Mykény

Pevnínské Řecko na příchod významné civlizace muselo čekat až na vznik mykénské kultury


Otázka rozvoje a pádu města Mykén je jednou z nejsložitějších otázek antických dějin a dosud nemáme zdaleka vyjasněno mnoho otázek. Nejsme si jisti ani u tak elementární otázky, kdo to vlastně Mykéňané byli. Myslíme si, že obyvateli tohoto města se stali Achájové, ale postrádáme nějaký stoprocentní důkaz. Podobně jsme na tom i v otázce Kréťanů. 

Dnes převládá názor, že Kréta a Mykény byly osídleny různými národy a v druhém městě žili obléhatelé Tróje Achájové, kteří přitáhli odněkud ze severu na zlomu třetího a druhého tisíciletí před n.l. Tímto městem, které dalo pro svoji dominantní pozici jméno celému období řeckých dějin, se vlastně počítá začátek samotné řecké kultury. Tato první významná pevninská řecká kultura zažila dobu největšího rozvoje zhruba v letech 1600 - 1200 před n.l. Nejdříve ji silně ovlivňovala krétská kultura, ale ta nakonec podlehla mykénské expanzi, snad někdy okolo roku 1450 před n.l. a od té doby se tento stát rozvíjí společně nebo nezávisle na Krétě. 

Mykéňané jakožto soubor národů vládnoucích tehdy Řecku žili v malých královstvích, která se v podstatě nikdy funkčně politicky nesjednotila, ostatně to je znakem většiny dějin celého antického Řecka. Přesto však Mykéňany nazýváme větší množství obyvatel Řecka, kteří mluvili stejnou formou rané řečtiny a sdíleli podobný styl života a náboženských názorů. Samotné město Mykény zastávalo vůdčí pozici. 

MykényPodobně jako v případě Kréty se o místních zajímavostech dozvídáme především z archeologických nálezů. Místo Evanse však převzal úlohu velkého objevitele ještě mnohem slavnější archeolog, Němec Heinrich Schliemann, který objevil i zbytky Tróje. Tento muž se po svém úspěchu s Trójou rozhodl, že prozkoumá "zlatem bohaté Mykény", jak píše Homér. Jeho první vykopávky vynesly povzbudivé výsledky a záhy stálo před světem odhaleno velevýznamné město řecké kultury. Schliemann objevil hrobový okrsek A obsahující šest hrobů členů mykénské královské rodiny, které obepínala nízká kamenná zeď. 

Největším zdrojem poznání vedle vykopávek samotných budov se staly šachtové hroby, které objevil už Schliemann. Jsou to pohřebiště vytesaná ve skalách a mající tvar pravoúhlých studní o značné hloubce. Kromě toho objevil tento muž a jeho následovatelé velké množství zasypaných staveb zarážejících svoji velikostí. Už antický autor Pausaniás pokládal tyto stavby nikoli za dílo lidí, ale za opuštěné stavby jednookých obrů Kyklopů. Nelze se mu moc divit, vždyť jím prozkoumané stavby se skládaly z mnoha kamenných bloků o velikosti 3x1 metr. 

Dnes je jasné, že Mykéňané byli vynikajícími staviteli gigantických staveb, kteří mohli zverbovat a zorganizovat armádu lidí schopných postavit takové stavby. Samozřejmě to vede i k té myšlence, že mykénská kultura stála na práci otroků. Každopádně jde o stavby hrubější a jaksi primitivnější než jsou na Krétě, které se asi Mykéňané snažili napodobovat. 

Města mykénské kultury stála obyčejně na akropolích (v překladu zhruba totéž jako Vyšehrad). Samotné město se skládalo z paláce místního vládce a domů pro dvořany, řemeslníky a vojáky. Palác nebyl jen velkolepou rezidencí, ale také velitelstvím vojska, správním střediskem vlády a veledílnou. Paláce bývaly vícepatrové po krétském vzoru, byly jasně vymalovány a opatřeny freskami. Centrum paláce, trůnní místnost, se pak nazývá megaron. Tento trůnní sál obsahoval uprostřed čtveřici pilířů, mezi nimiž planulo ohniště. 

Opět stejně jako na Krétě se poblíž paláce nacházely sklady. Tam se ukládaly výrobky řemeslníků a zemědělců, aby mohly být využity na uložení nebo vývoz. Z toho je jasné, že tyto sklady se staly centry hospodářského života, tudíž nemohly být moc daleko od paláce. U skladů se nacházely také dílny soukromých řemeslníků, kteří nežili na rozdíl od svých schopnějších nebo šťastnějších druhů v paláci. 

Každé město mykénské kultury bylo obehnáno mohutnými hradbami. Ty sice u většiny měst nezabránily několikanásobnému vypálení, ale zato se nám občas zachovaly dodnes, alespoň tedy ty největší a nejpozdější. Ty mykénské, postavené z gigantických kvádrů, dosahovaly šířky až sedm metrů. Korunou opevňovací techniky je pak Lví brána (viz.foto). Pro případné obléhatele musel být ještě děsivější hrad druhého centra mykénské kultury - města Tíryns, které leží na jih od Mykén. Tento hrad opevnili místní obyvatelé hradbami o šířce osm a výšce až osmnáct metrů. Přímo v hradbách pak vedly mohutné chodby do skladišť (asi potravin), takže hrad nemohl být dost dobře ani vyhladověn. 

