Hadrianus

Nadšený cestovatel Hadrianus nečelil velkým výzvám, snad mimo velké židovské vzpoury. Snad i proto mohl navštívit většinu oblastí impéria a živ se ze svých cest i vrátit. Právě on proslul jako muž, který nechal postavit Hadriánův val a Andělský hrad. 


Předchozí císař: Traianus

Když roku 117 n.l. umírá Marcus Ulpius Traianus, na smrtelné posteli prý prohlásí, že za svého syna adoptuje Publia Aelia Hadriana. Tento muž se narodil 24.ledna 76, tedy za vlády císaře Vespasiana, pravděpodobně v Římě, pocházel však z hispánské rodiny podobně jako sám Traianus. S ním byl dokonce Hadrianus vzdáleně příbuzensky spojen. Byl vychován natolik zajímavě, úplně a helénsky, že v něm vidíme spíše pozdního Řeka než pravého Římana. Byl stejně komplexní a složitý jako byl Traianus jednoduchý a přímý. Hadrianus tak třeba celou svou kariéru bojoval s doslova fanatickým turistickým pudem, který ho nutil stále cestovat a s citem pro krásu. Na druhou stranu však Hadrianovi nemůžeme upřít ani zjevnou krutost, která se mísila s vědomím povinnosti vůči státu. Sám se později prohlašoval za služebníka státu, což byla novinka v pohledu na úlohu římského panovníka.

Hadrianus jako Říman z významného rodu spřízněného s vladařem postupoval rychle úředními i vojenskými hodnostmi (těmi ovšem v podstatě neúspěšně a prostě ze známosti), až se dostal na úplný vrchol. V roce 97, když sloužil v Germánii, ho vyslali jako vyslance své legie, aby poblahopřál Traianovi k adopci Nervou. O rok později se už Hadrianus počítal k nejbližším přátelům nového císaře. Účastnil se obou dáckých válek, načež přesedlal na civilní kariéru. Roku 108 byl zvolen konzulem a od roku 114 vládl v klíčové provincii Syria.Hadrianus

Nedá se říct, že by jeho adopce Traianem, ke které došlo až na smrtelné posteli (nebo až posmrtně), jevila jako jistá a Hadrianova pozice nebyla ze začátku rozhodně moc pevná, ale postavily se za něj východní armády. Senát pak panovníka buď mohl schválit, nebo riskovat další kolo občanských válek. To se nestalo a Hadrianus se stal císařem. Hadrianus prohlásil - možná to už plánoval Traianus a rozhodně to svému nástupci poradil - nově získané provincie na dalekém východě za neudržitelné. Toto opatření však zdaleka nebylo populárním, protože tato země stála legie nedávno mnoho krve, císař ho však potřeboval. Nechtěl se pouštět do hazardních dobrodružství v daleké Mezopotámii, neboť si potřeboval hlavně upevnit svoji ne zcela pevnou pozici doma.

Opustil tedy Traianem dobyté východní provincie a k nelibosti části vojensky naladěných senátorů stáhl hranici Říma zpět k řece Eufrat. Uvažoval i o vyklizení Dákie, ale ponechal ji ve svazku říše, zvláště pro její velké nerostné bohatství. Od těchto dob se vojenská politika říše soustředila na strategickou obranu. To byl naprosto klíčový krok vnější politiky Říma, neboť ten už neměl prakticky nikdy na delší dobu dobýt žádné významné cizí území. Pak se vrátil do Říma, ale záhy musel vytáhnout k hranici na dolním konci Dunaje, kde došlo k nepokojům.

