Antický svět 

Starý Řím má řadu architektonických pamětihodností, které běžný návštěvník dnešní italské metropole "nesmí" vynechat. Ať už to je Forum Romanum, Coloseum, Pantheon a stovky dalších budov, je složité si mezi nimi vybrat. V případě Říma nového, Constantinopole, je pro milovníky antické architektury situace o dost jednodušší. Jasným vůdce zbytků byzantské kultury v dnešní turecké metropoli je obrovská sídelní katedrála Hagia Sophia, jeden z architektonických divů končícího starověku. Tato bezprecedentně odvážná a novátorská stavba si na stránkách Antiky nepochybně zaslouží své vlastní místo. 

Když se císař Constantin rozhodl vybudovat novou metropoli římské říše na březích Bosporu a dát jí své vlastní jméno, byl urbanistický plán pochopitelně spjat také se stavbou řady kostelů, které měly podpořit přerod pohanského impéria na křesťanské. Skutečně sídelní baziliku Magna Ecclesia však dokončil až skoro čtvrt století po Constantinově smrti jeho následovník Constantius (15.2.360), který patrně také stavbu o 14 let dříve započal. Měla tvar běžné latinské baziliky a vzhledem ke svým rozměrům byla ve své době považována za div. Avšak čas je relativní veličina. První sídelní kostel shořel roku 404 při nepokojích spojených s odesláním Jana Zlatoústého do exilu. Druhou budovu na totožném místě a s velmi podobným architektonickým záměrem začal stavět Theodosius II. a dokončil ji 10.10.415, po patrně pozoruhodně rychlé stavbě, neboť sám nastoupil trůn jen o sedm let dříve. Stavba s dřevěnou střechou pak vydržela stát do roku 532, kdy podlehla stejnému osudu jako první stavba a vyhořela. 

V roce 532 vládl byzantské říši císař Justinian, jeden z nejslavnějších vládců této říše, muž s talentem vybrat si kvalitní vojenské velitele a s darem na velkých záměrech nešetřit. Díky zvyšující se daňové zátěži na vojenská tažení čelil Justinian na začátku roku 532 velmi nebezpečnému povstání zvanému Níká (zvítězíš), které zažehlo vlastní hlavní město zničující vlnou násilností a žhářství ve velkém. Povstání Níká začalo původně jako spor mezi dvěma fanouškovskými tábory na vozatajských závodech v hipodromu, nicméně záhy se rozžehlo coby rebelie proti imperiální autoritě a císaři. Justinian nakonec povstání za pomoci svého skvělého vojevůdce Belisaria s obtížemi porazil, ale vládl nyní v zdevastovaném městě. Kroky k nápravě byly ovšem velmi rychlé, neboť Justinian v sobě objevil vášeň pro budování, která nakonec zruinovala císařskou pokladnu úplně. První krokem bylo znovuobnovení centrální baziliky. 

Povstání Níká proběhlo v lednu 532 a již v únoru stejného roku, tedy jen po několika málo týdnech, začaly práce na odstraňování vyhořelých zbytků staré baziliky. Z pohledu císaře to mělo smysl - zaměstnal tak spoustu nezaměstnaných lidí, kteří by jinak mohli dělat problémy podobné těm, které Justinina jen chvíli předtím málem stály trůn. Na pracích se střídaly dvě směny po pěti tisících pracovnících, přičemž na každou dohlíželo patnáct mistrů. Začala se také v rychlosti rodit vize nové sídelní katedrály. Programem Justinianovy vlády bylo vzkříšení slávy impéria, dobytí jeho bývalého území na barbarech, což byly velkolepé cíle. Podobně velkolepá a giganticky symbolická měla být i sídelní katedrála říše, nazvaná tentokrát Hagia Sophia, Svatá moudrost. Měla překonat vše, co dosud svět viděl. Měla to překonat ve velmi krátkém čase. A měla to překonat na silně tektonické půdě. 

