Pravoslavná církev

Dělení křesťanství na východní a západní se stalo realitou poměrně záhy. Jak vypadala východní forma a čím byla specifická? 


Název pravoslavný neboli orthodoxní zahrnuje do svého pojmu označení původnosti neporušené jednoty a apoštolské posloupnosti od doby Kristovy do doby ekumenických sněmů (koncilů) a nerozděleného křesťanství prvého tisíciletí. Ve staré řečtině se slovem "doxa" označovalo mínění přesněji mínění jako protikladu pravdy, skutečnosti. Z těchto důvodů rozlišoval Platón mylná a pravdivá mínění. U Aristotela, v Étice Nikomachově pak nacházíme formulaci "pravda je správnost mínění" (doxés orthotés) a také sloveso orthodoxó, které by se dalo přeložit jako"mít správný názor". Termín Orthodoxia, je doložen už u jednoho z gramatiků 2. století, ale nejčastěji se objevuje v novoplatónských komentářích 5. a 6.století. Právě v této době se v Justiniánově kodexu objevují termíny orthodox pistis (víra správného názoru) nebo také orthé pistis (správná víra), tedy ta již hlásá svatá boží obecná a apoštolská církev jako jedinou pravou křesťanskou víru. Vše ostatní bylo nazýváno kacířstvím či herezí, ačkoli původní význam řeckého slova hairesis původně znamenal jakousi "volbu". Za heretiky (kacíře) se často vzájemně označovali jak západní tak východní křesťané.

Hagia SophiaOrthodoxní (česky pravoslavná) církev, tak jak ji známe dnes, se postupně vytvářela v době od 1. do 9. století. Podle tohoto zřízení se křesťané dodnes organizují podle státních území a podle národů ve vlastní místní církve. Místní církve jsou spojeny v jednu církev všeobecnou (řecky: katholickou). K tomuto systému všeobecné církve příslušel původně i patriarchát Římský (ze kterého se po roce 1054 povstala svébytná Římsko-katholická církev - nutno však poznamenat, že s původní jednotnou katholickou církví prvních století nemá již mnoho společného, jelikož za dobu svého vývoje zavedla spoustu nových dogmat a ustanovení, které ostatní patriarcháty nikdy nepřijaly). Až do 9. století n.l. se zúčastňoval římský patriarchát všech všeobecných církevních sněmů a jejich usnesení se podřizoval, později se v římské církvi uplatňovala zásada, že usnesení všeobecných církevních sněmů potřebují schválení římského patriarchy (ten požíval v prvém tisíciletí v Církvi "primát cti", - vyjadřujeme to slovy: "první mezi rovnými"), což samozřejmě vyvolávalo konflikty s ostatními patriarcháty. Tento a celá řada dalších problémů v tehdy univerzální křesťanské církvi vedly k církevnímu rozkolu a k rozbití tzv. pentarchie (= společenstva pěti) v němž na jedné straně stál patriarchát římský a na druhé straně patriarcháty konstantinopolský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský.

Další věc, kterou je na tomto místě dobré zmínit je fakt, že církev Řecko-katholická není totožná s církví pravoslavnou, ač to tak díky svému názvu může působit. Jedná se původně o rusínskou pravoslavnou církev, která přistoupila na církevní unii s Římem, tj. uznala nadřazenost římského papeže a věroučné změny odpovídající římskému katholictví; slůvko "řecký" zde symbolizuje fakt, že si tato církev ponechala původní byzantský ritus (obřad), ale to už je historie poměrně mladší...

Vztah církve ke státu 
Charakteristický znak odlišující civilizaci východní části římského impéria od západní je tzv. césaropapismus, to jest spojení světské moci (regnum) s mocí církevní (sacerdotium) v jedné osobě. V takovém smyslu chápeme césaropapismus v římském císařství, kde byl panovník zastával současně i funkci nejvyššího kněze (pontifex maximus). Oproti tomu východořímský císař do církevních záležitostí v takové míře nezasahoval, podle byzantských ideálů neměly ale světská a církevní sféra být navzájem od sebe striktně odděleny. Byzantská politická teorie vyzdvihovala harmonickou spolupráci a shodu (symfónia) mezi panovníkem a patriarchou v zájmu blaha říše. Tato teorie byla formulována již v šesté novele Justiniánova kodexu. Historie ovšem ukazuje, že tato teorie byla leckdy značně vzdálena od praxe a že mezi císařem a patriarchou docházelo k častým sporům.

Byzantský císař mohl zasahovat do organizačních a administrativních otázek církve, svolávat ekumenické koncily a předsedat jim. Rozhodnutí koncilů však nabývala platnosti, až když byla vyhlášena i jako občanské zákony, císař mohl také odvolávat a jmenovat patriarchu, k čemuž průběhem historie několikrát došlo. Mohl také měnit rozsah diecézí, překládat biskupy, měnit biskupská sídla v metropolitní a naopak. Krom těchto měl císař i liturgické výsady - mohl vstupovat k oltáři a přijímat stejným způsobem jako kněží. Nemohl však udělovat žádné svátosti, takže de facto zůstával laikem. 

Jestliže Židé se považovali za národ vyvolený Starého zákona, pak se Byzantinci považovali za vyvolený národ Nového zákona. Panovalo obecné přesvědčení, že jen úzkostlivé zachování tradice a čistoty dogmat je zárukou zachování přízně boží a tím i říše. Termín césaropapismus jakožto charakteristický znak byzantské civilizace dnes proto historická věda nepřijímá, i když nebyl dosud nalezen jiný, vhodnější termín.

