Constantinus

Constantinus provedl dvě důležité věci - rozbil tetrarchii a místo ní obnovil dědičnou monarchii a udělal z křesťanství, dříve pronásledovaného, státní náboženství, čímž zahájil cestu tohoto náboženství k evropské hegemonii. 


Předchozí císař: Diocletianus

Římský císař Flavius Valerius Aurelius Constantinus se narodil v městě Naissos (srbská Niš) někdy mezi roky 274 a 288 n.l. Jeho otec Constantius Chlorus byl nejdříve důstojníkem, jeho matka Helena pracovala jako hostinská a zajímavou ironií osudu se z ní nakonec stala svatá. Konstantin nedostal žádné závratné vzdělání, spíše naopak, doháněl tuto mezeru ještě ve stáří. Konstantin sloužil u císařů Diokletiana a Galeria jako vojenský velitel účastnící se několika tažení na východ a na Dunaji. Zachovala se nám zmínka o nenávisti Galeria vůči mladíkovi, kterého prý donutil bojovat se šelmami a sarmatským vojínem, aby ho zabil (což se mu však nepodařilo a možná je to jen křesťanská legenda). V roce 305 odstoupili oba augustové Maximian i Diocletian a novými augusty se na západě stal Constantius Chlorus a na východě Galerius. Na jeho dvoře pak Konstantin prodléval, než si Constantius vyžádal syna zpět. Netěšil se z něj ani z nejvyšší hodnosti dlouho, neboť 25.6.306 umírá.Legie v Británii pak provolaly Konstantina císařem, což Galerius váhavě potvrdil. Nový caesar měl chránit Galii, Británii a rýnskou hranici před barbary. 
Constantinus

Brzy po roce 305 se rozpadl systém vlády, který zavedl Diocletian, tedy tetrarchie, a země se dostala do vážných vnitřních sporů. Diocletian se pokusil problém řešit, ale neúspěšně, neboť skutečné moci se zřekl a pouhou osobností ničeho nedosáhl. V Itálii se proti Galeriovi postavil bývalý augustus Maximian, který nabídl svou dceru Faustu Konstantinovi a ten ji přijal. Podporu však svému tchánovi neposkytl, neboť musel odrážet nájezdy Germánů. Nakonec roku 308 Galerius porazil Maximiana, vyhnal ho do Galie a Konstantin ho tam nechal proradně popravit. Situace se na nějakou dobu uklidnila. 

V roce 311 však umírá augustus Galerius a vláda nad západem se dělí mezi Konstantina a Maximianova syna Maxentia. Mezi těmi brzy propukly spory, které vyústily ve válečný konflikt. Maxentius měl 190 tisícovou armádu, zatímco Konstantin asi jednou menší, ale podařilo se mu dobýt severní Itálii a táhnout na Řím. U samých hranic města se utkal s Maxentiovou armádou (100 000 mužů proti 25 000 Konstantinových). Noc před bojem se prý Konstantinovi zjevilo znamení kříže s nápisem: "V tomto znamení zvítězíš" (Et tuto níká). Do boje pak šli jeho vojáci (většinou pohané) s Kristovými monogramy a dobyli u Milvijského mostu velikého vítězství, Maxentius zahynul na útěku v Tibeře. Stalo se 28.10.312. Konstantin se pak rozhodnutím senátu stal prvním augustem. Ovládl západní část říše. 

