Krize římské republiky a bratři Gracchové

Kontinuální vzestup síly římské republiky si vyžádal daň v podobě rostoucích vnitřních konfliktů. Ty začaly prorůstat na povrch po porážce většiny bezprostředních konkurentů a na století zpomalil expanzi Říma. 


V letech kolem poloviny druhého století před n.l. začínali někteří tribunové opět získávat zpátky tu moc, kterou dříve ztratili ve prospěch patricijů. Někteří z tribunů lidu pak prosazovali svá stanoviska i na úkor senátu, což bylo ještě před několika lety prakticky nemyslitelné. A právě do těchto let řadíme tribunáty dvou nejznámějších tribunů římské republiky - Tiberia a Gaia Gracchů.

Krátká kariéra Tiberia Graccha proběhla právě v době, kdy tento proces začínal. Tiberius byl idealista. Přesto se však nestranil žádné rozmíšky, zvláště pokud šlo o jeho bratrance a švagra Scipiona Aemiliana (jak vidno, Gracchové pocházeli z vyšších vrstev). Když se roku 133 před n.l. stal Tiberius poprvé tribunem, Scipio ještě stále dobýval Hispánii. Tak mohl Tiberius vystoupit s návrhem, který by asi Scipio vahou své autority zničil v zárodku. Šlo v něm o přidělování půdy z obrovských veřejných pozemků (ager publicus), které padly do rukou římské vládě po druhé punské válce. Tiberius navrhoval, aby z této půdy zůstalo všem nynějším nájemcům jen 120 hektarů, což bylo mimochodem v souladu s jistým starým a naprosto ignorovaným zákonem. Za každé dítě si pak mohl nájemce připočíst ještě 60 hektarů. Ostatní veřejná půda se měla ovšem rozparcelovat na menší statky pro římské bezzemky, kteří tehdy tvořili dost početnou sociální vrstvu. Bratři Gracchové

Tiberiovi snad ani v první řadě nešlo o pomoc chudým, ale o to, aby zvýšil počet svobodných římských občanů, kteří mohli bojovat v armádě. Tuto potřebu vyvolalo - kromě tradiční římské politiky expanze - také rostoucí množství otrockých povstání, z nichž největší proběhlo na Sicílii. Tiberius možná také jednal ve prospěch římské armády, jejíž klesající bojeschopnosti si nevšiml pouze on a zoufalé výkony legií v téže době v Hispánii mu dávaly zapravdu. 

Tiberiovo opatření nebylo tak radikální, jak vypadalo, a získalo jistou podporu četných předních osobností včetně jeho tchána, tehdy prvního senátora, jednoho z konzulů a jeho bratra, tehdy nejbohatšího muže Říma. Avšak proti návrhu se také postavila mocná opozice. Tu vedl Scipio Aemilianus a podporovali ho četní senátoři. Ti mu kladli takové překážky, že se Tiberius nechal vyprovokovat a předložil své návrhy přímo lidovému sněmu bez předběžného projednání v senátu. Nebylo to legální a odporovalo to zvyklostem, i když o něco podobného se pokusil i Flaminius o století dříve. 

Když pak návrh vetoval druhý tribun Octavius, Tiberius sněm podnítil, aby ho zbavil úřadu. Takový krok už byl zcela bezprecedentní. Tiberius však díky svým dědičným klientům zjistil, že poslední král Pergamu zemřel a své bohatství a svou zemi odkázal římskému lidu. Poté Tiberius hrozil a možná dokonce navrhl to, aby stát převedl alespoň část obrovského výnosu na podporu kolonistů, které chtěl usadit na nové půdě. S tímto návrhem opět hodlal obejít senát, což znamenalo další ránu ne ani tak zákonu jako spíš zvyklostem, které pravily, že finanční záležitosti státu spravuje senát. 

Poté, aby předešel zrušení svého zákona, které bylo asi dost pravděpodobné, se Tiberius nabídl, že bude znovu kandidovat na tribuna. Opět nastala podobná situace jako několikrát předtím - zákon opětovnou kandidaturu zakazoval jen u vyšších státních funkcí (tribunát propůjčoval lid, takže do této kategorie nespadal), ale zvyklosti mluvily proti Tiberiovi. Bohužel - nebo bohudík - se ukázalo, že si stihl za rok nadělat velké množství nepřátel, takže jen těžko mohl zvítězit. Začalo převládat konzervativní smýšlení a Tiberius byl obviňován z toho, že si snaží přisvojit příliš mnoho moci. Když začal lidový sněm svoji schůzi před volbami, vypukly prudké spory o legálnost celého Tiberiova postupu. Spory přerostly ve rvačky a proti shromáždění vyšla tlupa senátorů a jejich klientů v čele s bývalým senátorem. Ti pak Tiberia a 300 jeho stoupenců utloukli k smrti.

