i vojenských výprav. Efoři měli právo odvolat krále, což z nich dělalo velmi mocné muže. Rovněž řídili nábor vojska a měli soudní pravomoc.

Třetím z podstatných správních orgánů Sparty byla rada starců neboli gerúsiá. Ta čítala 30 členů - 2 krále a 28 gerontů, tedy mužů starších 60 let z významných rodů. Ty volil sněm doživotně, takže nové místo se ve sněmu objevilo až po smrti některého člena gerúsie. Tato rada rozhodovala o politické orientaci Sparty, také měla soudní pravomoc ve věcech hrdelních a protistátních. Pravomoci gerúsie se často mísily s pravomocemi eforů, kteří nakonec vliv rady starších v době úpadku státu omezili.

Poslední institucí pak byla apella, neboli sněm všech občanů starších 30 let. Tento sněm musel odhlasovat každé rozhodnutí rady, byť nemohl vznášet pozměňující připomínky, ale pouze křičet ano či ne. O přijetí nebo nepřijetí rozhodnutí pak rozhodovala síla hlasu, kterým Sparťané dávali najevo souhlas nebo nesouhlas - hlasitější vyhráli. 

Sparta proslula jako militaristický stát. Oprávněně. Nebyli v ní skoro básníci ani mudrci. I za míru trvala ve Spartě podobná situace jako na výpravě. Tedy muži žili po většinu času společně v opevněném táboře, trávili svůj čas vojenským cvičením, gymnastikou, šermem, zápasem, cvičením v běhu atp. Na noc se mohli muži vrátit ke svým rodinám, avšak Sparťané se stejně obyčejně ženili až po třicátém roku. Nastálo mohli žít v domech pouze muži, jichž se už netýkala vojenská služba, tedy starší než 60 let. Celý život Sparťana tak patřil obci a jejím zájmům. Dokonce i novorozeňata patřila zcela obci. Každé nově narozené dítě museli rodiče donést úředníkům, kteří rozhodli, je-li zdravé. Pokud ano, bylo vše v pořádku, pokud ne, bylo děcko doneseno na staré pohřebiště v rozsedlině Taygétu, neboť ve Spartě nebylo místo pro slabé. 

Vojenský charakter měl nejen život mužů ve Spartě, ale i výchova mladých Sparťanů. Základem této výchova byla zásada: "Zvítězit v boji a poslouchat". Mladí Sparťané tak byli celé mládí připravováni hlavně na vojenské úkoly. Chodili celý rok bosi a v oděvu z hrubé látky. Většinu času strávili ve vojenských oddílech (agelách), kde se zabývali tělesným cvičením, sportem a učili se číst a psát. Sparťan byl povinen mluvit prostě a stručně. Zkrátka lakonicky. Xenofón k tomu poznamenal:"Ve Spartě uslyšíš spíše promluvit kamennou sochu než chlapce". Takto vychovával stát své mladíky až do dovršení 20 let. Poté přešli mladí Sparťané mezi dospělé vojáky. 

Tato zvláštní pozornost věnovaná vojenskému výcviku byla zřejmě vyvolána tím, že Sparta byla jakýmsi táborem uprostřed porobeného obyvatelstva připraveného permanentně ke vzpouře. Navíc porážka ve válce s Argem roku 668 před n.l. a těžkosti za druhé messénské války tento militarismus ještě podpořil. Tak mohla vzniknout příslovečně kvalitní, ukázněná a motivovaná spartská armáda, dlouho považovaná za lidmi neporazitelnou. Důležité také bylo, že Sparťané odmítali v boji ustupovat, což při tehdejší úrovni vojenství založené na srážce prvních řad znamenalo neobyčejně mnoho. A boj Sparťanů v Thermopylské soutěsce nám dal nejen příklad bezbřehého hrdinství, ale dokázal, že ne nadarmo měli Sparťané heslo:"Buď se štítem nebo na štítě." Tedy buď vítězství nebo smrt. 

Spartské vojsko se dělilo na oddíly po pěti stech mužích (lochoi, později morai). Menší bojovou jednotkou byla enómotiá, jež se skládala asi ze čtyřiceti mužů. Jádrem armády byli pochopitelně stejně jako jinde těžkoodění pěšáci zvaní hoplítai. Výzbroj všech Sparťanů byla jednotná, což ještě zdůrazňovalo rovnost obyvatel obce. Spartští vojáci odcházeli do válek oděni v plášť a vyzbrojeni kopím, štítem a přilbou. 

