Antický svět 

V červenci 331 před n.l. vyrazil Alexandr Veliký vstříc rozhodující bitvě s Dareiem III., v níž měl buď padnout nebo zvítězit - cesta zpět do Makedonie by byla téměř nemožná. Alexandr přebrodil Tigris a přešel po mostě Eufrat a blížil se ke starobylému městu Arbéle. Tehdy zemřela Dareiova manželka Stateira, která žila od bitvy u Issu v zajetí a Alexandr mohl ukázat dobrou stránku svého charakteru. Na celý den zastavil postup, aby provedl pohřební obřady a dokonce držel za zemřelou manželku svého nepřítele jednodenní půst. Alexandrova anabáze teď pomalu vstoupila do své vrcholné fáze. 

Mezitím Dareios pouze sledoval Alexandra pomocí zvědů. Někteří z nich však byli chyceni a prozradili polohu Peršanů Makedoncům. Ti se dozvěděli, že Dareios i jeho muži čekají na planině u vesnice Gaugaméla, kterou předtím armáda otroků srovnala tak, aby na ní mohly jezdit i válečné vozy. Toto opatření učinil perský král z toho důvodu, že mu jeho rádcové řekli, že jeho prohru u Issu způsobil nedostatek volného prostoru. Gaugamelská pláň pak disponovala dostatkem prostoru i pro tak obrovskou armádu, jakou měl perský král a jeho satrapové po mohutné mobilizaci. 

Peršané měli podle nejkonzervativnějších odhadů armádu o zhruba 200 000 pěšácích, 40 000 jezdcích, 200 srponosných vozů a kolem patnácti slonů. Samozřejmě, že odhady velikosti se značně liší, antičtí spisovatelé mluví o milionu mužů na perské straně (na druhou stranu jsem četl i o 120 000 mužích - pokud tedy někdo ví jistě, nechť napíše). To je přece jen přehnané číslo, i tak však perská armáda patřila početně k největším na světě. Tvořily ho jednak zbytky řecké žoldnéřské armády (4000 mužů), dále pak elitní perská pěchota a garda ("Nesmrtelní"), méně disciplinovaní, ale divocí a odolní muži z Baktrie a pomocné vojsko obsahující muže z podrobených národů od Malé Asie po Indii. Hlavní síla Peršanů spočívala na jezdectvu. To bylo skutečně kvalitní, neboť perští jezdci se na koni narodili i na něm žili, navíc po bitvě u Issu nahradily dřívější oštěpy kvalitnější kopí. I velitel této části armády Nabarzanés patřil ke schopnější části velitelského sboru. Naproti tomu pěchota silně zaostávala za makedonskou falangou a plnila spíše roli vycpávky. Veliké naděje dávali Peršané do srponosných vozů. 

Alexandrovo vojsko čítalo po doplnění novými branci asi 40 000 pěšáků a 7000 jezdů, tedy asi pětkrát méně než měli Peršané. Jádrem jeho vojska byli zkušení, motivovaní veteráni, kteří svému veliteli plně důvěřovali. Alexandr se, pokud můžeme posoudit, na bitvu těšil a velmi si věřil. Jeho bitevní plán byl zcela geniální. Jelikož velmi dobře věděl, že se snadno může ocitnout v obklíčení, prohloubil svá křídla záložními falangami, které se mohly v případě obklíčení obrátit do čtverce a pokračovat v odporu. Alexandr však nejenže znal způsob, jak se bránit obrovské převaze, ale našel i způsob, kterým si pomohl k vítězství. O tom však dále při popisu bitvy samé. 

Po obdržení zpráv o umístění nepřátelského vojska dal Alexandr vojákům třídenní odpočinek v opevněném táboře. Ten poté nezničil, ale uložil do něj boje neschopné spolu s posádkou, a vydal se do finále boje o Asii. Parmenión, Alexandrův nejzasloužilejší velitel a číslo dvě na velitelském žebříčku, radil králi napadnout Peršany v noci, aby se tak zmenšila nevýhoda související s početní převahou. To Alexandr odmítl jednak z praktických důvodů (v noci se mohly stát omyly a zmatky), jednak z toho důvodu, že by to "nebylo hodno Alexandra." Zůstal tedy na pahorcích kolem pláně a vojáky nechal spát. To však neučinil Dareios. Ten počítal se stejnou variantou jako Parmenión a nechal vojáky celou noc v plné pohotovosti - ti pak byli připraveni odrazit právě ten útok, který Alexandr zamítl. 