Byla to první římská krev, která na ulicích tekla od svržení království. Tiberius snad neporušil ústavu, ale pohyboval se na samé hranici legálnosti, což si senátoři nechtěli nechat líbit. Tak tedy žádný velký revolucionář Tiberius Gracchus zahynul smrtí revolucionářů, což nebyl dobrý signál pro budoucnost. Za krátké období své činnosti dal Tiberius základ něčemu, co rozhodně neměl v úmyslu - zahájil rozpad římského oligarchického systému. 

Scipio Aemilianus smrt svého soka přivítal a začal pronásledovat i jeho přívržence. Pokusil se také zastavit činnost pozemkové komise, ale v tomto neuspěl. Úsilí komise totiž začali podporovat i někteří konzervativci, kteří si tak chtěli koupit přízeň lidu a hodlali také ukázat, že jejich odpor nebyl přímo proti zákonu, nýbrž proti metodám Tiberia. A tak mohli komisaři ve své činnosti pokračovat, a dokonce se jim podařilo na nějaký čas v Itálii zastavit úpadek menších rolníků. Ne však nadlouho...

Tribunem na rok 123 před n.l. se stal jeden ze členů komise Gaius Gracchus, bratr Tiberia. Pokračoval v jeho stopách, ale byl radikálnější a v mnohém také úspěšnější. Byl bystrý, obratný, energický a strhující; vynikal jako jedinečný řečník a tohoto umění i své diplomacie využíval k získávání podpory od kohokoli. Gaius se na rozdíl od bratra ve svých plánech vůbec neomezoval. Předčil ho i tím, že dosáhl zvolení do úřadu tribuna dvakrát po sobě. 

Spory, které vznikly po smrti Tiberia nakonec vedly k rozhodnutí, že nejednal protizákonně. Je také možné, že byly v průběhu oněch deseti let mezi tribunáty obou bratrů přijaty jisté nové zákony v tomto smyslu - nevíme jistě. Nevíme ani přesně v průběhu kterého ze dvou svých tribunátů začal Gaius Gracchus prosazovat své reformy. Ale bylo to pravděpodobně už na začátku toho prvního... Gaius Gracchus

Gaius svoji činnost asi zahájil tím, že potvrdil platnost agrárního zákona a navíc ho doplnil dodatkem o zakládání římských kolonií ve městech jako Tarent, Capua nebo v nedávno zničeném a prokletém Kartágu. Návrh na Kartágo asi přišel později, neboť byl značně revoluční - vedle zmíněného prokletí půdy města by šlo také o vůbec první římskou zámořskou kolonii. Každopádně se tato města měla stát útočištěm části bezprizorní římské chudiny.

Pro ty, kteří se rozhodli ve městě zůstat, připravil Gaius další zákon, který jim zajišťoval jisté dodávky pšenice ze státní kasy. Tento návrh se mnoha Římanům vůbec nelíbil, byť byl ve srovnání s nadbíháním chudině v pozdějších staletích velmi krotký. Těmito zákony si chtěl Gaius získat její podporu. Nehodlal však zůstat jen u toho a vydal se i do vyšších vrstev.

Jezdce si chtěl získat novou a značně spornou podobou soudního zákona. Soudní právo totiž do té doby leželo zcela v pravomoci senátorů. To vedlo často ke střetům zájmů - například soud, který měl prošetřovat zneužívání moci státními úředníky až nápadně často zprošťoval obžalované viny, neboť na obou stranách sporu seděli senátoři. Gaius proto zavedl opatření, podle kterého se měli soudů účastnit i jezdci. Ještě později pak v soudech zasedali už jen jezdci.

Tato společenská vrstva také právě v těchto letech značně zesílila. Dříve to byli skutečně jezdci, kteří bojovali v tradičně poněkud nevýkonné římské kavalerii, ale tohoto úkolu se někdy ve třetím století před n.l. lépe zhostily pomocné jednotky. Jezdci (equites) se tak na bojišti objevovali pouze jako důstojníci legií. Obsadili také většinu míst v kancelářích správy provincií a značná část se jich vrhla do obchodu, který senátoři podle zákona nemohli vykonávat. 

Tato skupina jezdců měla široké pole působnosti. V republikánském Římě prakticky neexistovala státní služba, a tak si výběr nepřímých daní nebo rent zpravidla od státu pronajímali ti soukromníci, kteří byli ochotni zaplatit nejvíce. Pak si samozřejmě náklady bohatě vynahradili. Takovým výběrčím se říkalo publikáni. Podobně si jezdci snažili zajistit realizaci státních smluv na stavební práce i na zásobování armády. I tyto činnosti byly ohromně výnosné, a tak není divu, že jezdci získávali větší a větší vliv. 

