Antický svět 

Hrozilo-li někdy klasickému Řecku smrtelné nebezpečí v podobě ohrožení cizím protivníkem, bylo to v nejslavnějším období řeckých dějin, během řecko – perských válek. Pokud invaze poražená v bitvě u Marathónu byla spíše testem a nestála perskou říši velekrále Dareia mnoho, další události už jasně ukázaly, že perská říše dává do obsazení řecké pevniny všechno. Hybatelem těchto dějů byl perský velekrál Xerxés. Jestliže o řeckých hrdinech doby je známo mnohé, v širším povědomí rozhodně nejsou bližší informace o životě perského vládce, přičemž zdánlivě z dějin mizí po bitvě u Salamíny. Pojďme nyní tuto mezeru alespoň částečně zaplnit.

Muž, kterého nám řecké příběhy označují jménem Xerxés, se ve skutečnosti jmenoval skromně Chšajáršá, tedy Vládce hrdinů, a narodil se roku 519 před n.l. jako syn krále Dareia a Atossy, dcery zakladatele perské říše Kýra Velikého. Je zajímavé, že se stal nástupcem trůnu, ačkoliv nebyl mezi mužskými sourozenci nejstarší. Perská říše se totiž přiklonila v tomto případě k porfyrogenezi, tedy nástupnictví počítaného teprve od té doby, kdy se otec stane panovníkem. Samozřejmě nešlo ani tak o princip samotný, jako spíš o fakt, že předchozí synové pocházeli z jiného manželství a neměli v sobě Kýrovu krev. Tak jako v každé dobré pohádce tři synové ostrouhali a čtvrtý se mohl těšit na život v čele říše. Nebyla by to ovšem perská říše, aby vše bylo jednoznačné.

Stárnoucí Dareios se roku 487 před n.l. vydal uklidnit situaci v Egyptě, který devastovaly vysoké daně a nucené odvody řemeslníků do Persie. Bylo jeho povinností jmenovat nástupce, pro případ, že by se mu něco stalo. Dareios označil Xerxa a vyrazil. Nedošel však daleko, v říjnu 486 před n.l. zemřel.

Nastala pře o nástupnictví, přičemž o trůn stál nejen Xerxes, ale samozřejmě také jeho nejstarší nevlastní bratr Artobazan. Pře se účastnil také spartský král v exilu Demaratus, který vystoupil s teorií porfyrogeneze, kterou preferovali Sparťané – zkrátka přednost má potomek, který se nenarodí soukromé osobě, ale až korunovanému panovníkovi. Dareios byl navíc členem královské rodiny po matce i otci, což se o matce Artobazana říct nedalo. Nakonec se tak někdy na konci roku 486 před n.l. nechal Xerxes kournovat perským velekrálem, čtvrtým v rámci dynastie, a převzal vládu nad obrovskou říší a nezvedla se proti němu žádná opozice, zvláště díky jménu a vlivu jeho stále žijící matky. Bylo mu 36 let.

Xerxes zdědil říši se stabilním centrem, tradičně odbojnými dříve nezávislými regiony, velkými ambicemi a jedním nedořešeným dluhem z minuých let – Dareios sice zvládl podrobit Řeky v Malé Asii, ale jeho tažení proti Athénám skončilo hanebným debaklem. Xerxes pojal válku proti Řecku jako svůj úkol, ale nejdříve si musel připravit stůl – Dareiova expedice ukázala jasně, že uspěchané tažení nemůže skončit úspěchem. Xerxes tak nejdříve uklidnil vzpoury v Babylóně a Egyptě. Babylónský odpor byl asi dost zatvrzelý, neboť následovaly drakonické tresty a velekrál dokonce odmítl titul krále Babylónu a nechal roztavit zlatou sochu tradičního místního boha Bela. Situaci v Egyptě pak měl zvládnout nově dosazený satrapa, králův bratr Achaimenos.

S takto rozdanými kartami začal Xerxes shromažďovat síly celého obrovského impéria k tažení do pevninského Řecka, které nemělo mít šanci být poraženo. Začal roku 483 před n.l. a po třech letech mohla gigantická armáda doprovázená mohutnou flotilou vyrazit. Její součásti byli muži z prakticky všech koutů říše. Do Řecka tak mašírovali Asyřané, Babylóňané, Féničané, Egypťané, Židé, Thrákové, Makedonci, Řekové z Malé Asie a Egejských ostrovů, obyvatelé Kolchidy, Propontidy, Médové, Peršané, Baktrové a mnohé další východní národy.