Jeho nepřítomnost v hlavním městě impéria pro něj mohla mít katastrofální důsledky. Roku 118 n . l. proti němu začala kout pikle čtveřice senátorů, samých bývalých konzulů. Tito byli - nevíme ovšem, jak moc oprávněně - obviněni z pokusu o převrat a z iniciativy prefekta praetoria odsouzeni k smrti. Je třeba ještě dodat, že dva z členů této čtveřice, si mohli dělat velké nároky na nástupnictví po Traianovi, takže možná šlo ze strany Hadriana pouze o prevenci. Takový nekompromisní postup proti čtveřici senátorů každopádně natrvalo poškodil Hadrianovy vztahy se senátem. Císař to ještě posílil tím, že na mínění senátorů moc nedával, přestože se k senátorům choval s dědičnou úctou. Proto odjel na několik let na cesty a zpět v Římě ho uvidíme už za jiné situace. Věnujme ale ještě kousek místa osobnosti tohoto svérázného císaře.

Velkou zajímavostí jednadvacetileté Hadrianovy vlády je to, že přes polovinu této doby strávil mimo Itálii, na neúnavných cestách široko daleko po provinciích impéria. Tyto cesty podnikal z různých důvodů, ale hlavně proto, že byl naprosto fanatický turista, snad nejposedlejší ze všech Římanů, navíc toužil znát potřeby provinciálů z první ruky. Snad na základě tohoto stvořil také nový přístup k provinciím - ty už nebyly pouze podmaněnými územími, ale regiony s vlastní hrdou identitou. Hadrianovy cesty také pochopitelně často vedly do hraničních oblastí, kde císař prováděl časté inspekce stavu armády.

Císař měl o armádu stálý a takřka odborný zájem o stav armády a zasloužil se o zlepšení životních podmínek legionářů i o zmírnění často nadměrné tvrdosti, kterou zavedli jeho předchůdci. A dalším z důsledků inspekční činnosti Hadriana je val nesoucí císařovo jméno, který dodnes přetíná napříč sever Anglie. Na rýnsko - dunajské hranici nechal císař také vybudovat stejně masivní opevnění, to se nám ale prakticky nedochovalo pro početné vlny barbarských nájezdů v pozdějších letech.Rekonstrukce valu

Jak jsem již naznačil, byl Hadrianus řecky vzdělaný a myslící člověk. Údajně hovořil řecky plynněji než latinsky. Stal se patronem umění, literatury a vzdělání a nezříkal se ani podpory armády chudých. Císař se zasloužil i o rozvoj "vysokého školství". Zřídil v Římě tzv. Athenaeum, v němž se na vysoké úrovni sdružovalo studium rétoriky, filozofie a literatury. Jeho stavební programy v Římě a hlavně v jeho oblíbených Athénách dosáhly nevídané výše. Právo dosáhlo svého vrcholu právě za vlády Hadriana. Aby se předešlo zneužití úředních pravomocí a volného výkladu zákonů, pověřil Hadrianus Salvia Juliana úkolem pořídit soubor osvědčených praetorských ediktů a vytvořit na jejich základě jednotný a všeobecně závažný edikt, který se v budoucnu směl upravovat jen se souhlasem císaře. Vznik tohoto "věčného ediktu" se stal jedním z předpokladů progresivní nivelizace poměrův různých částech impéria. Na druhou stranu ale nechal popravit slavného Apollodóra z Damašku, protože stavitele příliš neohromil císařský návrh chrámu.

Hadrianus byl vnitřně tolerantní a svým politickým názorem světoobčan, ale pravděpodobně se rozhodl pokořit až na dno židovské věřící. Když se na počátku třicátých let druhého století rozhodl postavit na místě jeruzalémského židovského chrámu zničeného roku 70 Titem římský chrám Jupitera, rozhodně toto nemohl tušit, v co se toto jeho značně odvážné rozhodnutí zvrhne. Židé pochopitelně vzali stavbu římského chrám na jejich nejsvatějším místě jako nejtěžší urážku a útok na svoji identitu a povstali. S obrovskou a dosud snad nevídanou silou. Napětí, k němuž mezi Římany a Židy docházelo (i dříve),bylo v první řadě vyvoláno necitlivým postojem římské administrativy k sebereflexi Židů jako vyvoleného národa, a zvláště k jejich monoteismu, jakož i neomalenými finančními požadavky, maskovanými potřebami císařské pokladny. Palestina se opět stala dějištěm velikých bojů...

