Antický svět 

Po peloponéské válce se hegemonie v Řecku ujala Sparta, ale z původně imperiální mocnosti se během tří desetiletí konfliktů stal opět stát, jehož územní vliv příliš nepřesahoval Peloponés. Síla Sparty slábla a tanula otázka, kdo ji nahradí v roli lídra řeckého kontinentu, který opět musel čelit perské hrozbě. Mocností, která vystřídala na čele řeckých států Spartu, se překvapivě nestaly Athény, ale středořecké Théby, dříve spojenci Sparty v peloponéské válce. Rovněž sem Sparťané propašovali sobě zavázanou oligarchii, která dovedla s rekordní rychlostí znechutit obyvatele města, podobně jako patnáct stovek vojáků spartské posádky. Proto když se na přelomu let 379 a 378 před n.l. pokusili vyhnaní politici Pelopidás a Epameinóndás o převrat, setkal se s lidovou podporou a dokázal zahnat na útěk také spartskou posádku.

Právě oba zmínění muži byli architekty thébské moci a je tedy dobré si o nich něco říci. Pelopidův život zachytil Plútarchos. Pocházel z dobré rodiny a rozhodně netrpěl nedostatkem. Své zděděné bohatství však měl údajně utratit tak, že podporoval rodiny chudých obyvatel Théb. Osobně žil prý velmi skromně, neboť mu bylo trapné vydávat na své živobytí víc než prostý Théban. Byl velmi schopným vojákem, politikem a motivátorem svých lidí. Právě on vedl politický převrat, který zbavil moci aristokracii a spartskou posádku a to tak, že infiltroval se svými muži město zvenčí.

Epameinóndás měl proti svému kolegovi smůlu v tom, že jeho životopis od Plútarcha se ztratil, takže můžeme čerpat informace jen zprostředkovaně, neboť soudobý historik Xenofón Epameinónda záměrně ignoroval. Jisté je, že pocházel z aristokratických kruhů a získal vlemi dobré vzdělání, stejně jako válečný základ (zde mimochodem údajně preferoval hbitost před sílou, neboť právě obratnost měla být hlavní zbraní bojovníka). Ten využil v polovině osmdesátých let, když Théby pomáhaly Spartě a v bitvě u Mantineie (ne první ani poslední na tomto místě) měl zraněnému Pelopidovi údajně zachránit život. A právě zde se mělo zrodit politické partnerství, které trvalo dvě desetiletí a které postavily Théby na piedestal Helady. V době převratu vedl Epameinóndás vnitřní síly, tedy povstalce uvnitř města.

Je samozřejmé, že Sparta nenechala převrat v Thébách bez povšimnutí – šlo nejen o velkou ránu prestiži, ale také o silný mocenský otřes. Proto poslala postupně čtyři expedice, které se pokusily s celou věcí něco udělat. Všechny skončily fiaskem, což nebyl stav, na který by Sparta byla zvyklá.

A pak přišla rána nejtěžší, která vedla k tomu, že se Théby staly řeckým hegemonem – bitva u Leuktry. Některé boiótské obce se snažily vzbouřit proti nadvládě Théb a požádaly o pomoc Spartu. Ta samozřejmě neváhala a vyslala další expedici s cílem zničit mocenský růst Théb. To se jí však přes početní převahu i jistý moment překvapení nepodařilo. Théby u Leuktry zvítězily, spartský král Kleombrotos na bojišti padl a síla Sparty upadla. 

Vítězit v bitvách Thébanům evidentně šlo, ale jaké byly racionální důvody toho, že tento dlouho ne nejvýznamnější stát najednou vládl pevnině? Jako vždy – důvodů bychom našli více. Hlavním bylo oslabení přímé konkurence. Relativně nedaleké Athény se dosud nezvedly z ran, které obdržely v peloponéské válce, jakkoliv jejich vliv opět rostl. A Sparta byla vyčerpána v korintské válce, stejně jako mnohaletým zápasem o udržení výdobytků z války proti Athénám. Síla obou dominantních mocností tak klesla a prázdné místo zabrala ta, se kterou nikdo vážně nepočítal. Dost podobně si konečně počínal Řím mezi Etrusky a italskými Řeky.

