Antický svět 

Počátkem 4 století n.l. se začala rozpadat idea tetrarchie, kterou vymyslel a do praxe zavedl císař Diocletianus. Jejím základem byl předpoklad, že Římské říši vládnou čtyři panovníci. Dva s titulem augustus a dva s titulem caesar. Augustové měli být hlavní a každý měl vládnout nad jednou polovinou říše. Caesaři byli jacísi princové-nástupníci. Byla jim svěřena vláda nad některými částmi říše a měli nastoupit po smrti augusta na jeho místo. Bohužel systém se rozpadl spolu s odchodem silné osobnosti císaře Diokleciána do ústraní a jednotliví Augustové, caesaři a další samozvanci začali bojovat o moc. Z nepřehledné situace se roku 311 po smrti císaře Galeria vyvinula následující situace: Constantinus (později císař Konstantin Veliký) vládl v Galii, v Itálii to byl Maxentius, v Illyrii pak Licinius a konečně na východě (dnešní Egypt Turecko a Blízký východ) vládl Maximinus Daia.

Maxentius vládl jako tyran a byl velmi neoblíben. Byl paranoidní a podezříval Konstantina, že jej hodlá připravit o jeho trůn. Chtěl proto podniknout invazi do Galie a Konstantina odstranit. Konstantin se zřejmě o jeho záměrech dozvěděl a jako správný stratég se rozhodl zaútočit jako první. Sebral proto svou armádu a vytáhl do severní Itálie.

Zajímavou otázkou jsou počty vojáků jednotlivých armád. U Konstantina se hodnoty jednotlivých zdrojů dost rozcházejí. Každopádně Konstantinovou nevýhodou bylo, že větší polovina jeho armády byla zaneprázdněna na Britských ostrovech. Mohl tedy sebrat asi 30 - 40 000 mužů. Vzhledem k tomu, že při tažení skrze severní Itálii se jeho armáda choval ukázněně a zbytečně nikde nedrancovala, mohly se její řady ještě znásobit novými odvedenci. Celková velikost jeho armády pak mohla dosáhnou přibližně 50 000 vojáků. Původní zprávy o bitvě sice tvrdily, že Maxentius měl převahu až 10:1, ale to je téměř jistě propagandistický výmysl. Ve skutečnosti měl sice Maxentiua mnohem větší armádu (asi 190 000 mužů), ale přibližně polovina vojska ležela v okolí dnešních Benátek, kde měla dělat pojistku proti případnému vpádu Licinia z Illyrie. Zbytek armády činilo asi 75 000 - 90 000 tisíc mužů v Římě a jeho okolí. Přesto, že měl tedy Maxentius značnou převahu nebylo to tak jednoduché. Jeho vojáci totiž byli podstatně hůře vycvičení než bojem s Germány zocelení vojáci Konstantinovi. Také nízká morálka vojska hrála v neprospěch Maxentia.

Před vojenským střetem si Maxentius jako správný vojevůdce své doby nechal přednést věštbu. Ta poměrně dvojsmyslně pravila: "Překročíš-li Tiberu, zahyne nepřítel Říma." Maxentius byl zřejmě optimista nebo spoléhal na svou početní převahu a usoudil, že nepřítelem Říma není on, ale Konstantin. Opustil se svou armádou relativní bezpečí římských hradeb a vytáhl vstříc Konstantinovi. Ze strategických důvodů se rozhodl bitvu svést u Mulvijského mostu. Překročil tedy most přes Tiberu a aby urychlil přesuny vojska a jeho zásobování dal vedle kamenného mostu postavit ještě další pontonový most. K bitvě se sešikoval u vesnice Saxa Rubra, která byla vzdálena ještě 14 kilometrů severněji od mostu.

