Titus Labienus

Caesarův pobočník a druhý muž velení v galských válkách, zároveň jeho zavilý nepřítel ve válce občanské....zajímavý osud napsal svým životem Titus Labienus. 


Úvod

Jestliže je Gaius Iulius Caesar jedním z nejuznávanějších válečníků starověkého světa, neměli bychom minout také jeho dlouholetého spolubojovníka, barbary obávaného pobočníka – který konec svého života paradoxně věnoval boji proti Ceasarovi. Tímto generálem byl Titus Labienus.

Labienus pocházel z jezdecké rodiny, čemuž musely aspoň na startu profesní kariéry odpovídat také jeho ambice. Narodil se patrně mezi roky 99 a 98 před n.l., snad v regionu Picenum, tedy mezi Apeninami a Jaderským mořem. Jeho patronem byl Pompeius, což se pro budoucího vojevůdce ukázalo jako velké plus. Krátce po dvacátém roku života jej zachycujeme v maloasijské Kilikii, kde získával vojenské ostruhy v tažení proti pirátům. První veřejnou funkci získal roku 63 před n.l., kdy vykonával funkci tribuna lidu, přičemž byl v podstatě dosazenou figurkou Pompeia, jehož příznivcem se stal.

Už v té době se mohl potkat s Caesarem, který se pokoušel proklestit si cestu do prvního triumvirátu a podobně jako Labienus v mládí zažil tažení proti kilikijským a isaurijským pirátům. Je dost pravděpodobné, že právě roku 63 před n.l. v Římě se začalo tvořit přátelství, které mělo Římu získat Galii. Byla to doba vrcholně pletichářská a velmi politická, a tak se také Labienus zapletl do jednoho z politických procesů doby, když coby tribun lidu žaloval Gaia Rabiria z velezrady za sedmatřicet let starou (politickou a dvojitou) vraždu. Labienus, se kterým také zde spolupracoval Caesar, nakonec uspěl a Rabirius musel odejít do exilu. Jaký byl celý účel tohoto divadla? Oslabení moci Senátu v boji proti předákům populárů. Šlo o jeden z posledních výkřiků běžného politického systému římské republiky, přičemž jak vidíme, tento systém byl tak komplikovaný, že už nebyl v praxi použitelný, tedy pokud jeho uživatelé nechtěli. A jistá část opravdu nechtěla.

Ovšem ještě stejného roku se povedlo Labienovi protlačit z úřadu tribuna jednu, do budoucna velmi důležitou reformu. Provedl plebiscit, který schválil, že úřad nejvyššího pontifika (pontifex maximus) bude vybírán lidem v hlasování. Toho záhy využil Caesar a právě tento úřad, prestižní, byť mocensky nepříliš významný, získal pro sebe. Pouto obou muž pak mělo pokračovat i po zbytek jejich životů, nejdříve ve spolupráci, posléze v rivalství.

Labienus v Galii

Titus Labienus se totiž dostal do Caesarových služeb v době, kdy se vojevůdce vydával přes Alpy, aby Římu vybojoval co největší úspěchy ve válce galské. O stupni důvěry obou mužů asi nejlépe vypovídá to, že Labienus dělal Caesarovi zástupce s funkcí legatus pro praetore a vojskům v Galii samostatně velel i v době, kdy se Caesar na bojišti vůbec nenacházel. Ostatně o žádném jiném legátovi se Caesar ani nezmiňoval, tedy alespoň v první knize Zápisků.

Labienus patrně zastával důležitější roli, než si většina lidí vůbec myslí. Je nutno si uvědomit, že Caesarovy skutky sepsal Caesar sám a nepochybně měl tendenci přivlastňovat si skutky a nápady svého štábu a podřízených velitelů. Z dalších Labienových válečných skutků z pozdější doby je zcela zřejmé, že byl vynikajícím taktickým velitelem s citem pro překvapení a hluboce analytické vojenské myšlení. Specializoval se na akce jízdy a kombinované operace lehkooděných jednotek, což byla velmi složitá, ale také velmi účinná disciplína antického vojenství, pokud jej dotyčný ovládl. Labienus se v tom stal expertem, podobně jako třeba Alexandr Veliký.  