Zrána se oba soupeři připravili k boji. Makedonce vedl z tradičního místa na pravém křídle Alexandr, na druhé straně šiku stál Parmenión, střed vedlo více velitelů oddílů jako Níkánór, Perdikkas, Amyntas a jiní. Dareios zaujal královské místo uprostřed šiku (v důsledku délky perských řad však stál skoro naproti Alexandrovi), pravé křídlo vedl satrapa Baktrie Béssos, na levé straně stál proti Parmenionovi Mazaios, velmi schopný a statečný muž. Vše bylo připraveno pro vypuknutí bitvy. Alexandr ještě před bitvou prohlédl terén, kvůli podezření na přítomnost pastí. Když toto vyvrátil, začala bitva. 

Alexandr se rozhodl roztahovat svou frontu napravo, v čemž ho Dareios napodoboval, přestože jeho šiky hravě přesahovaly makedonské. Alexandr si byl dobře vědom, že vystavuje své muže riziku protiúderu, který by mohl smést celé křídlo, ale vytrval v natahování fronty a blížil se již prostoru, který už Peršané před bitvou neupravili. V té chvíli se Dareios dopustil hrozné chyby a vydal Béssovi rozkaz zastavit tento postup. Tak začala samotná bitva. Alexandr v ní ztratil množství jezdců, kteří bojovali proti obrovské přesile kvalitněji vystrojených jezdců, ale podařilo se mu do boje dostat celé vojsko z Baktrie, zatímco sám stále disponoval svou jezdeckou gardou v záloze. Peršané v té chvíli použili vozů, ale Alexandr s nimi počítal - vozy byly nejprve zasypány střelbou lehkooděnců (Agriánové), poté neškodně projely uličkami vytvořenými makedonskou pěchotou a v týle je zlikvidoval zadní šik. Nezpůsobily vůbec žádné škody, některé dokonce lehkooděnci pochytali. 

Alexandr se dostával napohled do obtížné situace, neboť Béssovi muži ho začali obchvacovat. Nařídil tedy protiútok, který vylákal další část perské jízdy do tohoto prostoru. Vzniklou mezeru v šiku pak Alexandr využil - a ovládl Asii. Nařídil totiž jízdní gardě (hypaspisté, Druhové), aby spolu s jednou falangou zaútočila šípovou formací přesně do vzniklé trhliny. Sám pak Bukefalovi (stár tehdy 24 let) stál v čele útoku, který mířil téměř přesně proti stanovišti Dareia. Řež byla intenzivní, ale Peršané nevydrželi a jejich král patřil k prvním, kteří se dali na útěk. Přitom zabili Makedonci jeho vozataje a vojsko bylo přesvědčeno, že padl i sám král. To znamenalo konec odporu na středu, začal všeobecný úprk a boj o život. 

Ne všichni však prchali. Alexandr udělal malou taktickou chybku, která by ho však předtím mohla stát bitvu, když jedna jeho falanga neudržela šik. Vzniklou mezerou pak zaútočili Indové a perská jízda a oddíly se probily až do tábora, kde měly podle zvláštního rozkazu osvobodit Dareiovu rodinu. Tam je však, plně zaujaté bojem se strážemi a vlastní chamtivostí, překvapila vojska druhého šiku a pobila je nebo donutila k útěku. Na levém křídle Mazaios dosáhl značného úspěchu a je jisté, že nebýt útěku Dareia, bylo by makedonské křídlo ve velmi vážném nebezpečí, neboť Mazaios začal již Parmenionovy muže obkličovat. Alexandr se o tom dozvěděl, přerušil pronásledování a vydal se svému křídlu na pomoc. V jezdecké srážce padlo sice 60 Makedonců a sám Héfaistión (Alexandrův výborný velitel, přítel a pravděpodobně i partner) byl zraněn, ale Alexandr porazil i tuto část vojska, byť zde ústup nebyl tak bezhlavý jako u středu. Pravé křídlo Peršanů zatím ztratilo na síle a bylo rozdrceno, čímž skončila celá bitva. 

Alexandr se opožděně vydal za Dareiem, ale stejně jako u Issu ho nedostihl, přestože zchvátil se svými spolubojovníky na tisíc koní (Bukefala ale samozřejmě ne) a našel opět královský vůz. Opuštěný... Dareios již utíkal a měl utíkat po celý zbytek svého života. 

Údaje o ztrátách si jsou do té míry nepodobné, že je asi nemá valnou cenu publikovat - pro ilustraci, Arriános píše o 300 000 Peršanů a stovce Makedonců, což není samozřejmě pravdivé. 

Bitva u Gaugamély znamenala naprostý konec nadějí Dareia na vítězství nad Alexandrem, který od teď nosil zcela zasloužené přízvisko Veliký. Perská říše, která před jedním a půl stoletím ohrožovala samo Řecko, klečela nyní na kolenou před Řeky a čekala na poslední úder z milosti. Ten přišel již brzy a Persie přestala existovat jako samostatný státní útvar.