Jak vidno z výčtu zúčastněných národů, nespoléhal Xerxes jen na hrubou sílu, ale připravil se také diplomaticky – jeho největším problémem bylo přepravit vojska do Evropy, a proto využil podmaněné Thrákie a dobrovolné kapitulace Makedonie. U ostatních řeckých měst už tak úspěšný nebyl, s výjimkou Théb a Argu. Jeho poslům se jinde osudnou se stala klasická formulace o zemi a vodě (tedy bezpodmínečné kapitulaci) poslům, kteří poněkud pošetile zamířili do Sparty, kde byli hozeni do studny, aby si užili zem i vodu sami. Přesto však diplomatická ofenziva jisté úspěchy přinesla, připravila pro tažení půdu a rozesela strach po celém Řecku.

Je také dost pravděpodobné, že Xerxes svojí diplomacií podnítil kartaginskou ofenzivu na Sicílii, což by byl vynikající strategický tah, neboť právě ze západu mohly do Řecka přijít obrovské posily, takto ovšem nepřišel nikdo a místní Řekové měli co dělat, aby u Himéry nájezd odrazili. Pevninští Řekové se tak už před tažením ocitli ve svízelné situaci. Neměli naději na posily, byli beznadějně přečísleni a museli doufat ve štěstí a jednotu. Xerxes fázi přípravy zvládl dokonale. Nyní zbývalo ji zúročit.

Perský král se rozhodl expedici vést osobně a velel obrovským silám, které antické zdroje počítají do milionů. Moderní vědci odhadují, že reálná síla pěšího vojska se mohla pohybovat někde okolo šedesáti tisíc mužů, přičemž prim hrálo deset tisíc mužů imperiální gardy – Nesmrtelných. Nástup na bojiště jim měla usnadnit velká inženýrská díla – dva pontonové mosty přes Helespont a kanál vykopaný kolem hory Athos, čímž král jen dokázal jeden ze svých typických rysů, které ho provázely životem - monumentalitou ve všem. 

Právě s pontonovým mostem je spoená jedna ze slavných příhod antiky. Most při bouři nevydržel a jeho lana popraskala. Xerxes se v tomto případě zachoval trochu jako Caligula – nechal zrádné vody průlivu zbičovat. Na druhý pokus už stavba vydržela a roku 480 před n.l. se Peršané vyhrnuli do Řecka.

Xerxes se rozhodl během tažení nespěchat a spoléhat na úzkou součinnost loďstva a pěších sil. Řekové pak museli svést bitvu v takových místech, kde by jejich početní nevýhoda co nejvíce zanikla. Proto se rozhodli klást odpor v therompylské soutěsce, která v nejužším místě měřila jen šest metrů. Xerxes se v bitvě u Thermopyl příliš jako vojevůdce nevyznamenal. Ačkoliv měl nejméně stonásobnou převahu, dlouho tloukl hlavou do zdi spartské falangy a zaznamenal těžké ztráty. Teprve až postavení řeckých sil obešel, přišla chvíle posledního odporu krále Leonida a jeho tří set mužů. Bitvu sice vyhrál, ale umožnil většině řecké armády ustoupit dále na jih.

Ve stejné době se střetly také námořní síly obou soupeřů, obě strany zaznamenaly těžké ztráty, ale po porážce řeckých pozemních vojsk ustoupilo také loďstvo, které by bránilo ztracenou pozici. První střet tak na pevnině ani na moři nevyřešil více méně nic. Řekové ustoupili, ale stále byli schopni odporu.

Xerxes pokračoval dále na jih, až se ocitl přes Athénami, které dobyl i s Akropolí a nechal je vypálit. V této chvíli se ocitl na vrcholu moci, obsadil většinu Řecka, vše mimo Peloponés, ale vyhráno ještě zdaleka neměl. To se ukázalo již záhy, když jeho loďstvo utrpělo zdrcující porážku v bitvě u Salamíny. Bez silného námořnictva byla pěší armáda silně ohrožená, neboť zásobování po zemi bylo v antické době velice nevýkonné.

Xerxes tak po podzimní porážce nařídil zazimovat vojsko v Thesálii, blíže vlastnímu území a základnám. Sám pak s větší části armády opustil Evropu úplně a vrátil se zpátky do Asie. Otázka, proč tak učinil, patří k záhadám dějin. Herodotos tvrdí, že šlo o strach z toho, že řecké lodi vyřadí mosty přes Helespont a uvězní vojsko v Evropě, kde bude udsouzeno k zániku. Tak jednoduché by to ovšem jistě nebylo, jakkoliv se proti Peršanům zvedla velká síla států, které povzbudil výsledek boje u Salamíny.

