Antický svět 

Makedonští vládci prošli historicky a geograficky dlouhou cestou. Z vladařů slabého a rozpolceného království na periferii Řecka se stali za Filipa II. jeho hegemonem, Alexandr Veliký pak dobyl Východ a stal se de facto vládcem světa. Diadochové si pak království rozdělili a Makedonii zůstalo vedení na Balkáně s tím, že do jeho sféry patřila také část Egejského moře. Přesto byli tradiční mocností s diplomatickým přesahem daleko do Asie a Afriky. Generace králů z dynastie Antigonovců však dlouho čekala na velkého panovníka. Našla ho v podobě Filipa V. bohužel až v době, kdy se setkala s rostoucí mocí Říma a kdy její konec byl na dosah.

Filip V. se narodil roku 239 před n.l. v královské rodině. Jeho otcem byl Démétrios II., který byl sice třikrát ženat, ale syna se dočkal až ze třetího svazku s Chryseis, dcerou Alexandra II. Épeirského. Ve stejném roce také po smrti svého otce Antigona Gonata dosedl na trůn. Vládl však jen krátce, neboť po desetileté vládě plné bojů v Řecku i na severní hranici podlehl zraněním utrženým v bitvě s Dardány, kteří ohrožovali severní hranici. Jelikož jeho synovi Filipovi v té době ještě nebylo ani deset, ujal se v duchu makedonské tradice vlády Filipův bratranec Démétrios III. Dósón. Ten si sice vzal Filipovu matku Chryseis, ale jinak neměl ambici nějak ohrozit Filipovo nástupnictví a připravoval jej na vládu. Té se Filip V. ujal po smrti regenta v roce 221 před n.l., tedy ve svých sedmnácti letech.

Dědictví, kterého se ujal, nebylo právě radostné. Pro Makedonii bylo úhelným kamenem držet rovnováhu sil v Řecku tak, aby si samo udrželo převahu. To bylo závislé jednak na vývoji v řeckých státech, který byl značně komplikovaný a nevyzpytatelný, jednak na vlastní síle Makedonie, která se odvíjela hlavně od situace na ilyrské hranici. Obojí se už léta nevyvíjelo pro potomky Antigona Jednookého úplně nejlépe. Makedonie se totiž léta pokoušela držet zájmy řeckých spolků proti sobě a to tak, aby se jejich síly vzájemně rovnaly – pokud jejich cílem nebylo právě odtržení od Makedonie, což se právě dělo, když po smrti Démétria III. napadly síly Sparty, Ëlidy a aitólského spolku achajský spolek, spojence Makedonie. Ve stejné době také povstaly síly barbarů na severní hranici.

Sedmnáctiletý Filip tak sebral vojsko a odebral se na sever, kde porazil Dardány a další ilyrské kmeny, čímž si zabezpečil severní hranici. Poté se vrhl na jih, kde v tříleté spojenecké válce zničil řecký odpor a podrobil si Élidu. Svým počínáním si vydobyl značný respekt v řecké komunitě, byl smělý a rázný. Jak se však později ukázalo, postrádal diplomatickou dovednost nutnou k tomu, aby si poradil s výzvami, které měly záhy přijít.

Zatím tedy Filip V. zabezpečil severní i jižní hranici svého království a mohl si aktivitu hledat jinde. Jelikož do Asie to bylo trochu daleko a navíc zde vládl ambiciózní vládci Pergamu a seleukovec Antiochos III., musel se obrátit na západ. Byl to pro říši osudový krok, ačkoliv přišel v nečekaně dobrý okamžik. Vedle ilyrských kmenů, dobře známých Makedoncům po generace, číhal v záloze protivník, se kterým se z velkých vojevůdců Řecka zatím setkal jen Pyrrhos – Římané.