V čelo židovské vzpoury, která začala roku 132 n.l., se postavil Šimon, zvaný Bar Kochba ("syn hvězdy"). První fáze každého překvapivého povstání bývají úspěšné, ale v případě židovského povstání se tyto první fáze dávno staly minulostí, a Římané měli k vítězství stále velmi daleko. Hadrianus se rozhodl pro masivní přísun posil a změnil velitelské kádry. Z Británie se do krví zalité Judeje dostavil Sextus Iulius Severus a po třech letech bojů doslova utopil roku 135 povstání konečně v krvi.

O tom, co se dělo v poražené vzbouřené provincii, nám zachoval něco zpráv Dio Cassius. Pokud jsou jeho počty přesné, docházíme až k neuvěřitelné úrovni, jaké dosáhla římská genocida oblasti. Zničení padesátky židovských pevností a 985 vesnic už svědčí o mnohém, ale ještě otřesnějším se jeví počet zabitých židů. Mělo jich být 580 000, což je asi stejné množství lidí, kolik měla v celé říši ve zbrani římská armáda. Římané si samozřejmě patřičně poradili i s vůdci povstání. Šimon Bar Kochba byl pro něj naštěstí zabit v konečné fázi bojů. Ideový vůdce revolty rabi Akiba byl mučen a poté popraven stejně jako ostatní učenci a rabíni podporující Bar Kochbu. Válka skončila utužením římské moci v Judeji, která byla od roku 135 přičleněna k provincii Sýrii-Palestině. Jejím hlavním městem se stala Aelia Capitolina, vojenská kolonie na místě někdejšího Jeruzaléma, kam byl Židům zakázán přístup. 

Po rozdrcení židovské vzpoury se začal Hadrianus - snad vlivem stáří, už mu táhlo na šedesátku - velmi nápadně měnit. Dříve poměrně tolerantní císař se stal protivným starcem podobně jako Augustus ve svých posledních letech. Dával nyní podstatně více než dříve najevo svoji krutost a mstivost. Sám asi cítil, že je čas odejít, takže si začal volit muže, kterého by adoptoval, aby se stal příštím císařem.Andělský hrad

Jeho první volba padla na Aelia Vera (původní jméno Lucius Ceionius Commodus), mladíka bez jakýchkoli zkušeností, ale s pěknou tváří. Ten - asi se dá říct, že naštěstí - záhy zemřel. Druhý výběr císaře už byl šťastnější. Vybral si muže středního věku vynikajícího charakteru a schopností, Tita Aurelia Antonina, kterého známe jako císaře Antonina Pia. Císař ještě trval na tom, aby jeho designovaný nástupce sám adoptoval Verova syna Lucia stejně jako mladíka neobyčejných schopností Marca Annia Vera, který se o pětadvacet let později stal císařem Marcem Aureliem. To Antoninus Pius roku 137 poslušně splnil.

Hadrianus nakonec skončil jako oběť některé psychické choroby. Ta mu už dříve způsobovala silné deprese a střídání nálad, což snad může vysvětlit císařovu nevypočitatelnou krutost. Císař zemřel 10. července 138 po jednadvaceti letech vlády. Nastoupil po něm Antoninus Pius. 

Hadrianův náhrobek patří dodnes k nejslavnějším stavbám světa, dnes ho však známe jako velkolepý Andělský hrad.Císař Hadrianus byl velkolepý organizátor a zajistil impériu relativní mír a klid po celých dvacet let své vlády. Přesto ale zemřel jako velmi nepopulární osoba. Pro svoji náladovost byl totiž obávaný a takovívládci nemohou být populárními. I jeho deifikace proběhla spíše z úcty k Antoninovi Piovi, který o ni senát požádal, než z lásky k císaři. 

Následující císař: Antoninus Pius

Zdroje:

M. Grant - Dějiny antického Říma 
Jan Burian - Římské impérium