Druhým a trochu zapomenutým důvodem Xerxova kvapného návratu byl ten fakt, že došlo k dalším nepokojům v Babylónii. Jestliže výprava do Řecka byla pokusem o expanzi na hranicích říše, Babylón tvořil její srdce a ztráta této provincie by znamenala v nejlepším případě to, že by se perská říše rozpadla vedví. Proto lze chápat, že Xerxes stáhl z Evropy množství vojska a sám se vydal uklidnit rozjitřenou situaci. Výsledkem bylo tak jako tak to, že sám už nikdy do Řecka nevstoupil.

Král nechal v Řecku početné oddíly pod velením Mardonia, ale ty už sehrály jen smutnou úlohu, když byly poraženy aliancí řeckých států v bitvě u Platají a vyhnány z Evropy, přičemž loďstvo dopadlo po boji u mysu Mykalé úplně stejně. Perská expedice skončila a skončila debaklem, ačkoliv byla dobře nachystána a zdánlivě předurčena k úspěchu. Dojela však na zranitelné přísunové trasy a nižší kvalitu loďstva, bez jehož ochrany nemohla být pozemní armáda zásobována.

V září 480 před n.l. se perská říše nacházela na vrcholu své moci. O rok později už byla beznadějně odražena z Evropy a další více než století do dění v Řecku zasahovala pouze diplomacií a intrikami, jakkoliv i toto byla cesta. Pro perskou říši šlo o první vážný a nesporný nezdar v její historii, ale pozicí impéria to nijak výrazněji neotřáslo. Řekové se nicméně brzy zmohli k potiofenzivě a jejich lodě ohrožovaly běžně západní pobřeží Malé Asie, přičemž bylo jen málo, co by proti tomu Xerxes mohl udělat. Další století tak trval jakýsi status quo, který rozhýbala až makedonská tažení pod Filipem II. a Alexandrem.

Xerxes sám se domů vrátil jako zlomený válečník a po zbytek života se rozhodl věnovat druhé části odkazu svého otce – dokončení řady monumentálních budov v perských metropolích a samozřejmě stavbě vlastních. Dareiovy stavby byly doslova gigantické a jejich dokončování zabralo Xerxovi většinu ze zbývajících patnácti let života. Sám vyznával podobný styl - za všechno snad hovoří ten fakt, že jeho vlastní královský palác byl dvakrát tak velký jako ten Dareiův. Dokončil také ústřední perské královské komplexy v Susách a Persepoli, megalitické stavby minimálně částečně zachovalé až dodnes. V rámci své lásky k umění také nenechal zničit athénské památky, ale ty z nich, které bylo možno odvézt, přesídlil do center perské říše.

Na sklonku života se Xerxes z všemocného krále čtyř stran světa stal hříčkou svých dvořanů. Roku 465 před n.l. ho nakonec zavraždil velitel osobní stráže Artabanos za okolností, které jsou dosti nejasné. Jak se zdá, byl do pokusu o převrat zapojen také okruh eunuchů, mocných zákulisních hráčů a jejich cílem nebyla jen smrt Xerxa, ale také konec celé dynastie, kterou měl nahradit právě Artabanos a jeho synové. Smrt tak našel nejenom Xerxes, ale také jeho nejstarší syn Dareios. Z vraždění naopak vyvázl mladší Artaxerxes, který pomstil svoji rodinu a nechal Artabana a jeho syny popravit. O komplotu na perském dvoře ovšem existuje více hypotéz.

Tak jako tak, v říjnu roku 465 před n.l. ležel král mrtev. Byl proti svému otci slabším panovníkem, na válečném poli zklamal, ale dokázal upevnit centralizaci říše natolik, že ji nepohltila všeobecná vzpoura ani žádná cizí mocnost a následnictví přešlo na jeho syna po potlačení palácového puče bez větších problémů. Perská říše dosáhla svému mocenského maxima, ale pro řecké státy znamenala i nadále nebezpečí - její bohatství a moc daleko přesahovala cokoliv, co mohlo Řecko té doby nabídnout. Řecko - perské vztahy v dalších desetiletích zvolna přecházely z otevřené války do diplomatických pozic, které ovládali Peršané lépe než Řekové, konečně rozdrobenost řeckého území k tomu vydatně napomáhala. Až po skoro století a půl dokázali Řekové pod vedením makedonské dynastie obrátit kolo dějin a sami dobyli říši, která ji chtěla pohltit.

Xerxes se stal trochu obětí moderní kultury, která jej zobrazuje dost nelichotivě. Ve skutečnosti byl zkrátka jedním z řady panovníků říše, vzdělaným a kultivovaným mužem, kterému jeho životní vrh kostkami prostě nevyšel, ačkoliv udělal mnoho pro to, aby uspěl. Někdy ovšem historii píší malá pochybení s kolosálními důsledky a vždy platí, že dějiny píší vítězové. A tím Xerxes nebyl.