Italica

Italica, jedno z nejstarších římských sídel mimo Itálii, patří k nejzachovalejším sídlům antické kultury. Podívejte se, jakou má historii a co si slíbit od návštěvy místního divadla, amfiteátru, chrámů nebo mozaikově bohatě vybavených domů. 


Jsou města, která proslula za své existence a jsou taková, která se proslavila až dlouho po své „smrti“. Jsou samozřejmě i taková, jejichž sláva trvá dodnes. Hispánské město Italica je podobně jako třeba Pompeje příkladem sídla, které neproslavila ani tak jeho antická současnost, ale spíše to, co z nich zbylo do dnešních časů. Dalším takovým městem je hispánské municipium Italica.

MapaTo vzniklo na samém úsvitu dějin římské přítomnosti v oblasti Hispánie. Italica byla založena roku 206 před n.l. a jejím otcem nebyl nikdo jiný než Publius Cornelius Scipio, po svém vítězství u Zamy známý jako Scipio Africanus. Ten za druhé punské války bojoval v Hispánii proti místním kartaginským vojskům a to nakonec vítězně. Podle Appiana pak hledal v regionu místo, kam by usídlil vysloužilce za svých jednotek, a tím místem se stala právě Italica ležící na jihu poloostrova.

Jak už její jméno napovídá, prvními osídlenci se stali členové auxilií, pomocných sborů římské armády, pocházející z italických kmenů, tedy nikoliv přímo římští občané. Nově alokované město bylo založeno na zbytcích staršího keltiberského osídlení, stálo zde městečko kmene Turdetanů, jehož kořeny sahají nejméně o další dvě století hlouběji.

Římské municipium Italica bychom našli v blízkosti řeky Guadalquivir, kterou mělo město strážit a které se také mělo stát zásobovací tepnou osídlení. Staré město neboli vetus urbs už bylo urbanisticky plánováno, pečlivě zúhlováno a jeho centru dominovalo klasické římské fórum, spojené s rušným říčním přístavem. Dnes trosky města najdeme ani ne deset kilometrů od Sevilly, u vesnice Santiponce, které překrývá právě původní římské staré město. V římských časech šlo o provincii Hispania Baetica, dnes o západní Andaluzii.

Italica měla více než blízkého souseda, osada Hispalis se nacházela přesně na místě dnešní Sevilly, tedy jen pár kilometrů od Italicy. Aby se obce nekonkurovaly, došlo k neformálnímu rozdělení jejich funkcí. Obchodním centrem se stala Hispalis, vybavená lepším říčním přístavem a naopak rezidenční oblastí se stalo italické staré město. Italica byla pyšná na svůj římský původ, kterým se lehce odlišovala od domorodé Hispalidy. Na svých mincích tak třeba prezentovala Romula a Rema, na bráně přístavu zas kámen a olivu, symboly italského exportu a obecně silně podporovala umění. Ve městě se nacházela také posádka, zmínky nacházíme o jednotkách Sedmé legie Gemina a Třetí kohorty Gallica.

AmfiteátrVedle původních osídlenců z řad italických vysloužilců se ve městě začaly postupně usazovat také příslušníci některých starobylých římských rodin. A byli to právě členové rodu Ulpiů a Aeliů, kteří pro město v podobě dvou svých členů udělali nejvíce. Právě z Italicy totiž pocházeli dva císařové panující v dobách největší slávy principátu – Ulpius Traianus a jeho adoptivní syn a nástupce Publius Aelius Hadrianus.

Oba dva císařové si drželi v paměti, odkud pocházejí a zvláště zcestovalý císař Hadrianus vynaložil velké úsilí a finanční prostředky, aby povznesl své rodiště nad ostatní hispánská sídla. Hadrianova kosmopolitní politika obecně vedla k růstu provinciálních měst a svému rodišti věnoval speciální péči. Hadrianus rozšířil město na sever tak, že ke stávajícímu starému městu přistavěl celou novou čtvrť známou jako urbs nova, tedy nové město. Italica byla také konečně povýšena na status kolonie a na počest svého rodáka nesla nyní název Colonia Aelia Augusta. Byla zde také vybudována nová silnice, což dokazuje milník s nápisem Hadrianus Augustus Fecit, umístěný nyní v Archeologickém muzeu v Seville.

PlánV rámci výstavby nové čtvrti Hadrianus neškudlil a naopak vynaložil velké finanční prostředky na stavbu výstavných chrámů, přičemž chrám centrální zasvětil památce svého adoptovního otce a předchůdce na císařském trůnu. Vzniklé Traianeum bylo vskutku mimořádnou stavbou. Je nicméně poněkud paradoxní, že císař Hadrianus, kterého bychom popsali asi nejlépe jako fanatického turistu, po dobu svého panování Italicu nikdy nenavštívil, a to ačkoliv v Hispánii pobýval a nějakou dobu strávil v sousedním městě Hispalis.

Druhé století n.l. patřilo k době největšího rozmachu Italicy a tento čas byl bohužel relativně krátký. Už ve třetím století zasáhlo město něco, co bychom dnes nazvali zanedbáním trvalé udržitelnosti krajiny. Dříve hojné lesy v okolí Italicy a řeky Guadalquivir byly totiž bez náhrady vykáceny a vzniklé mýtiny způsobovaly zrychlenou půdní erozi. Bahno zaneslo tok Guadalquiviru natolik, že místní říční přístav přestal být k potřebě a město začalo trpět pozvolným úbytkem obyvatel, převážně směřující do Hispalidy, která podobným problémem netrpěla.