I společenské zřízení Mykén nese znaky nápodoby krétských vzorů, ale dochází zde k většímu vlivu aristokracie. Nejvýznamnějším a vládnoucím rodem pak asi byl slavný rod Átreovců, k němuž patřil i Homérův král Agamemnón, zvaný velikým básníkem král králů. Thúkydidés tvrdí, že Agamemnón vládl velkým bohatstvím a měl loďstvo, jež převyšovalo námořní síly zbytku Řeků dohromady. Ostatně němým svědkem moci tohoto krále jsou rozvaliny mykénského paláce zdobeného freskami, jehož hlavní síň (megaron) byla 12 metrů dlouhá a 10 metrů široká. Jeho nástupce neznáme jménem podobně jako předky a popravdě řečeno si politickými dějinami Mykén nejsme vůbec jisti. 
Hrobový areál v Mykénách

Po rozluštění chetitského písma jsme se dozvěděli, že mykénský král v době rozmachu své moci podrobil svému vlivu nejen ostatní vládce Řecka, ale získal si vliv i v Egyptě, Malé Asii, na Kykladských ostrovech a v západní části Středomoří. Ve 14.století před n.l. se dokonce v Malé Asii vytvořilo nezávislé Achajské království, které se zapojilo do bojů s Chetity. Díky porážce Chetitů v komplikované bitvě u Kadeše Egypťany roku 1290 před n.l. se achajský stát osamostatnil a v průběhu 13.a 12.století před n.l. spolu s blízkými národy drancoval Blízký východ. Nakonec je rozdrtil ve dvou bitvách faraón Ramesse III. a celá koalice mořských národů, kam se počítali i Achájové, se rozutekla po celém Středomoří. Tak skončila historie achajské expanze. 

Hlavním zaměstnáním mykénského krále a jeho družiny byl válka a opět válka, proto není divu, že v hrobech nacházíme velké množství válečného materiálu. Ten početně dost výrazně převyšuje předměty denní potřeby, takže o vojenské zdatnosti Mykén si můžeme udělat poměrně dobrý obrázek. Právě síla zbraní totiž způsobila vyspělost města oproti zbytku Řecka... 

Známe tedy poměrně dobře základní potřeby mykénského vojáka. K obraně byl vybaven velikým štítem, který kryl postavu od hlavy po kolena. Na štítech vůdců pak nalézáme různá vyobrazení, hlavně pak z vojenského a loveckého života. Štíty se obyčejně vyráběly ze dřeva, pro mocné pak z kovu. Členové družiny nosili na hlavě zaostřené přilby s koňským chocholem. Vpředu se nacházely dva rohy, které měly magický význam, neboť ochraňovaly nositele před vlivem zlých duchů a nepřátel, to druhé bychom ostatně od přilby i očekávali. 

K boje muže proti muži na dálku se používalo kopí, praky nebo luky. Nezbytnou součástí výzbroje každého vojína byly bronzové meče a dýky, které nacházíme v obrovském množství v celé oblasti. Zarážející je luxus, který tyto zbraně poskytovaly, avšak nošení meče bylo jistým privilegiem, které zdobení zbraně ještě posilovalo. Znakem špičky společenského žebříčku byla bronzová brnění, do něhož byl bojovník pevně zakuklen a která nalezli archeologové v královských hrobech okrsku A v Mykénách. Tito bojovníci válčili s největší pravděpodobností na vozech, které táhli dva koně. Posádku vozu tvořil kromě obrněného šlechtice samozřejmě i vozataj. 
Mykénský válečník

Nejen válkou však žily veliké Mykény. Známe celou řadu proslulých děl, která mají svůj původ právě v tomto městě. Kromě zmíněné Lví brány, jde třeba o Vázu válečníků, Zlatou masku krále Agamemnona nebo celou řadu dalších zachovalých keramických nebo kovových nádob a šperků, které svědčí o kvalitě mykénských řemesel. 

Písmo Mykéňanů vycházelo - již skoro obligátně - z krétského vzoru. Mykéňané si poněkud upravili znaky lineárního písma A s novými a vytvořili písmo známé jako lineární písmo B. Odborníci v polovině dvacátého století rozluštili písmo B, šlo o velmi archaickou formu dnešní řečtiny, takže jsou vlastně docela překvapivé průtahy s rozluštěním, ale překážkou byla lingvistům absence vícejazyčného textu. Právě kvůli tomuto se dosud nepodařilo vyluštit další dva typy krétského písma. 

Přes své jisté umělecké ambice však Mykéňané byli hlavně válečníci a je třeba alespoň krátce se zmínit o největším válečném podniku této kultury. Tím se pochopitelně stalo napůl mýtické a napůl pravdivé obléhání maloasijského města Tróje, které - pokud se konalo, což dosud nikdo nedokázal - probíhalo snad kolem roku 1250 před n.l. Obě vůdčí města kolem sebe shromáždila velké množství spojených kmenů a během dlouhých bojů se kmeny v podstatě vyhubily navzájem. Ze střetu vyšli vítězně Mykéňané, ale jejich soumrak přicházel právě ve chvíli, kdy opouštěli ruiny dobyté Tróje, odkud snad prchal i princ Aeneas.

Konec mykénské kultury není tak tajemný jako pád Kréty. Někdy okolo roku 1100 před n.l. se před branami vnitřního Řecka objevují nové kmeny, které označujeme jako Dóry. Tito noví přistěhovalci vpadli na mykénská území a civilizaci, kterou silně oslabila válka s Trójou, zničila. Snad se na pádu mykénské kultury trochu podílela i zemětřesení. Každopádně města neochránily ani silné hradby a noví dobyvatelé rozvrátili politickou mapu Řecka. Jejich příchod zavinil tak silný úpadek řemesel, obchodu, umění i síly Řeků, že následující dobu nazýváme dobou temna.