Brzy po svém vítězství vydal velmi důležitý edikt, zvaný podle místa vydání Milánský. V něm se spolu s augustem východu Liciniem zavázal, že křesťanství se stává rovnoprávným náboženstvím a započal tak cestu této víry za ovládnutím moci ve středověké Evropě. Licinius krátce poté, stále ještě v roce 313 dostal za manželku Konstantinovu sestru a navíc porazil svého konkurenta na východě Maximina Daiu. Tak se římské impérium znovu relativně sjednotilo a vládli mu jen dva císařové. Přesto, že spolu zpočátku vycházeli oba velmi dobře, upadli do vzájemných sporů, které započaly další války. Roku 314 zaútočil Konstantin, porazil Licinia ve dvou bitvách, ale ta třetí již neskončila tak dobře a Konstantin raději uzavřel mír. V něm dostal do správy provincii Illyricum, ale Licinia se nezbavil. Dalších osm let věnoval Konstantin odrážení útoků Franků na své severní hranici, syny Crispa a Constantia jmenoval caesary a sbíral síly na sjednocení celé říše. Roku 322 začal Licinius pronásledovat křesťany. To se stalo Konstantinovi vítanou záminkou pro rozpoutání další války. Nejdříve porazil početnější Liciniovu armádu u Adrianopole, poté oblehl město Byzantion (pozdější Konstantinopolis), porazil ho i na moři a definitivně zničil jeho armádu v další bitvě. Svého kolegu pak nechal popravit a stal se neomezeným vládcem nad celou říší s přízviskem Veliký. 

V tomto znamení zvítězíšBrzy po svém vítězství dal Konstantin pokyn k dalekosáhlému činu - nechal přestěhovat hlavní město. Za nové si vybral místo, kde se rozhodovalo o jeho vítězství v občanské válce, město Byzantion. To nechal velmi velkoryse přebudovat, snažil se ve velkoleposti předstihnout i Řím. Do roku 330 byly všechny práce dokončeny a sjednocená Říše římská měla nové hlavní město. Důvody k přestěhování byly různé - tlak barbarů se projevoval spíše na východě (asijské provincie, Dunaj), takže správa země byla jednodušší; Konstantina si však také znelíbili římští občané poté, co nechal zavraždit svého syna Crispa. Řím tak ztratil po tisíciletí funkci centra říše a už nikdy neměl povstat v plné síle. 

Zbytek Konstantinovy vlády se nesl v duchu reforem a snahy o zlepšení situace v impériu. Nejpodstatnější reformou se stalo nové správní rozdělení říše. Konstantin rozdělil území na čtyři prefektury (Galliae, Italia, Illyricum a Oriens), ty pak rozvrstvil na celkem 13 diecésí a ty na 116 provincií. K vládě potřeboval velké množství úředníků a byrokracii podporoval, kde mohl. Jeho úředníci měli zajištěn pevný plat, služební postup, penzijní zaopatření a odznaky moci. Museli však mít vzdělání, většinou právnického charakteru. Byrokracie nebyla levnou záležitostí, a tak musel Konstantin zavést dvě nové daně - pozemkovou a z příjmu, které dosud nebyly vybírány. 

K reformám jistě patří i nové postavení křesťanů. Ti sice formálně získali stejné postavení jako věřící ve staré bohy, ale prakticky byli velmi protěžováni, prakticky všechny důležité úřady ovládali křesťané, pohanům se kácely chrámy a zapovídaly oběti. Konstantin se veřejně jako křesťan projevil až na úplném konci života, kdy se dal pokřtít, ale nové státní náboženství propagoval opravdu mohutně. Není tedy divu, že ho prohlásili svatým. 

Konstantin také dovršil cestu Říma k dominátu, protože zrušil poslední republikánské zákony a soustředil celou moc ve svých rukou. Jedinou funkcí, kterou zachoval byl konsulát, nyní však jen zcela čestného charakteru. Císař vycházel ze dvou základních principů - císař měl zcela sám jmenovat i odvolávat úředníky, kteří spravovali provincie a vojenská i občanská moc měly být od sebe odděleny. 

Ke konci Konstantinovy vlády nastaly velké problémy. Na říši útočili Gótové a Vandalové jimi byli tlačeni rovněž do území impéria. Konstantin tedy udělal rozumnou věc - přijal Vandaly do říše a postavil z nich vojáky, které pak použil částečně i proti Gótům. Když dočasně vyřešil tento problém, začal v Persii místní král s výboji na východní hranici říše. Konstantin chtěl vytáhnout proti němu, ale cestou onemocněl, a když se jeho nemoc nelepšila, dal se pokřtít a 22.5.337 zemřel. Zanechal po sobě tři syny, kteří však zdědili z otcových vlastností spíše špatné rysy - především krutost. O nich však v další chronologické části. 

Navazující článek: Constantinovi synové