Justinian chtěl v zásadě postavit baziliku, jenom abnormálně velkou. Oproti dříve užívané dřevěné střeše chtěl nyní postavit obrovský dóm, který se zvedal 55,6 metrů nad úroveň podlahy a překlenoval prostor o průměru 31 - 32 metrů. Tuto obří a bezprecedentní kupoli měly dále doplňovat půlkupole o stejném průměru jako centrální kupole, které opticky výrazně zvětšují prostor a přitom jsou konstrukčně jednodušší než kompletní kupole. Dohromady tak mimo čtveřici obřích opěrných pilířů překlenovala kupole a půlkupole prostor o šířce 76,2 metru. Za architekty velkolepého projektu byli vybráni Anthemius z Trallu a Isidor z Milétu zvaný také Isidor Starší. Je zajímavé, že ani jeden z nich nebyl profesí architekt, Isidor byl fyzik a Anthemius geometr a matematik. Anthemius pak navíc projektu příliš neprospěl, neboť už v roce 534 zemřel a na celý projekt tak zůstal pouze Isidor. 

Musel se vypořádat s obrovskou výzvou, neboť záměr budovy vysoce překračoval vše, co kdy lidé postavili a vysoce také samozřejmě překračoval možnosti ozkoušených řešení a zkušeností architektů. Největším problémem stavby byl záměr vybudovat obrovskou kupoli a vůbec značně otevřený centrální prostor, což s sebou přineslo řadu problémů. Je zřejmé, že konstrukce vertikálních zdí a oblouků nečinila byzantským tvůrcům problémy, ale gigantická kupole se svojí masivní vahou se stala problémem. Ten musela vyřešit kombinace velmi lehkých materiálů a důmyslného řešení svedení váhy kupole do země. A právě zde Anthemia a Isidora opustilo štěstí. A opustilo by asi každého soudobého architekta, neboť masa kupole byla zkrátka příliš těžká a žádal se příliš rychlý postup. 

Problémem statického zajištění kupole je v zásadě ten fakt, že jde o kruhovou stavbu, kterou podporují čtyři nosné sloupy, které pochopitelně nemají kruhový, nýbrž jen čtvercový půdorys. Váhu kupole tak nesou teoreticky čtyři sloupy, ale těm musí pomoci oblouky, kterými jsou tyto sloupy spojeny. A právě ty jsou místy, která jsou v opěrném systému nejvyšší a nesou největší váhu - a jsou pochopitelně nejzranitelnější. Anthemius a Isidor si s problémem poradili revoluční metodou, když se jim podařilo vynalézt užití pendentivů, což jsou konkávní trojúhelníkové podpěry, které svádějí váhu kruhového dómu do čtvercových sloupů a dále do země. Vedle pendentivů byly posazeny čtyři hlavní nosné sloupy a opatrně sestaveny i opěrné oblouky mezi sloupy, které musely být podobně jako kterákoliv jiná cihlová klenba důmyslně vydřeveny podobně jako když se staví kolo s loukotěmi, jen v mnohem větším měřítku. 

Práce na samotném dómu začaly už tři roky po zahájení stavby. Pro kupoli a horní patra obecně se mezitím muselo vynalézt takové řešení stavebních materiálů, které by spojovalo lehkost, pevnost a odolnost. Římské budovy používaly sopečného betonu, který z vulkanického prachu dokázal vytvořit mimořádně odolný a přitom velmi lehký beton vhodný pro kupole typu Pantheonu. K těmto materiálům však Byzanc neměla přístup. Měla však přístup na Rhodos, kde dokázali vyrobit cihly pálené za teploty 800 stupňů tak lehké, že mohly plavat - a to byl ten správný materiál. Druhou složkou pak byla malta. Ta byla kladena v podstatně větších vrstvách, než je obvyklé dnes, kdy má spíše vyrovnávací funkci. Malta při stavbě Hagia Sophia však tvořila vrstvy stejně mocné nebo i mocnější než samotné cihly, což oslabilo celkovou sílu konstrukce zvláště v obloucích. Důvodem může být váznoucí dodávka materiálu z Rhodu. 