Italica přesto zůstávala sídlem hodným zmínky, o čemž svědčí i fakt, že se během pozdní antiky stala sídlem biskupství a je také možné, že se právě zde mohl mohl narodit i třeba císař – Theodosius I. Kolonie pak sehrála svoji roli během vizigótských válek v šestém století, nicméně arabská invaze ve století osmém už znamenala konec vlivu a existence jedné z nejstarších římských kolonií v Hispánii.

DivadloZapočala druhá epocha existence města, život ve zříceninách. Ty jakž takž přežily divoký španělský středověk a počátkem ranoého novověku zažily i první návštěvníky svých velkolepých ruin, ale staly se také terčem vykrádání pro stavební materiál. Zdi amfiteátru se tak po roce 1740 uchytily do podoby hráze na řece Guadalquivir a aby toho nebylo málo, roku 1796 bylo zbořeno staré město Italicy, aby byl vyzískán stavební kámen pro Camino Real v Extramaduře, což je nepochybně veliká škoda. První zákon na ochranu zbytků města pak datujeme do období napoleonských válek, tedy k roku 1810 a o něco později zde poprvé zahloubili do země archeologové. Britský občan a obchodník s textilem Nathan Wetherell zde vykopal dvě desítky římských nápisů, které věnoval Britskému muzeu. Od roku 1840 zde pak pracují seriózní archeologové a od roku 1912 je Italica určena španělskou národní památkou.

Dnes je Italica jedním z mála relativně dochovaných antických měst v Evropě. Je třeba zmínit, že dochováno je spíše mladší nové město, zatímco staré bylo zčásti využito jako stavební materiál a zbytek se nachází pod městem Santiponce. Jak jsme však zmínili výše, absence poloviny města v zásadě nevadí – nové město je bohatou císařskou donací a nabízí toho k vidění dost a dost.

MozaikySpatřit můžeme vlastně kompletní římské město včetně vydlážděných ulic s mozaikami, které přežily dvě milénia ve velmi dobré kondici. Nejstaršími dochovalými pozůstatky jsou menší lázně a divadlo pro tři tisíce diváků, obě pocházející ještě z předhadriánovské epochy. Navštívit můžete také místní lepší čtvrť s drahými domy, dodnes vyzdobenými mozaikami, s širokými ulicemi a přístupem k vodovodu. Podle výzdoby dnes nesou domy názvy, takže můžete vejít třeba do Domu s Neptunovými mozaikami, Domu s ptačími mozaikami nebo Domu s planetárními mozaikami.

Největšími taháky Italicy však jsou přece jen stavby jiné. Určitě nejznámější je místní amfiteátr, který dokázal pojmout asi 25 000 osob, čímž se velikostí řadí na třetí místo v celém impériu. Počet míst, který je zhruba poloviční jako v Koloseu v milionovém Římě, je silně přehodnocený, zvlášť pokud si uvědomíme, že antická Italica měla nějakých osm tisíc obyvatel. Důvodem pro tak nadnesenou stavbu byly prestižní důvody, když se tak velkým amfiteátrem chtěla místní nobilita pochlubit a pozvednout tak význam města nad lokální úroveň. Amfiteátr je dochovaný v poměrně dobrém stavu a dodnes láká nejenom tisíce návštěvníků, ale také filmaře. Právě zde se totiž odehrávalo třeba finále zatím poslední řady seriálu Hra o trůny.

TraianeumVýznamnou strakcí a velkolepou stavbou bylo také Traianeum neboli chrám císaře Traiana. Tato impozantní budova o rozměrech 108 x 80 metrů se nachází na nejvyšším bodě nového města Italicy a dodnes čítá zbytky více než stovky sloupů i komplikovaného architektonického řešení stavby a jejího okolí včetně řady fontán, které najdeme na každé křižovatce ulic. Mramor na sloupy se dovážel až z řecké Euboie a byl jedním z nejdražších staebních materiálů doby.

Vidět můžeme také zbytky akvaduktu, který přiváděl do města vodu ze vzdálenosti 37 kilometrů a byl postaven v prvním století, aby byl za Hadriana ještě rozšířen. Dnes můžeme vidět plně zachovalou obrovskou cisternu (castellum), která shromažďovala vodu z akvaduktu a rozváděla ji do domácností, stejně jako řadu různých segmentů pilířů a jiných zbytků akvaduktu samého. Klíč pro rozvod vody byl následující – třetina do lázní, třetina do fontán a třetina do domácností.

Pokud z nějakého důvodu nezvládnete přesun mezi Sevillou a Italicou, nemusíte páchat sebevraždu. V Seville se nachází Archeologické muzeum a to je doslova nacpáno pozůstatky z Italiky. Patří mezi ně třeba busta nešťastného císaře Galby, busta císaře Hadriana nebo Domitiana. Mezi známé kusy patří také socha Diany. V muzeu dále naleznete spoustu reliéfů z veřejných budov, zvláště pak z divadla.

 Italica