Římský stát do dění na Balkáně začal zasahovat krátce předtím, přičemž zvláště šlo o boje s piráty v Jaderském moři a ničení jejich základen na balkánské straně. Na konflikt s Makedonií Římané asi bezprostředně nepomýšleli, byť byli jistě dobře informováni o dění a spojenecké svazky začaly Filipovu Makedonii obkličovat. Proto se po skončení války v Řecku přímo nabízelo udeřit na Řím. Důvod? Vypukla druhá punská válka a pro Řím se vyvíjela katastrofálně.

Hanibal si proklestil cestu z Pyrenejského na Apeninský poloostrov a zde dával Římanům co proto, zvláště bitvy u Trasimenského jezera a Cannae patří do vojenských učebnic jako vzor vynikajícího manévrování a taktické odvahy. Filip se nyní ocitl na vážkách. Mohl se spojit s Hanibalem a využít krize římského státu ke zničujícímu dvojúderu. Mohl ale také nabídnout naopak Římu pomoc a získat si tak jeho vděčnost.

Filip V. se rozhodl nabídnout spojenectví Hanibalovi, což ale Římané odhalili tak, že zachytili písemnou komunikaci. To byl první problém. Druhý problém byl ten, že Filip postupoval velmi nerozhodně, snad se nemohl rozhoupat k tak velkému kroku a udeřit plnou silou. Postoupil sice v Ilýrii na západ, ale nic převratného nevykonal, pouze paběrkoval, Hanibalovu tažení vůbec nepomohl a pouze odhalil své záměry. Římská reakce musela přijít a právě v této chvíli se zlomil osud makedonského trůnu, ačkoliv jeho pád trval dalšího půl století. 

Řím se totiž rozhodl nečekat se založenýma rukama na další ránu, vpád Makedonců do jejich domoviny a zahájil diplomatickou ofenzivu. Filip byl de facto obklíčen spojenci Říma a ty nebylo tak složité aktivovat, zvlášť když se Makedoncům v Ilýrii dost nedařilo a dokonce zde ztratili flotilu. Scéna byla připravena pro první makedonskou válku. Ta vypukla roku 214 před n.l., kdy Filip aktivoval flotilu a pokusil se ovládnout adriatické pobřeží Balkánu. Utrpěl ale několik drobných porážek a jen málo vítězství, když ho v šachu držela římská flotila a jediná legie pravidelných sil.

Právě nedostatek sil v době, kdy Hanibal stál de facto před branami Říma vedl k tomu, že Římané začali hledat spojence. Našli je v aitólské lize, jejíž členové s Filipem válčili s nevelkým úspěchem před několika lety. Spojenectví přislíbil také Attalos I., král Pergamu. Spojenci nyní přejali válku na zemi a mohli si ponechat dobytá území, Řím nasadil svoji flotilu. Ve stejně době padla do rukou Římanů Capua a Syrakusy, což byl bod obratu ve válce s Hanibalem. Ten od té doby stále ustupoval a s tím se horšila i Filipova pozice.

Filip se roku 209 před n.l. sice dokázal vzepřít a ovládl bojiště v krvavé bitvě u pevnosti Lamia. Následně se téměř podařilo dojednat mír, ale poražené Aitólce právě posílil příjezd krále Attala a návrat římské flotily a válka pokračovala. U města Elis v boji Filip málem zahynul, když byl skolen jeho kůň, král musel bojovat opěšalý a nepřítel dal všechno do toho, aby Filipa zabil. Ten si ale dokázal probojovat cestu a druhý den ovládl bojiště a zajal 4000 nepřátel. Následně porazil také Attala, donutil k separátnímu míru Aitólce, ale tyto ztráty zaplátoval jedenáctitisícový sbor Římanů. I ty dokázal Filip porazit u Dyrrachia (dnešní Drač) a tím válka definitivně skončila. Nikomu nic podstatného nepřinesla, jen Římu ukázala, kde má na východě nepřítele a na jaké spojence se proti němu lze spolehnout. Válka tedy dopadla remízou, Římané preventivní válkou zabránili spojení Filipa a Hanibala, Filip upevnil své postavení lídra v Řecku, ale na rozhodnutí se teprve čekalo. Psal se rok 205 před n.l. a Hanibal už ztratil veškerou naději na vítězství. Druhá punská válka skončila o tři roky později debaklem Punů u Zamy a Řím měl nyní volné ruce. Filip V. Makedonský měl ty volné ruce záhy pocítit.