Další chybou vedenou spěchem byl ten fakt, že nové vrstvy se kladly příliš rychle, ještě předtím než mohly spodní vrstvy řádně zaschnout, což opět oslabilo integritu celé konstrukce. Přes toto všechno, přes všechna revoluční řešení, přes všechny chyby dané plánováním a spěchem, posazení kupole představovalo obrovský úkol. Váha kupole totiž záhy lehce vybočila centrální čtveřici opěrných pilířů. To mělo ten důsledek, že původní čtvercová základna se stala lehce obdélníkovou - a ukázalo se, že stávající statické zajištění je hrubě nedostačující. Isidor počítal s tím, že boční tlaky mohou vykolejit rozložení sloupů a bránil se proti tomu bočními opěrami, které do celku katedrály začlenil jako kolonády v prvním patře. Tím sice docílil estetické líbivosti, ovšem tím, že boční opěry perforoval, aby vytvořily balkóny, snížil silně jejich účinnost. Nyní musel svoji chybu napravit a to rychle, protože stavba se mohla kdykoliv zřítit. Isidor tedy nechal dozdít kolonády a zúžil tak jejich prostor, ale i to se ukázalo jako příliš málo a příliš pozdě. Isidorova řešení kolonády se dochovalo dodnes, ale v jejich obloucích můžeme vidět, že původní půlkruhové stropy jsou silně zdeformované vahou kupole. To bylo varování. Isidor tedy o kus zvýšil hlavní nosné sloupy a zatěžkal jejich vrchy, aby zvedl jejich váhu a stabilitu. I to se však ukázalo jako málo a mocné boční tlaky dělaly problémy nadále. Architekti si s nimi nakonec poradili stejnou technologií jako v případě gotických katedrál - tedy dalšími podpěrami provedenými mimo budovu Hagie Sophie. Ty byly dostavěny v devátém století, pak v roce 1317 a finálně okolo roku 1570, kdy budovu posílil jeden z prvních inženýrů zaměřených na ochranu před zemětřesením Mimar Sinan. Tomu se podařilo boční tlaky stabilizovat - snad finálně. 

Vzhledem k tomu, že čtveřice hlavních nosných sloupů se vychýlila, nebylo možné dodržet původní záměr hemisferického dómu. Ten je pro kupoli ideálním tvarem, neboť minimalizuje tlaky na boky stavby a umožňuje její ideální svedení do země. Jelikož ovšem sloupy nabyly obdélníkového půdorysu, museli stavitelé improvizovat a provést dóm o eliptickém půdorysu, který seděl na cylindru, který nesl čtyřicet oken a propouštěl do budovy světlo. Tato konstrukce se záhy projevila jako nestabilní, nicméně stavitelé spěchali. Justinian spěchal. Známky spěchu a rychlých řešení jsou patrně na celé budově, nejen na jejím zajištění a celé konstrukci. Nejlépe je to vidět na sloupech. Ty nebyly často vyráběny, ale znovu užity ze zaniklých staveb po celé říši. Hagia Sophia tak skrývá sloupy z Artemidina chrámu z Efesu, porfyr z Egypta, zelený mramor z Thesálie, černý kámen od Bosporu, žlutý ze Sýrie. Se sloupy se dokonce tak spěchalo, že ani ty hlavní nejsou stejně vysoké, jejich výška se liší až o třicet centimetrů. Je pravděpodobné, že i kolonáda v prvním patře měla být podstatně vyšší, ale ve spěchu se nenašly dost vysoké sloupy, jen řada menších. Proto je kolonáda nižší a volný prostor u stropu vyplňují okna. 