Na chvilku odbočíme od popisu bitvy samotné a podíváme se na most, který zde sehrál důležitou roli. Není známo, kdy a kým poprvé byl na tomto místě most postaven, ale je jasné, že jako naprostá většina podobných staveb to byl most dřevěný. První vážná vojenská akce v okolí mostu byla bitva mezi Titem Liviem a kartaginským generálem Hasdrubalem roku 207 př. n.l. Roku 109 př. n.l. postavil Marcus Aemililius Scaurus kamenný most, který se stal součástí Via Flaminia. Ten pak sehrál důležitou roli i v občanské válce, když Quintus Lutatius Catalus porazil na mostě vojsko senátora Marca Aemilia Lepida roku 78 př. n. l. Most pak stál dlouhá staletí, ačkoliv byl mnohokráte poškozen. V námi zmiňované bitvě roku 312, později pak roku 538, když Belisarius bojoval o kontrolu nad Itálií s Ostrogóty. Znovu pak roku 1335 při bojích mezi rodem Orsiniů a Colloniů. Poté se most dočkal rekonstrukce dotované papežským státem a naposledy byl vážně poškozen Garibaldim roku 1849, když se Italové pokoušeli zabránit přechodu francouzského vojska přes Tiberu. Obnoven byl pak roku 1870. Až do roku 1956 skrze most proudila automobilová doprava, ale pak byl prohlášen národní památkou a je na něj povolen přístup pouze pěším. Ačkoliv za více než dva tisíce let své existence most trpěl mnoha bitvami, povodněmi i zemětřesením, je většina jeho současného stavu pořád dílem antických kameníků a stavitelů. Italsky se mu říká Ponte Milvio nebo taky dříve Ponte Molle. V dobách antiky nesl název Pons Mulvius.

Jen malá perlička pro obyvatelstvo české kotliny. Jedna ze dvou soch, které v současnosti zdobí vstup na most představuje Svatého Jana Nepomuckého.

Vraťme se ale k tématu článku. Před samotnou bitvou se udála ještě jedna záhadná věc. Konstantin byl v té době ještě pohan, respektive vyznával staré antické náboženství. Podle legendy ale večer před samotnou bitvou měl císař vidění. Když sledoval západ slunce zahlédl na obloze planoucí kříž s písmeny XP překříženými přes sebe a řecký nápis "en tutoi nika" , (v tomto znamení zvítězíš). Pak mu jakýsi hlas poradil, aby znamení XP, které tvořila řecká písmena Chi a Rho (v češtině jsou ekvivalentní Ch a R) nechal vojákům vyznačit na štíty a tuniky. Toto znamení později vejde do dějin jako "labarum" a stane se standardní insignií římských císařů. Je zajímavé že tato legenda je popisována různými autory různě. Například řecký biskup a historik Eusebius nejprve popsal, že takové znamení viděl Konstantin už při začátku tažení ještě v Galii a poté verzi upravil na předvečer bitvy s tím, že toto znamení neviděl jen císař, ale všichni v jeho vojsku. Lactantius zase uvádí, že se Konstantinovi jeho vize zdála v průběhu noci před bitvou.

O průběhu samotné bitvy toho příliš známo není. Konstantin byl už v té době velmi zkušený generál a v čele své galské jízdy a za pomoci dobře vycvičené pěchoty, zřejmě brzy rozvrátil obranné řady nezkušené Maxentiovy armády. Když Maxentius viděl nepříznivý vývoj bitvy, rozhodl se, že ustoupí a další odpor povede za bezpečnými zdmi Říma, které předtím tak lehkovážně opustil. Nyní ale přichází hlavní úloha Mulvijského mostu. Ačkoliv byl posílen mostem pontonovým, nemohl za tak krátkou dobu kapacitně zvládnout přechod celé armády. Začal tak působit jako úzké hrdlo lahve a ve vojsku propukla panika. Při přechodu řeky se navíc zřítil přetížený pontonový most a v té chvíli nebo později při pokusu přeplavat Tiberu zahynul i sám Maxentius. Utopil se, když ho pod vodu stáhla jeho těžká zbroj. Většina Maxentiovy armády tak zůstala na severním břehu řeky, kde byla dílem pobita a dílem zajata Konstantinovými vojáky. Konstantin pak vítězoslavně vstoupil do Říma a při vítězném průvodu byla nesena i uťatá hlava nenáviděného Maxentia. Lid římský Konstantina uvítal jako vítěze. Ten pak na památku bitvy dal vztyčit ve městě vítězný oblouk, který je na svém místě doposud. Zajímavé je, že na něm není ani stopy po údajném zjevení. Za přivítání se pak Konstantin později Římu "odměnil" tím, že hlavní město říše přesunul do nově zbudované Konstantinopole a započal tak dlouhá staletí úpadku Věčného města.

Poslední zajímavostí na celé události je, že se jednalo o poslední vystoupení pretoriánské gardy, která bojovalo na straně Maxentia. Vítězný Konstantin ji ihned po obsazení Říma rozpustil.