Galské války V Galii v úvodních letech vykonával spíše promptní úkoly, samostatně velel zimním táborům nebo třeba trestal drobné vzpoury. Poprvé se výrazněji Labienus zapsal roku 57 před n.l., kdy se vyznamenal v boji proti vzbouřeným Belgům. O něco později rozhodl průnikem svého levého křídla boj proti Nervům, když dobyl nepřátelský tábor a následně zachránil těžce bojující pravé křídlo.

V několika akcích v pozdějších letech dobývání Galie pak Labienus ukázal také cit pro široce založené boje a ovládání psychologii boje a lákání do pastí. Nejvíce by o tom povykládali členové kmene Treverů. Ti pod vedením Indutiomara postavili roku 54 před n.l. vojsko proti Římanům, kteří pronikli do Porýní. Indutiomarus byl zavilým nepřítelem Říma a pokusil se sestavit proti němu širší koalici germánských a galských kmenů proti vetřelcům. Pozice útočníků byla usnadněna tím, že Caesar kázal vojsko kvůli chabé úrodě rozdělit do zimních ležení, což sice usnadňovalo zásobování, ale rozdrobilo síly. Indutiomarus se rozhodl napadnout ležení Římanů nedaleko pozdějšího Trevíru. Tomu velel právě Labienus a byl v početní nevýhodě a bez naděje na brzký příchod posil, neboť jeho kolegové Sabinus a Cotta byli ve svých táborech zničeni.

Indutiomarus se pokoušel Labiena vylákat k boji a projížďky jeho jízdy kolem římského tábora se začaly stávat denním chlebem. Labienus trpělivě vyčkával na svoji šanci a předstíral zbabělost, zatímco se k němu po trochách přidávala jízda. Ta správná chvíle pak přišla, když se dezorganizovaná germánská jízda vracela z jedné takové projížďky, již nikoliv ve formaci a beze strachu z přepadení. Římská jízda, složená z pomocných jednotek a vyslaná s konkrétním cílem zabít nepřátelského vůdce, překvapila své nepřátele, rozprášila je a Indutiomarus byl v boji zabit, podobně jako řada jezdců, kteří opožděně přijížděli na bojiště, aby vůdci pomohli. Obležení bylo prolomeno za cenu minimálních ztrát, vojsko Treverů se rozptýlilo a plánované posily se otočily směrem domů.

Dalšího roku pak Treverové povstali znovu a znovu narazili na Labiena. Obě vojska tábořila na jiném břehu řeky a obě se bály překročit ji, aby se nevystavily útoku ve zranitelné chvíli. Labienus pak předstíral, že balí tábor a ustupuje, na což Treverové zareagovali tím, že překročili řeku. Teprve nyní poznali, že šlo o past, Labienus promptně otočil svá vojska a rozdrtil Trevery, kteří se následně vzdali.

Podobně úspěšnou akci si Labienus připsal roku 52 před n.l. v bitvě u Agendica. Labienus zde vedl detašovanou sílu čtyř legií, kterou mu Caesar svěřil, aby potlačil povstání Senonů a Parisiů na severu, zatímco sám obléhal Gergovii. Labienus postavil základnu v Agendicu, aby zde zanechal trén a nevycvičené posily, zatímco pokračoval k oppidu v Lutetii, dnešní Paříži. To bylo silně bráněné a samotná pevnost byla ještě posílená vojskem, které se chránilo v močálech kolem Sequany (Seiny). Labienus se chtěl vyhnout čelnímu útoku, proto překročil řeku u Meloduna (dnešní Melun) a překvapení nepřátelé spálili jak Lutetii, tak i mosty přes řeku na popel.