Velkou pozornost věnovali Sparťané také výchově žen, nikoli ale z demokratických, ale z ryze pragmatických důvodů, neboť zdatné ženy měly rodit zdatné vojáky, budoucí obránce vlasti. Tak se Sparťanky věnovaly stejným tělesným cvičením jako dospívající vojáci, běhaly, zápasily, házely diskem, sváděly pěstní zápasy atd. Netřeba dodávat, že cizinci, kteří navštívili Spartu, byli tímto chováním žen často šokováni. Tím ukončeme povídání o svobodných a plnoprávných Sparťanech a přejděme na další vrstvy.

Druhou společenskou vrstvou co do důležitosti byli perioikové, obyvatelé obcí, které byly ve spojenectví se Spartou. Tuto vrstvu opanovali sedláci, řemeslníci a obchodníci, neboť jen oni měli na podobné věci právo a chuť. Plnoprávný Sparťan by je odmítal jako podřadná zaměstnání, takže perioikové zajišťovali veškerou výměnu s okolním světem (ta probíhala velmi dlouho bez peněz). Mohli mít samozřejmě ve svém vlastnictví půdu a dokonce sloužili i ve vojsku, avšak neměli politických práv a společenstvo rovných na ně koukalo shora. 

Nejbědnější vrstvou byli heilóti, otroci. Byli to příslušníci podrobených národů a původního obyvatelstva, kteří se věnovali především práci na polích plnoprávných Sparťanů. Dávali svým pánům naturální dávky ve formě vína, oleje, ječmene, masa apod. Nebyli oproštěni vojenské služby, spartské bitvy obvykle začínaly právě útokem heilótů. Není třeba vypočítávat celé postavení otroků, když ocitujeme Plútarcha: "Ti, kdo praví, že v Lakedaimonu má svobodný nejvyšší svobodu a otrok je v pravém smyslu otrokem, docela dobře vystihují situaci." 

Hrozné postavení heilótů se projevilo na celé řadě jejich povstání, která se táhnou skrz naskrz spartskými dějinami. Sparťané se k heilótům chovali surově a hrubě, vědomi si své převahy v tělesné síle. Není tedy divu, že otroci čas od času povstali proti mnohem méně početným pánům. Není ovšem také divu, že Sparťané je vždy porazili a zanechali za sebou hromady mrtvých. K spartské politice patřily i tzv.krypteie, neboli preventivní vojenské výpravy spartských vojáků (především mladých) proti otrockým vesnicím, které měly zabíjet nejnebezpečnější - vojensky nejzdatnější - heilóty. Tato malá tažení měla prý často za následek zmizení až 2000 heilótů. Zavedena byla po velkých bouřích heilótů za messénské války, kdy byla spartská armáda poprvé mimo domov. A i jindy povstávali otroci hlavně za neúčasti hlavních spartských sil v kraji. 

Vraťme se ještě krátce k historickému popisu vývoje Sparty, který jsme opustili po vítězství ve druhé messénské válce. Po ní se Sparťané pokoušeli získat Arkádii, ale odpor místních horských kmenů jim to znemožnil. Sparťané se tedy dali do zakládání spolku, který měl sjednotit moc států na Peloponésu. V šestém století před n.l. (někdy kolem roku 550 před n.l.) pak válkami i smlouvami spolek skutečně vytvořili. Členy tohoto peloponéského spolku byla většina států na Peloponésu s vyjímkou autonomní Achaje, severní Arkádie a okolí města Argos. Členové tohoto převážně pozemního spolku si zachovávali autonomii, ale museli Spartě na požádání poslat svá vojska. Vzniklý peloponéský spolek, jehož členy byli třeba i makedonští králové, byl nejsilnější mocností v Řecku do vzniku athénského námořního spolku. A spolu s nimi se v lokální supervelmoc změnila samozřejmě i Sparta. Tolik tedy k vývoji Sparty do řecko - perských válek..

O výchově ve Spartě viz. článek Děti ve starověku