S konstrukcí dómu se stavba chrámu chýlila ke konci. Zbývalo poradit si s výzdobou tak, aby stavba nebyla jen velkolepá, ale také krásná. K tomu posloužily mistrně zpracované sloupy, pozlacené mozaiky (které nezobrazovaly osoby, ale spíše geometrická témata v čele s křížem - důvodem byl jednak spěch, jednak nejednoznačné názory Byzance na to, zda vůbec zobrazovat v chrámech osoby), podlahy z leštěného barevného mramoru a další velkolepá výzdoba. Ta samozřejmě příliš nesouvisí s tím, jak chrám vypadá dnes, a i v byzantské éře se silně vyvíjela. Chrám byl dokončen a vysvěcen 27.12.537, necelých šest let poté, co začaly práce na vyčištění terénu po předchozí bazilice. Stavba byla tak velkolepá, že měl Justinian prohlásit: "Šalamoune, překonal jsem tě." 

Budova se stala sídlem ortodoxní církve a místem constantinopolských korunovací, náboženským centrem říše. Ovšem otevření chrámu zdaleka neznamenalo konec jeho příběhu. Jak jsme již zmínili, stavba chrámu byla náročná, nadčasová a některá řešení nebyla zdaleka ideální. K tomu všemu musíme připočítat také ten fakt, že Hagia Sophia leží na tektonicky aktivním území, kde je nutné stavby jistit proti zvýšené zátěži při otřesech. A ty nejsou nikterak slabé. A ve spojení se strukturálně slabou konstrukcí dómu to byla nebezpečná kombinace. To se ukázalo již záhy - zemětřesení v srpnu 553 a zvláště silný otřes 14. prosince 557 vedly k tomu, že kupole popraskala a při následném otřesu 7. května 558 se zřítila téměř kompletně. Zřícení bylo důsledkem příliš velké váhy kupole a jejího slabého zajištění, nicméně nebýt zemětřesení, mohla kupole stát dlouhá staletí. To se ovšem nestalo. 

Bylo tedy nutné budovu opravit a na scéně se objevují opět důvěrně známá jména. Donorem stavby se stal císař Justinian, který už překročil pětasedmdesát let a architektem Isidor. Nikoliv ten Isidor z Milétu, který zemřel někdy během dvaceti let po dokončení budovy, ale Isidor Mladší, jeho synovec. Ten odhalil příčinu kolapsu v tom, že při zemětřesení, které muselo podle moderních simulací přesáhnout sílu 7,5 na Richterově škále, spadly sloupy cylindru, na kterém stála kupole. Isidor také přišel na to, že tvar kupole je nevhodný a tlačí příliš do boku, místo aby se váha snášela kolmo sloupy dolů. Jinými slovy - střecha byla příliš plochá. Isidor Mladší tedy zvedl dóm o více než šest metrů v nejvyšším bodě a zvýšil tak horizontální tok síly na sloupy. Vedle dalšího odlehčení kupole a jejího ožebrování čtyřiceti žebry tak udělal asi maximum, které udělat mohl. Konečně Isidor také nezapomněl na řádné vytvrdnutí materiálů, které nechal schnout celý rok. Stavba tak mohla být po čtyřech letech oprav (celá stavba trvala před dvaceti roky necelých šest let!) opět otevřena. Řešení Isidora Mladšího už v zásadě funguje přes 1450 let a z jím postavené kupole dosud stojí severní a jižní strana s dohromady čtrnácti žebry. To ovšem naznačuje, že stavba kompletně nepřežila v původní podobě a byla dále opravována a ničena. 