Jezdci se občas střetávali se senátory, zvláště pokud svěřené provincie odírali tak, že toho na senátory příliš nezbylo. Každopádně takových případů do dob Gaia Graccha moc nebylo. Po jeho nástupu se však do boje o peníze zapojila jeho suita, kterou tvořili z velké části právě jezdci. A právě oni zahájili oddělování jezdeckého stavu od zbytku společnosti, což vedlo později ke značným střetům se senátem.Jeden z bratří Gracchů v hraném dokumentu

Ještě něco provedl Gaius ve prospěch jezdců. Obrovské zisky z provincie Asia (dříve království Pergamos) chtěl původně Gaius použít stejně jako jeho bratr - tedy ve prospěch agrárního zákona. Narazil však na nezcela dostačující výnosy. Římané totiž po anexi část měst vyňali z daňové povinnosti a navíc systém vybírání daní nebyl zcela efektivní. Gaius však daně vnutil všem městům a na vybírání daní povolal po bohatství toužící jezdce. Ti se pak pomocí obrovských výnosů stali ještě mocnější skupinou.

Nakonec své kariéry se Gaius Gracchus pokusil vyřešit další velký problém římské republiky - postavení latinských a italských partnerů a dalších spojenců. Ti měli v minulém století hlavní podíl na vítězné druhé punské válce, za což se jim ovšem prakticky žádné odměny nedostalo. Toužili po římském občanství nebo alespoň něčem, co by jim dávalo více práv, ale nic takového nedostali, neboť mocní Římané nechtěli dát volební právo lidem, které mohli jen špatně ovlivňovat. A postavení spojenců se po celé druhé století před n.l. stále zhoršovalo a hrozilo výbuchem.

Tentokrát to nebyl Scipio Aemilianus, kdo bránil reformě. Kromě toho, že roku 129 před n.l. zemřel, také sám prosazoval nároky italických a latinských spojenců, kteří bojovali v jeho vojích. Scipio si tak získal velkou oblibu mezi Italiky, ale začala ho nenávidět římská chudina, proti které se Scipio postavil v otázce agrárního zákona (Scipio totiž mimo jiné nechtěl brát půdu spojencům na úkor římských bezzemků). Šeptanda, že jeho smrt zavinila vražda ze strany rozlícených Římanů je sice skoro jistě nepravdivá, ale o lecčems vypovídá. 

Pro uklidnění spojenců padl návrh, aby se i oni podíleli na výhodách agrárního zákona, ale neprošel. Proto jeden z členů agrární komise Fulvius Flaccus přišel roku 125 před n.l. s jiným návrhem - ať se udělí římské občanství všem Italikům, kteří o to budou stát. Ti, kdo by souhlasili, by měli právo na příděl půdy, zatímco zbytek bude mít alespoň právo stěžovat si na římské úředníky, kteří je utiskovali. Ani tyto návrhy však neprošly a otázka spojenců začala být velmi palčivou. 

I Gaius Gracchus se rozhodl, že se nesmí tomuto problému vyhýbat a ve druhém roce svého tribunátu předložil senátu upravený Flaccův návrh (Flaccus byl v té době jeho kolegou v úřadě tribuna). Podle něj se mělo občanství udělit všem Latinům, kdežto ostatní italské obce měli získat právo latinské. To byl opravdu velkorysý návrh, který pochopitelně ztroskotal na odporu konzervativců. Rovněž ti začali hrát velmi vysokou hru - nastrčili konzervativce Marca Livia Drusa Staršího, který navrhl mnohem radikálnější změny než Gaius. Obyvatelstvo tak získalo odpor vůči změnám, což se podepsalo na výsledku voleb na rok 121 před n.l., které liberálové zrovna nevyhráli.

Gaius se pokoušel onoho roku potřetí kandidovat na úřad tribuna, ale neuspěl. A záhy přišel podobný konec, jakým skončil Tiberius Gracchus. Po sporech byla zastavena plánovaná kolonizace Kartága. Když se proti tomu ohrazovali Gaiovi stoupenci, došlo k bitce, při které byl zabit sluha jednoho ze senátorů. Senátor Opimius pak vyzval senát, aby vyhlásil stav ohrožení a osobně vedl dav proti Gracchovi. Scéna už známá z osudu staršího Tiberia. 

Záhy vznikly dvě "politické strany": aristokraté a konzervativci si začali říkat optimáti, nejlepší, kdežto v opozici stáli populárové, což znamená lidé držící se příkladu Gracchů a snažící se obejít senát přes lidový sněm. Tyto dvě názorové frakce nebyly ze začátku v přímé opozici a populárové vystupovali jen občas, pokud si chtěli získat nějaké výhody, ale záhy se celá scéna Říma začala polarizovat a napětí stoupalo. Scéna byla připravena pro velké války - ať už zahraniční (s Mithridatem a jinými), spojenecké nebo občanské (Marius a jeho stoupenci proti Sullovi a jeho lidem). 

Rozpolcenost římské společnosti oslabila strukturu staré římské republiky. Ta se nyní musela změnit, pokud chtěla přežít, což se jí nakonec nepovedlo. A na začátku cesty proměny Říma z republiky na císařství stáli právě bratři Gracchové a jejich agrární reformy. Oba bratři zanechali v dějinách republiky nesmazatelnou stopu...