Úspěšnou kampaň narušilo povstání dalších kmenů, po kterém se Labienus rozhodl k návratu do Agendica. Musel nejdříve překročit Seinu, což byl problém. Poradil si s ním podobně jako Alexandr u Hydaspu – vyslal krycí jednotku proti proudu, která nijak neskrývala svoji existenci, zatímco s většinou vojska překročil řeku po proudu. Galský vojevůdce Camelugenus také rozdělil své síly a v čele větší části armády vyhledal polní bitvu s Labienovými legiemi. Labienus si také nyní s přesilou poradil, když vybojoval obrannou bitvu na levém křídle, nepřítele porazil na pravém křídle, následně galskou armádu obklíčil a zcela ji zničil. Camelugenus padl, stejně jako většina galské armády, a římská armáda se tak mohla spojit s poraženými Caesarovými voji od Gergovie, aby směřovala své tažení k obležení Alesie. Také zde Labienus bojoval výtečně a maximálně se vyznamenal v době, kdy na římské legie útočili obléhání i jejich osvoboditelé. Díky Labienově vytrvalosti Římané nevzdali těžký boj a Caesar pak mohl posílit ta správná místa a zvítězit.

Galská kampaň skončila úspěšně a přišel čas na odměnu věrným. Labienus se po tažení dostal do čela Předalpské Galie, ale měly přijít děje, které zakryly veškeré plány do budoucna a zvrátily také vztah Labiena a Caesara.

Labienus opouští Caesara

Fungování triumvirátu totiž bylo dávno pasé, Crassus zahynul po bitvě u Carrhae a Pompeius s Caesarem měli blíže k rivalství než ke spolupráci. Snažili se sice mezery spojit, ale jak moc upřímně, o tom pochybovali mnozí. Jejich soužití tak směřovalo k ozbrojenému střetu, k občanské válce, která měla určit, který ze dvou velkých vojevůdců ovládne římský svět. Cennou figurkou na šachovnici byl také Labienus.

Zdálo by se logické, aby Labienus pokračoval ve své úspěšné spolupráci s Caesarem. Jak ale víme, Labienus se nakonec ocitl v táboře přívrženců senátu a Gnaea Pompeia. Než se podíváme na příčiny, označme si důsledky. Labienus tak Caesarovým pobočníkem, mužem s absolutní důvěrou, před kterým neexistovalo mnoho tajemství. Byl také skvělým vojevůdcem, navíc s bohatou praxí z doby nedávné. A co hlavně – disponoval naprostými znalostmi o Caesarově vojsku, jeho velitelích, mužích, zázemí. Zkrátka důsledky Labienova přechodu na Pompeiovu stranu byly značné. Jaké však byly příčiny?

Občanská válkaO tom se historici dohadují dlouhá staletí a nevíme nic moc jistého. Je třeba si hned úvodem zdůraznit, že dějiny píší vítězové a Caesar občanskou válku vyhrál. Vyhrál také sympatie dalších generací, které mu ve svých spisech dost nepokrytě fandily. Pravdou patrně bude, že Labienus získal na galských bojištích až nezdravou sebedůvěru a také hojné finanční prostředky, stejně jako jistou prestiž. Proto v něm jistě muselo hlodat, že kredit za triumf získal jen a pouze Caesar. Patrně se pokusil o vlastní politickou kariéru, snad se chtěl stát konzulem pro rok 50, ale toto nevíme jistě. Cassius Dio i Cicero každopádně píší, že Labienus ztratil Caesarovu přízeň právě v důsledku své nadutosti, v důsledku čehož přešel k nepřátelům.

Zmiňme však také další možnosti. Labienus se mohl spokojit s rolí Caesarova zástupce, konečně v budoucnu se mu tento post mohl ještě hojně vyplatit. Jak se ovšem ukazovalo, v politice počítal Caesar spíše s nástupnictvím mladého Marca Antonia, kterého začal zvolna sunout do nižších úředních pozic a preferovat. Labienus tak mohl mít pocit, že ztrácí i postavení „dvojky“ a proto zběhnout.