Důvody kulturního odcizení Západu a východu 
Jedním z důvodů vzájemného kulturního odcizování západní a východní části říše byl i problém, který souvisel se ztrátou společného dorozumívacího jazyka. Za Justiniána byla sice ještě latina jazykem státní správy, práva a armády ale jazykem církve byla řečtina, a to až do 3. století v Římě. Přesto již v 5. století znalost řečtiny na západě a souběžně s ní znalost latiny na východě upadá. V jednom ze svých spisů si Augustinus stěžuje na lehkomyslné překládání řeckých biblických textů raně římskými překladateli (raně křesťanského období) do latiny. Právě jazykové potíže mnohokrát vedly k polemikám a nedorozuměním v dogmatických sporech a přispěly k odlišnému vývoji západní a východní teologie, která už nesledovala myšlenkový vývoj západní patristiky.

Římská mentalita, stojící u základů římské církve byla legalistická, usměrňovala společnost normativními předpisy a později i církev kanonickým právem. Už římské pohanské náboženství původně založené na právní formuli "do, ut des" (dávám tobě, abys ty dal mně). Tím se vztah člověka a Boha objektivizoval. Naproti tomu řecké povaze byl vždy bližší individualismus. Řekové usilovali o přímý, subjektivní vztah k božstvu a o zachování trvalosti tohoto vztahu i po smrti.

Charakteristika rané východní teologie 
Základní tendencí východního křesťanství a pozdější byzantské teologie bylo úsilí o "poznání" Boha, o "účást" na jeho bytí a o "spásu" cestou takzvané "teóse" (théosis = zbožštění). Dionisios Aeropagita pak tento pojem definoval v platónském duchu jako "připodobnění Bohu a sjednocení s ním podle možností", zatímco západní teologie usilovala ve svém myšlení o racionální dedukci ze souboru premis jež uznávala jako zjevné. Východní patriarcháty přijímaly do života všechny pravdy víry jako samozřejmé, nepochybovalo se o nich a tudíž se ani nepromýšlely. O co se v západních církvích vedly sáhodlouhé spory, prohlásila orthodoxní církev prostě za tajemství víry.

IkonostasCharakteristickým znakem byzantské teologie je její konzervativnost. Koncily, které byly uznávány za hlavní autoritu v otázkách dogmat, spíše zpřesňovaly starší definice aby se vyhnuly nepřesným výkladům. Nesporným dokladem tohoto konzervatizmu a tradicionalismu jsou i tzv. katény (řetězy), tedy soubory již přijatých definicí a rozhodnutí. Byzantská teologie bývá označována jako teologie negativní či apofatická - v definicích lze určit jen, čím Bůh není, a tímto neustálým eliminačním postupem se lze k poznání Boha pouze přiblížit. V centru byzantské teologie stojí vztah Boha k člověku a světu, proto se v její první fázi řešily právě otázky christologické. Západní teologie naproti tomu zdůrazňuje oběť, kterou Ježíš přinesl smrtí na kříži Bohu-Otci jako oběť za vykoupení hříchů lidstva. V pozadí této interpretace se zrcadlí onen římský princip "dávám, abys dal"

V pohanském řeckém myšlení nebyla mezi světem bohů a světem lidí nepřekonatelná oblast; vzájemně se stýkali a héróové byli jejich společnými dětmi.Starozákonní Bůh byl absolutně transcendentní, nezobrazitelný, nepojmenovantelný svým pravým jménem. S transcendetním světem (tj. svět který je mimo lidské poznání) se setkáváme již u Platóna, který kde je existuje taková svět řízený nejvyšším božským principem, idejí Dobra. Byl to svět, kde duše člověka přebývala před narozením a kam se mohla postupným poznáváním (gnósis), resp. "připodobněním bohu" (homoiósis theó) vrátit.

Z myšlenkových směrů provázejících rané křesťanství rozvíjeli myšlenku o absolutní transcendenci božstva gnóstikové. Gnósé, podobně jako později ortodoxní mystické směry, kladla hlavní důraz na individuální úsilí o překonání této transcendence - v každém člověku je část božské podstaty, jeho duch (pneuma), který musí usilovat o poznání transcendentního Boha a o splynutí s ním. Dionisios Aeropagita (viz výše), stál u kořenů východního ale i západního křesťanství. Zatímco východ od něho převzal metodu definicí pomocí protikladů (antinomie) a záporných vět (apofatická teologie), Západ převzal jeho hierarchický obraz kosmu. Definoval i Trojici, v níž Otce chápal jako počátek a Syna stvořeného i tvořícího (productum, producens) a Ducha jako splnění "božského řádu". Byzantská ortodoxie odmítala tuto strukturu Trojice a připodobňovala Syna a Ducha k "pravici a levici Boha Otce", což v průběhu 9.století vyvrcholilo ve spor "filioque", což byla jedna z příčin, která vyústila ve schizma v roce 1054 (dalším sporným bodem byla otázka papežského primátu, rozdíly v eschatologických představách, rozdílnost obřadu, celibát nižších kněží aj.).

Literatura: 
R. DOSTÁLOVÁ: Byzantská vzdělanost, VYŠEHRAD PRAHA 1990 
E. GIBBON: Úpadek a pád římské říše, ODEON 1983
Ústava pravoslavné církve v čechách a na slovensku