Druhým důvodem byly vojenské změny, které Théby záhy po získání svobody zavedly a které narušily dosud poměrně jednotvárný svět řecké vojenské taktiky. Ta dosud spočívala v podstatě v prostém liniovém boji hoplítských šiků o hloubce osm až dvanáct řad. Thébané zavedli něco, čemu se říkalo loxé falanx, tedy kosý šik. Ten získal svůj název proto, že levé křídlo mělo sílu až padesát řad a další oddíly směrem doprava byly slabší a seřazené více dozadu. Proč to? Za prvé – hloubka takového útvaru prostě přetlačila méně početnou formaci protivníka, zvlášť pokud nebyl připraven. Takové postavení však mělo i hlubší důvod. Logika věci je relativně zřejmá – falangista držel štít v levé ruce a svým štítem kryl i půlku těla svého souseda. Proto také pravý kraj nebyl plně chráněný a bylo proti němu nejlehčí útočit. Lze také přemýšlet nad tím, že útok posíleného levého křídla na pravé křídlo soupeře mohl vést k útěku nebo smrti velitele vojska, který tradičně setrvával na čestné, tedy pravé straně svého vojska. Je nutné na závěr této vsuvky podotknout, že kosý šik se v Řecku poprvé užil už roku 424 před n.l. v bitvě u Delia, takže by možná bylo správnější jako thébskou inovaci uvést moderní přístup k bojové taktice než toto konkrétní opatření.

Další novinkou pak byla delší kopí, než bylo dosud obvyklé, což dávalo těžké pěchotě větší manipulační dosah a tedy převahu nad konkurencí.

A vůbec největší novinkou pak byla vzácná souhra mezi oběma výše zmíněnými vůdci. Zatímco obecně v historii jsou různé triumviráty a duumviráty zpravidla odsouzeny k rychlému zániku a prosazení ambicí jednoho z vůdců, Epameinóndás a Pelopidás pracovali ve vzácné shodě a jejich silné osobnosti se staly hlavním motorem thébského růstu. Ten měl ovšem jednu slabinu – thébská síla byla závislá na slabosti ostatních a celé pojetí thébské hegemonie k ničemu nevedlo, nedovedlo definovat jiného nepřítele než režimy stojící proti Thébám a nedovedlo Řecko spojit. Právě proto museli oba thébští vůdci strávit život na bojišti a oba na nich také nakonec padli.

První starostí hegemonních Théb bylo oslabit Spartu. Evidentně nejsnazší cesta vedla přes její spojence na Peloponésu, neboť samotná spartská armáda nepatřila k nejpočetnějším. Thébané využili oslabení Sparty, vpadli na Peloponés a odtrhli ze spartského područí Messénce a Arkáďany, čímž Peloponés fakticky roztrhli a ovládli jeho střední část. Nově vznikl arkádský spolek, samozřejmě politicky prothébský, který měl spravovat peloponéské záležitosti.

Když Pelopidás a Epameinóndás takto uspořádali věci na jihu, obrátili se na sever. Zde vrhli do Thesálie, aby se omezili rostoucí moc místních vládců. V bitvě u Kynoskefal sice v roce 364 před n.l. zvítězili, ale mezi padlými byl i Pelopidás. Pacifikaci prostoru pak dokončil Epameinóndás o rok později.

A tento vojevůdce i thébská armáda museli zase spěchat na jih, kde se mezitím moc Théb otřásla pro nedostatek sil. Spartský král Agésilaos, tehdy už více než osmdesátiletý stařec, doslova slepil na Peloponésu armádu ze všech možných frakcí nespokojených s dominancí Théb (a to včetně Athén) v Řecku a postavil se thébskému vojsku v bitvě u Mantineie (362 před n.l.).

Vzbouřenecká vojska vedl Agésilaos a čítala Sparťany, athénský kontingent a dále síly Élidy a Mantinele. Epameinóndás použil modifikaci osvědčené taktiky a zahnal mantineiský oddíl na útěk, ale v této chvíli byl smrtelně raněn a padli i oba jeho zástupci. Bitva sice skončila taktickým vítězstvím Théb, ale strategicky se rovnala porážce. Pro obě strany šlo o dokonalé Pyrrhovo vítězství.

I umírající thébský vojevůdce doporučoval, aby byl uzavřen kompromisní mír. Vojenská převaha Théb na bojišti u Mantineie skončila, ale nenašel se zatím nikdo, kdo by ji nahradil systémem novým. Dalších pár let tak Řecko zůstávalo v mocenském vakuu, než přišla překvapivá vlna ze severu, která po dvou desítkách let ukovala jednotné Řecko, které mohlo vytáhnout proti Persii – Filipova Makedonie. 

Nástupem Makedonie se uzavřela ta epocha řeckých dějin, kdy vůdčí pozici držely Athény a Sparta. Je ovšem třeba říct, že Makedonci se nezachovali jako typičtí dobyvatelé a kulturu celého řeckého světa rozšířili do celého tehdy známého světa. Svět Athén a Sparty skončil, ale svět Řecka se otevřel a výboji Alexandra Velikého a kulturním rozletem se helénská civilizace stala matkou civilizace evropské.