Antický svět 

Decimus Iunius Iuvenalis, největší římský satirik, se narodil někdy po roce 50 n.l. O jeho životě toho víme pramálo a většinou se můžeme jen dohadovat. Pravděpodobně pocházel ze země Volsků, což byl jeden z italických kmenů. Jeho rodiče, poměrně zámožní lidé, mu zajistili kvalitní vzdělaní. Iuvenalis byl vyučen v gramatice a poté navštěvoval rétorskou školu. Tomuto studiu se prý věnoval dost dlouho a přilnul k tomuto umění. Někdy v době svých studií se poznal i s významným spisovatelem Martialem. 

Poté jeho stopa v historii mizí, aby se vynořila jen čas od času. Nějakou dobu pracoval Iuvenalis jako soudní obhájce, za Domitiana sloužil s legiemi v Británii jako vojenský tribun. Ve vysokém věku, pravděpodobně za Hadriána (117 - 138) byl poslán do vyhnanství kvůli narážce z jedné jeho satiry o vladařově miláčkovi. Místo jeho vyhnanství není jisté, mohla to být Británie nebo také Egypt. Zemřel pravděpodobně ve vyhnanství v letech 130 - 140. 

Literárně tvořit začal Iuvenalis poměrně pozdě, až po smrti Domitiana, kdy se utvořily podmínky pro satiru bez rizika. Zachovalo se nám dohromady 16 Iuvenalových satir, z nichž poslední je nedopsaná. Tato díla jsou pak rozepsána do pěti knih. Iuvenalis kritizuje vládu Domitiana a dobu, ve které je těžké napsat satiru (difficile est satiram non scribere), jak dobu popsal ve své první satirické básni. Jako satirik je Iuvenalis velmi tvrdý, dokonce nejprudší ze všech Římanů. Jeho styl se nedrží konvencí, v jeho díle často padají vulgární výrazy a jazyk je velmi prostý. Od desáté satiry se sice jeho tvrdost mírní (asi kvůli věku nebo špatné společenské situaci), ale i tak si zanechává Iuvenalis stejnou tvrdost pera jako dříve. 

Jeho satiry se těšily obrovské popularitě, dokonce i v době úpadku oblíbenosti římských autorů na konci starověku. Ve středověku se zase dílo Iuvenala četlo kvůli jeho etické stránce. Díky jemu si však také můžeme lépe představit život vyšších společenských vrstev za Domitiana. 

V první satiře tedy kritizuje vládu Domitiana. V druhé a deváté jsou terčem jeho posměchu pohlavní výstřednosti mužů. Ve třetí se popisuje zvrácený život v Římě, který je pro slušného člověka už nesnesitelný. Ve čtvrté satiře se paroduje zasedání Domitianovy rady. Pátá hovoří o nedůstojném zacházení s klienty u stolu, šestá, která je mimochodem nejdelší (661 hexametrů), rozebírá nemravný život žen, v sedmé autor píše o nedůstojném postavení literátů. Námětem osmé satiry je zhruba myšlenka, že vznešený původ neznamená nic bez osobních kvalit. Desátá kárá pošetilost lidových přání, jedenácté staví do protikladu správnou životosprávu a přepych s rozmařilostí. Dvanáctá a třináctá poněkud nevýrazně staví proti sobě bohatství a chudobu, čtrnáctá jedná o výchově a o špatném příkladu, který dávají rodiče dětem. Předposlední patnáctá míří proti fanatismu některých východních orientálních kultů. Poslední je nedopsaná satira o povýšenosti vojáků nad civilisty.