I o tomto si něco řekněme, ačkoliv už překračujeme rámec popisované doby. Výzdoba chrámu prošla desítkami změn, zvláště v dobách, kdy se Byzantinci klonili k ikonoklasmu, který zapovídal zobrazování živých osob a to včetně svatých, Krista či různých členů imperiální rodiny, jejichž mozaiky postupem času v chrámu vyrostly. V letech 726 - 843 byly odstraněny, aby po této epizodě začaly opět růst. Hrozbu dále představovala především zemětřesení a požáry. Chrám byl těžce postižen ohněm roku 859 a o deset let i zemětřesením, který shodilo jednu polokupoli, která byla záhy opravena. Velmi podobný problém se zopakoval v roce 989, kdy se po zemětřesení zřítil západní opěrný oblouk kupole. Opravy tentokrát trvaly pět let a vedl je přední byzantský architekt arménského původu Trdat (Tiridatés), který také rozšířil výzdobu kostela o četné mozaiky (ikonoklasmus již byl minulostí, tedy šlo o postavy Krista, Panny Marie, proroků a církevních učitelů, pendentivy vyzdobila čtveřice serafínů). Další ránu chrámu zasadila latinská okupace Constantinopole v letech 1204 - 61, kdy byl chrám vykraden a sloužil jako latinská katedrála. V roce 1317 musely být postaveny císařem Andronikem II. další boční podpěry a další zemětřesení roku 1344 opět roztřáslo kupoli a rozpraskalo ji. Části budovy pak spadly následně roku 1346, ale do osmi let bylo vše opraveno. V roce 1453 dobyli Constantinopolis Turci pod Mehmedem Dobyvatelem a uzavřeli tak epizodu trvající 916 let trvající "epizodu", kdy chrám sloužil jako křesťanský svatostánek. 

Mehmed si sice pohrával s myšlenkou na zničení symbolu Byzance, ale velmi záhy jej opustil a z Hagie Sophie se stala muslimská mešita, která dokonce získala ve městě svůj zrcadlový obraz v podobě Modré mešity. Hagia Sophia, nyní Aya Sofya, získala postupně čtveřici charakteristických minaretů, madrásu (náboženskou školu) a další vybavení nutné pro její fungování jako muslimské svatyně. Rekonstrukcí rovněž prošla opěrná soustava, jak zmíněno výše. Ve funkci mešity tak chrám sloužil dalších 482 let, než jej Mustafa Kemal Atatürk roku 1935 nechal sekularizovat a udělal z něj muzeum, kterým je dodnes. V mezidobí prošla budova řadou rekonstrukcí různého rozsahu, z nichž nejznámější je působení švýcarských architektů Gaspara a Giuseppeho Fossatových v letech 1847 - 1849. Poslední stavební úpravy jsou spjaté s nedávnou minulostí, kdy se zjistilo, že chrám ohrožuje stoupající hladina podzemní vody a navíc do něj závažně zatéká střechou, což výrazně ohrožuje zvláště mozaiky. Bylo tedy provedeno statické zajištění, zajištění proti spodní vodě a opravena střecha, na což navázaly práce na obnově interiéru a zvláště dómu. Ty by v současně době měly být dokončeny a Hagia Sophia přístupná.

Její návštěvníci tak mohou spatřit zajímavý mix islámské a ortodoxní výzdoby, neboť řada byzantských mozaik ny vyšším poschodí byla obnovena a řada muslimských zachována, přičemž přízemí je stále plně vybaveno jako mešita. Jde o jedinečné dílo, jehož návštěvu snad ani nelze v Istanbulu vynechat. Přes všechny své chyby, které Hagia Sophia získala při své stavbě, je tento chrám divem architektury, který daleko překročil svoji dobu. Dóm chrámu překlenuje třikrát větší prostor než gotické katedrály a větší budovu křesťanství postavilo až po více než tisíci letech, když byla dokončena katedrála v Seville. Použité postupy mohly ukázat architektuře cestu k dalšímu vývoji, nebýt neblahého politického vývoje a odloučení východu a západu ve staletích po dokončení chrámu. Budova tak splnila svůj hlavní cíl - je dodnes velkolepá a nesmírně krásná. Laskavý čtenář si snad nejlepší obrázek o konstrukci katedrály udělá z pořadu Ancient Megastructures: Hagia Sophia, který můžete v anglickém originále shlédnout na serveru Youtube zde. Vřele doporučujeme.

Viz také: Římská architektura