Měl ještě ovšem pár let času a ty rozhodně nepromarnil. Zapojil se naopak do krétské války (205 – 200 před n.l.), kterou vedl v prvé řadě proti Rhodu a Pergamu s cílem ovládnout řecký svět, když se mu postup na západ nyní zamezil. Vedle toho šlo také o zbytky námořního panství Ptolemaiovců, když vládce Egypta Ptolemaios V. byl teprve šestiletým dítětem a Antigonovci i Seleukovci cítili šanci na zisk nových teritorií za malou cenu.

Filip zahájil válku ofenzivně a byl všude, v Egejském moři, v Propontidě, v Thrákii, dokonce útočil i v Kárii. Sice utrpěl námořní porážku u Chiu, ale Filip záhy flotilu obnovil a porážku Rhodosu a Pergamu oplatil. Attalos se pak pokusil přenést válku do Řecka, kde se spojil s Athénami, ale Filip dokázal protiútok odrazit. Zásah makedonského krále v Athénách a jeho vítězné obléhání města Abydos v Helespontu, stejně jako úspěšné zásahy do státu quo v pergamském státě ale alarmovalo Římany a ti doručili ultimátum – buď Filip své akce ukončí, nebo bude čelit válce. Filip nemohl couvnout a tím začala druhá makedonská válka (200 před n.l.). Krétskou válku musel opustit a prohrál ji tedy.

V souvislosti s ne přesvědčivým výsledkem prvním makedonské války a porážkou v krétské válce bylo jasné, že v následující kampani nebude mít Filip rozhodně strategickou ani početní převahu. Postavil proti sobě prostě příliš mnoho států, v podstatě každý v oblasti měl důvod být za poslední dekádu v opozici vůči Makedonii.

V čele války stál tentokrát Řím a ten už neměl svázané ruce na západě, jakkoliv války vedl samozřejmě i jinde. Republika disponovala řadou spojenců. K Římu se přihlásili staří spojenci z první války, tedy Pergamos a také Aitólská liga, která s Filipem spolupracovala pro změnu v krétské válce. Spojence podpořil pochopitelně také Rhodos a přiřadily se k němu Athény, vždy nespokojené s makedonskou dominancí v oblasti.

Filip V. tedy čelil široké koalici, ale jeho pozice nebyla zdaleka beznadějná. Jeho falanga byla zkušená, on sám jako vojevůdce vynikající. Řada měst v Řecku také dobře věděla, jak brutálně si Římané počínali před několika lety a také si lépe dokázali představit nadvládu Makedonců než Římanů. Filip ale přesto dokázal přesvědčit jen málo spojenců, většina měst se naopak rozhodla čekat, jak se válka bude vyvíjet a chtěla se přidat k dominující straně.

Podobně jako postoj řeckých států také římský postup v prvních letech války nebyl přesvědčivý a to v žádném slova smyslu. Publius Sulpicius Galba v roce 200 před n.l. ani Oublius Villius o rok později nedokázali v podstatě nic. Na bojiště tak v duchu římské tradice přišel o rok později další vojevůdce. Stal se jím ani ne třicetiletý Titus Quinctius Flaminius, který dokázal věci v roce 198 před n.l. konečně dát do pohybu. Šlo v zásadě o jednoduchý nápad – Římané přišli s myšlenkou řeckého míru. Flaminius to posunul o kus dál a přišel s myšlenkou svobody Řeků dané tím, že makedonské posádky zcela opustí Řecko, kde se držely od doby Filipa II.