Připusťme si také třetí možnost, kterou většina literatury opomíjí, ale také dává smysl. Labiena totiž prostě můžeme vnímat jako člověka, který přišel podpořit stranu legitimní vlády proti vzpouře prokonzula. Jako poslední variantu vysvětlení přeběhnutí také můžeme zmínit, že kraj, odkud Labienus pocházel, vždy podporoval spíše Pompeia, takže jej podpořil také vojevůdce, jakkoliv nevíme o tom, že by jejich vztahy byly nějak vřelé.

Pompeius na svoji stranu dostal nejen skvělého vojevůdce, četné informace o protivníkovi, ale také 3700 velmi dobrých galských a germánských jezdců, soukromou armádu Tita Labiena. Caesar údajně na jeho přeběhnutí zareagoval s nonšalancí, když mu poslal peníze a vybavení, které si jeho bývalý pobočník nestihl před útěkem sbalit. To Labienus moc nonšalantní nebyl, během občanské války několikrát ukázal, že k Caesarovi chová trpkou zášť a patrně stál za některými masakry zajatců. Prostě za sebou zcela spálil mosty a musel doufat, že vsadil na dobrou kartu. 

Občanská válka a bitva u Ruspiny

Labienus začal své angažmá na Pompeiove straně tím, že radil, aby se Caesarovi senátní vojska postavila přímo v Itálii, což ale nekorespondovalo s názorem Pompeia, který se z Itálie stáhnul. Labiena si možná nemusel cenit jako přeběhlíka, ale jako na vojevůdce na něj měl jistě náhled dobrý, když jej jmenoval velitelem své jízdy. Jak se ovšem ukázalo, šťastná hvězda si Labiena v Pompeiových službách nenašla.

Labienus se tak v bitvě u Pharsalu ocitl na levém křídle, v podstatě naproti Caesarovi a na klíčovém místě celého bojiště. Labienova jízda, početně mnohem silnější, byla totiž překvapivě rozdrcena Caesarovými jezdci, které podporovalo šest kohort pěchoty. Kombinovaný útok těchto sil útok Labienus vůbec nezachytil a Pompeiovo vojsko se zhroutilo dřív, než bitva pořádně začala. Labienus se zachránil útěkem a přes Korkýru se dostal do Afriky, kde měla občanská válka pokračovat. Stále s sebou měl své jezdce, tedy alespoň ty, kteří přežili až dosud. V africkém terénu měli najít to správné působiště.

V lednu roku 46 před n.l. rozpoutal právě Labienus bitvu u Ruspiny. Caesar vytáhl ze svého tábora s třiceti kohortami legionářů a po třech mílích pochodu byl přepaden Labienovou jízdou. Ta měla výhodu ve své mobilitě, v podstatě jen z odstupu střílela šípy, ty si vybíraly svoji daň a každý pokus o protiútok nutně končil v prázdnu. Caesar se ocitl ve svízelné situaci, neboť bojoval proti značné přesile. Disponoval asi patnácti tisíci pěšími, sto padesáti lučištníky a čtyřmi sty jezdci, kteří představovali jedinou efektivní zbraň proti nepřátelským lehkooděncům, ale bylo jich žalostně málo. Labienus velel skoro deseti tisícům jezdců a dvaadvaceti tisícům mužů pěchoty, částečně lehkooděné. Měl tedy značnou převahu.

RuspinaTu se rozhodl přetavit v rozhodující vítězství a roztáhl své řady tak, aby oslabil sílu Caesarovy formace a obklíčil ji. Útok jízdy Caesar odrazil, ale velmi nepříjemně na něj dotírali lehkooděnci házející oštěpy, stejně jako lučištnická lehká jízda. Jeho situace byla kritická a legionáři vytvořili kruhovou formaci orbis, ve které se hodlali bránit obklíčení.  

