1. 4. 2015
Třetí punská válka
Třetí punská válka už nebyla střetem vyrovnaných mocností, ale spíše genocidou města, které se hrdinně tři roky bránilo přesile. "Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno" nakonec došlo svého naplnění.
Po porážkách v obou předchozích punských válkách (první, druhá) byl vliv dříve velmi mocného Kartága zredukován na blízké okolí. Mluvím teď o vlivu vojenském, protože Kartaginci byli stejně skvělí obchodníci jako kdykoli předtím a vydělávali veliké sumy. Podmínky předchozí mírové smlouvy z roku 201 před n.l. byly pro Kartágo kruté, k povinnostem patřilo i zaplacení 262 000 kg stříbra. Naprosto Římané omezili také politická práva Punů - zakázali jim třeba vést válku bez předchozího souhlasu senátu. To se pak stalo důvodem války poslední, naprosto zoufalé a zoufale statečné.
Dříve je však alespoň stručně vylíčit důvody, proč Římané nezničili Kartágo již dříve (konkurovalo jejich obchodu a bylo stále potencionálním nebezpečím). Odpověď je těžká a vzniká kombinací několika faktorů, ale leží za tím asi snaha Říma nejdříve porazit pevninské nepřátele (Řeky a Syřany) a až poté Puny. Rozhodně nenechali Římané přežít Kartágo po půl století jen z dobré vůle. V Římě byly velké tlaky na senát, aby zaútočil, zvláště ze strany obchodníků - ale nejen těch. Cato, velmi vlivný muž, končil každý svůj proslov, ať už se týkal čehokoli, větou: "Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno". Po definitivní porážce Makedonie přišel čas i pro Kartágo.
Důvodem vypuknutí války se stal Masinissa, tentýž král, který se objevil u porážky Hanibala u Zamy před 63 lety. Ten začal, pravděpodobně po dohodě se senátem, útočit na kartaginská území (oficiálně z toho důvodu, že Kartaginci roku 151 před n.l. vyhnali jeho stoupence z města). Punové dobře věděli, že se nemohou bránit, a tak se po nějakou dobu Masinissovi skutečně nebránili, doufaje ve spravedlnost římských senátorů. Ti však žádosti o povolení války s numidským králem zamítli. Proto se kartaginský senát rozhodl vypovědět Masinissovi válku bez svolení Římanů. To klasifikoval Řím jako porušení příměří a nachystal si armádu na úplné zničení Kartága.
Punové chtěli mír, poslali do Říma poselstvo s omluvou, ale senát chtěl kapitulaci a slíbil Punům právo na území. Když vyslanci chtěli vědět, co to znamená, odpověděl jim senát, že odpověď přinesou do Kartága konsulové římské republiky. Stalo se. Kartaginská státní rada na začátku jednání sdělila, že odsoudila svého vojevůdce Hasdrubala k trestu smrti. Římané kývli a kladli další podmínky - vydání všech zbraní a surovin k jejich výrobě, odevzdání všech lodí. Vše splněno. A poslední požadavek: "Zbouráte své město. Dovoluje se vám postavit jiné, a to kdekoliv, avšak ne blíž než deset mil od mořského břehu!" To však bylo příliš. Začala válka.
Punové povolali Hasdrubala zpět do čela vojsk a začal heroický odpor. Město Kartágo mělo asi 700 000 obyvatel, které chránila hradba sloužící zároveň i jako kasárna pro 20 000 pěšáků, 4000 jezdců a 300 slonů. Kolik mužů skutečně bojovalo proti Římanům nevíme, měli prý desetinásobnou převahu, navíc je vedl Publius Cornelius Scipio Aemilianus, velmi schopný vojevůdce. Přesto Kartaginci odolávali více než dva roky. Samozřejmě, že především díky odhodlání, přísaha boje na život a na smrt nebyla jen prázdnou frází. Muži bourali své kamenné budovy, aby z nich vyrobili střely do katapultů, ženy si stříhaly vlasy, kterými se nahrazovaly nedostatkové tětivy do luků, zbraně se získávaly i tavením nádob. Statečnost však nedokáže nesytit krky. Míjel třetí rok obléhání, Scipio sevřel Kartágo těsným obléhacím krunýřem a ve městě zavládl hrozný hlad.
Římané se chystali k poslednímu útoku a právě tehdy bylo Kartágo ceremoniálně prokleto, stejně jako třeba Veje nebo Korint. Po tomto úkonu začal samotný útok, obrana Kartaginců se zhroutila, ale ještě šest dní se bojovalo od domu k domu. Ze všech obyvatel města přežilo sedmý den jen asi 50 000 lidí, kteří včetně Hasdrubala utekli na hrad Byrsa na návrší nad městem. Zkáza města byla neodvratná, a tak vyslali svého vojevůdce, aby vyjednal mír (jeho manželka spáchala i s dětmi sebevraždu). Scipio nechal Puny kapitulovat, byť jim zaručil jen život. Poté město vydal svým vojákům v plen - sedmnáct dní trvalo, než lehlo město popelem. Řím ztratil svého dřívějšího největšího soka ve Středomoří, ale jen to jim nestačilo. Zbourali všechny domy, půdu přeorali a posypali solí, aby zde nic nerostlo. Scipio věděl, že dosáhl velikého vítězství, ale prohlásil prý: "Je to slavná chvíle, ale trápí mě předtucha a strach, že stejný osud postihne jednou mé vlastní město..." Byl to moudrý člověk.
Vrstva popela po dohoření požáru čítala asi dva metry, z města nezůstalo prakticky nic kromě sklepů a náhrobků. Město však disponovalo tak výhodnou polohou, že ho Římané již roku 122 před n.l. obnovili. Město ze začátku spíše živořilo, ale Caesar a Augustus jej obnovili v plné velikosti. Brzy plnilo Kartágo opět funkci centra Afriky, za křesťanských dob se stalo po Římu největším městem západu a sídlem biskupa. Roku 439 Kartágo dobyli Geiserichovi Vandalové, o sto let později je získal byzantský vojevůdce Belisar, přičemž prvnímu z nich sloužilo Kartágo za sídlo. Když roku 626 Konstantinopolis svírali nepřátelé, uvažoval basileus Hérakleios o přeložení svého sídla právě do Kartága. Arabové města dobyli roku 697 po tuhém boji a zřídili na jeho místě město Tunis. Zde zemřel například francouzský král Ludvík IX. Svatý na své křížové výpravě. Tunis je pak dodnes hlavním městem Tuniska.
Pád Kartága definitivně uzavřel kapitolu dějin známou jako Punské války. Ty trvaly 118 let a stály statisíce lidských životů, římská vítězství ve zbrani také možná způsobila porážku umění, které bylo za války pochopitelně odstrčeno stranou. Právě v těchto válkách se objevila stejná římská houževnatost při obraně vlasti jako za Pyrrhových válek, ale i stejná bezohlednost při útoku jako třeba při zničení Jeruzaléma, Korintu a stovek jiných měst. Každopádně vítězství v punských válkách stálo na počátku cesty římské republiky a později císařství za světovládou.