Vedle politického programu se ovšem Flaminiovi muselo dařit také na bojišti – a skutečně se mu dařilo. Dokázal Filipa přemanévrovat a donutil jej k ústupu do Thesálie, což přesvědčilo mnohé váhající, že síla Říma bude tou vítěznou. Také Filip žádal o mír, asi ne náhodou v době, kdy nebylo jisté, zda Flaminius bude na konci roku opět vyměněn, nebo vzhledem k důležitosti konfliktu a jeho úspěchům ponechán ve vedení. Flaminius se tedy mohl rozhodnout pro uzavření míru, pokud by byl odvolán, ale to se nestalo a válka pokračovala.

Roku 197 před n.l. pak byl Filip poražen v dnešní Albánii a poté, definitivně a rozhodně, v bitvě u Kynoskefal, které jsme věnovali zvláštní článek. Falanga byla legiemi rozdrcena a Antigonovci byli na kolenou. Přišel čas dojednat Flaminiův mír a jen díky tomu, že Římané ještě nebyli rozhodnuti udělat skok na východ, nešlo o mír mnohem víc pokořující. I tak ovšem museli odevzdat námořní síly, zaplatit značné odškodné ve výši tisíce talentů a především odevzdat územní zisky v Thrákii a Malé Asii a opustit celé území Řecka. Strategické posádky v Korinthu a Demetriadě obsadily na pár let legie a Makedonci se do Řecka už nikdy nevrátili. Jejich síla byla zlomena a král Filip V., který předchozí čtvrtstoletí pouze útočil a rozpoutával války při každé příležitosti, měl nyní nasazenou ohlávku. S hrozbou římské intervence při každé zamýšlené kampani totiž byla nutně jeho politika značně bezzubá.

Začíná tím druhá a kratší polovina Filipovy vlády. Polovina neslavná, neválečná, s mnoha ústupky vůči Římu, který stále číhal na chybu. Filip se ale ukázal jako věrný spojenec. Podpořil republiku ve válce proti seleukovskému vládci Antiochovi III., který se přitom nabízel jako přirozený spojenec v oblasti. Podobně také bojoval po boku Římanů proti poslednímu významnějšímu králi Sparty Nábidovi.

Filip se tak musel zabavit na domácí scéně. Reorganizoval správu své říše, věnoval se také problematice financí a měny, znovuobnovil také činnost v několika dolech. O expanzi se opět pokoušel na Balkáně na konci osmdesátých let během tří kampaní, ale musel jednat krajně opatrně a tedy více méně neúspěšně.

Vrásek makedonskému králi také jistě přibylo v důsledku rozbrojů jeho synů. Starší Perseus byl designovaným nástupcem otce. Mladší Demétrios odešel po Kynoskefalích do římského zajetí, kde se stal hlubokým obdivovatelem římského zřízení. Když se po pár letech vrátil na makedonský dvůr, fungoval v podstatě jako zrádce vlastního otce, stavěl se jeho politice nebo o ní informoval Římany. Filipovi to rozhodně nezůstalo utajeno, a tak dal svého mladšího syna váhavě popravit za vlastizradu.

Zanechalo to na něm nepochybně hluboké stopy a zničilo mu to zdraví. Zemřel necelý rok po popravě, roku 179 před n.l. v Amfipoli ve věku 59 let. Antigonovská dynastie měla před sebou posledních jedenáct let existence, kterou ukončila bitva u Pydny. Filip V. byl vynikajícím panovníkem, ale vládl v příliš těžké době. Pokud měl nějakou slabinu, byl to dar dělat si nepřátele, na který ve finále doplatil jak on, tak celá jeho dynastie. 

Znění smlouvy mezi Hanibalem a Filipem anglicky zde: http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.01.0234%3Abook%3D7%3Achapter%3D9