Také Labienus naznal, že přišla klíčová chvíle, když se vydal do přední linie, aby povzbudil své muže. To se mu moc nevyplatilo, neboť se dostal do křížku s veteránem Caesarovy oblíbené Desáté legie, který mu zabil koně a způsobil tak zmatek mezi Labienovými muži, ne však nadlouho. Caesarovi muži možná nakrátko podlehli panice, konečně sám vojevůdce musel při pokusu o útěk „nasměrovat“ jednoho z orlonošů správným směrem.

Caesar pak opět změnil rozestavení, otočil každou druhou kohortu vzad a nechal své muže zaútočit směrem k táboru, kde mohli najít spásu. Průlom se vojsku skutečně podařil, snad tomu přispěl i pád Labienova koně a krátký zmatek ve velení. Nebyl však konec bitvy, Labienovi přispěchaly na pomoc posily v podobě 1600 jezdců a množství pěchoty, se snahou Caesara znovu obepnout prstencem a poté utáhnout smyčku. I tyto muže však nakonec Caesar odvrhl stranou a dostal se do bezpečí tábora.

Jestli měl někdy Labienus Caesar „na lopatě“, tak to bylo právě u Ruspiny. Caesar zde ztratil 6000 mužů, tedy více než třetinu svých celkových sil v bitvě, měl spíše štěstí, že to nebylo ještě horší a děkovat za to mohl především skvělé morálce svých veteránů. Labienus ukázal své možnosti a schopnosti, ale nepodařilo se mu dokonat obklíčení a rozdrtit nalomenou armádu nepřítele. To se záhy nemělo vyplatit, obě strany dostaly posily, ale efektivněji s nimi naložil Caesar.

Labienus se pokusil dobýt město Leptis, ale byl odražen a pak už mělo být jen hůř. Caesar dostal posily a zahájil seriózní válečné operace. Labienus se jej ještě jednou pokusil překvapit útokem své evropské jízdy, ale ta byla nakonec obklíčena a pobita do posledního muže. Labienus neskládal zbraně, nastražil další léčku v rokli, ale jeho muži se ukázali moc brzy a byli pobiti, sám vojevůdce málem nevyvázl. Další podobnou past zase prozradili přeběhlíci a i ta se změnila v past Labienových mužů. Prostě Labienus neměl štěstí a když jej měl, nedokázal jej využít.

Caesar tak dostal příležitost k další bitvě a tu v bitvě u Thapsu proměnil ve zničující vítězství, jakkoliv to mu vybojovali spíše jeho muži, než jeho taktický génius. O tom, kde se na bojišti vyskytoval Labienus, nemáme žádných zpráv. Labienus každopádně přežil africkou kampaň a společně s Pompeiovými syny uprchl do Hispánie, kde se měla napsat poslední kapitola bojů.

Hispánie a smrt

O roli Labiena v Hispánii už tolik informací nemáme. Vlastně jsme informováni až o jeho konci a ten nebyl jiný než opět nešťastný. Labienus v bitvě u Mundy nepřehlédl, že Caesarovi muži obkličují křídlo Gnaea Pompeia Mladšího. Vyslal tedy do týla posily, aby se připravily na boj. Zbytek armády ale toto opatření považoval za útěk, do pohybu se dalo celé vojsko a pompeiovská věc byla definitivně ztracena. Titus Labienus tentokrát útěk nezvládl a zahynul. Jeho hlavu měli donést Caesarovi, tělo bylo pohřbeno. 

Skončil tak velmi nadaný vojevůdce, který by možná patřil k nejpopulárnějším římským osobnostem, Agrippou Caesara. Jelikož ale změnil strany, je na něj nahlíženo jako na renegáta a zrádce. Jakkoliv nevíme, co ho vedlo k opuštění Caesara, a charakterem asi nebyl vzorem pro mládež, šlo o vynikajícího vojáka, kterému vždy kousek chyběl. Napsal ale každopádně zajímavý příběh konce republikánské doby. Je mimochodem zajímavé, že renegátem se stal také jeho syn, který zahynul po prohrané bitvě....proti Římu a ve službách Parthů. 

Labienus