Antický svět 

Občanská válka Gaia Iulia Caesara a Gnaea Pompeia a jeho následovníků měla charakter skoro světového konfliktu. Bojovalo se v Evropě, Africe a Asii a na některá bojiště se obě strany vracely opakovaně. Vedle Hispánie byla takovou destinací i Afrika, kde se bojovalo už v roce 49 před n.l., kdy utrpěl Caesarův generál Gaius Scribonius Curio drtivou porážku v bitvě na řece Bagradás. Poté zde boje utichly, vrátily se sem ve spojitosti s událostmi v Egyptě po bitvě u Pharsalu a opět na přelomu let 46 a 47 před n.l., kdy se do Afriky vypravil Caesar ověnčený několika vítězstvími. 

Bitva u Ruspiny není ani tak důležitá svým dopadem nebo vůbec významem pro válku nebo i jen africké tažení, ale jde o zajímavý souboj díky tomu, že se zde Caesar dostal do úzkých svými chybami a kvalita jeho vojáků byla tím elementem, který z bitvy neudělal strašný debakl - mimochodem dar vmanévrovat se do těžké situace rozhodně nebyl Caesarovi cizí po celý život a můžeme jej vnímat před mnoha jeho bitvami. Konečně jde také o archetypální střet z pohledu boje těžké a lehké pěchoty. Každá složka prostě má své výhody, které v této bitvě prezentovaly. 

Caesar se po porážce hlavních sil kolem Pompeia a uspořádání záležitostí v Egyptě a Malé Asii odebral do Itálie, odkud hodlal pokračovat do Afriky, kde jeho protivníci dosud drželi početná vojska. Sám si jako invazní armádu vybral síly šesti legií, pro které ovšem neměl dostatečné množství transportních lodí. Proto zanechal hlavní síly kolem sicilského Lilybaea a sám se s předvojem vydal do Afriky, přičemž další síly měly přicházet tak, jak to bylo možné.

Caesar se nakonec 25.prosince 47 před n.l. vylodil u Hadrumenta. Jeho konvoj se rozptýlil a v první fázi mohl počítat jen s třemi tisícovkami legionářů a sto padesáti jezdci. S tak slabými silami zatím nemohl vytáhnout proti žádnému městu s dobrým přístavem, a tak se utábořil poblíž Ruspiny, odkud vytáhl na Nový rok 46 před n.l. proti menším městům v okolí. Jelikož jeho zásobovací situace byla více než bídná, rozhodl se čtvrtého ledna k dalšímu nájezdu po okolí. Společnost mu dělalo třicet oslabených kohort legionářské pěchoty v síle devět tisíc mužů. Po několika málo kilometrech narazila tato skupina na nepřítele. Caesarovu sestavu ještě posílily čtyři stovky jezdců a 150 lučištníků. Vojevůdce tak stál v čele necelých deseti tisíc mužů. Na koho vlastně narazil?

Narazil na svého dobrého známého. Nepřátelskou armádu totiž vedl Titus Labienus, během galské války Caesarův zástupce ve velení, nyní ovšem vojevůdce vojska optimátů. Ačkoliv ani Labienus nebyl zdaleka v plné síle a sám také čekal na příchod hlavních sil africké armády pod velením Scipiona Metella, v místě boje docílil značné převahy. Na bojišti seskupil asi dvacet tisíc příslušníků převážně numidské lehké pěchoty a dvanáct tisíc jezdců.

Vznikla tak velmi jedinečná taktická situace. Caesar měl těžkou pěchotu, zatímco Labienus nikoliv. Caesar měl 150 lučištníků, Labienus je svoji lehkou pěchotou přečíslil asi sto třicet krát. A zatímco Caesar mohl nabídnout čtyři stovky jezdců, Labienus jich mohl postavit třicetkrát tolik – mimochodem 1600 jeho jezdců pocházelo z Germánie a Galie a Caesar je velmi dobře znal pro jejich skvělé kvality. V bitvě šlo o dost, optimáti měli jedinečnou šanci, když chytili Caesara s kalhotami dole a mohli výsledek války změnit v poměrně malém a načekaném střetu.

Kostky tedy byly vrženy. Caesar v podstatě nemohl dělat nic světoborného, neboť jakýkoliv útok legionářů by jistě nepřítele snadno rozehnal, ale vždy by šlo jen o plácnutí do vody – nepřítel by ustoupil a pak snadno znovu udeřil zbraněmi na boj z dálky. Iniciativu tak převzal Labienus, který vymyslel vcelku zajímavý plán.

Aby Caesara zmýlil, rozmístil Labienus svoje vojska tak, aby vzbudil zdání pěchotního boje. Lépe vybavenou jízdu z Galie a Germánie tak rozmístil na křídla a lehkou pěchotu a jízdu smíchal do tak těsné formace, aby to vypadalo, že jde o pěchotní útvar a koně nebyli vidět. Caesar na to skutečně zareagoval, roztáhl svoji formaci na maximum, dopředu umístil lučištníky, na křídla pak po dvou stovkách jezdců. Záhy byl velmi nemile překvapen.

Labienus udeřil jako první. Severští jezdci snadno porazili své konkurenty na křídlech, ti si ovšem byli vědomi rozkazů a zůstali v kontaktu s pěchotou. Ve stejné době pak z čela nečekaně udeřila lehká numidská jízda, která rozehnala lučištníky a poté oštěpy zaútočila na legionáře. Pokud se některá jednotka pokusila o protiútok, byla obratem napadena lehkou numidskou pěchotou, která vždy útočila z pravé strany útočících, kterou nechránil štít. Caesarovi tak nezbývalo nic jiného, než zůstat stát na místě a trpně očekávat nevyhnutelně rostoucí ztráty z útoků, kterým se nemohl nijak bránit.

Labienus tak mohl ve svém plánu pokračovat dále. Jeho cílem nebyl úder z boku, ale úplně obklíčení Caesara, což se mu díky větší mobilitě i počtům svých mužů snadno povedlo. Labienus pak chtěl zasypávat obklíčeného nepřítele projektily tak dlouho, dokud se jeho sestava nerozpadne a na útěku jej rozdrtit. Byl to skvělý plán, fungoval, ale jak už to tak bývá, přece jen se v něm něco zkazilo.

Vše bylo nyní otázkou morálky Caesarových vojáků. Nepochybně pozitivním krokem vojevůdce byl fakt, že byl na bojišti přítomen, což určitě pomohlo. Také v podstatě neomezená důvěra veteránů v jeho schopnosti v těžkých chvílích velmi pomohla morálku udržet, byť některé méně zkušené formace začaly mít problémy. To vše ovšem situaci vyřešit nemohlo. Caesar mohl čekat na soumrak, mohl doufat, že protivníkům dojde střelivo, ale nakonec se rozhodl jednat aktivně a ze složité situace nakonec dokázal vybruslit.

Nechtěnou pomocnou ruku mu v tom podal osobně Titus Labienus, který se vyskytoval v předních řadách na bojišti s nepříliš ušlechtilým cílem, totiž aby se vysmíval nepříteli. Byl ale poznán veterány z X.legie a jeden z nich mu pilem zabil koně a vojevůdce zřejmě zranil a rozhodně zesměšnil– to vše před zraky jeho vojáků. Přesto všechno byla Caesarova situace stále kritická, jeden aquilifer měl dokonce zpanikařit a začít prchat a Caesar ho musel dotáhnout za límec zpět do řady.

Caesar tedy vymyslel plán úniku ze špatného postavení. Rozdělil své kohorty tak, aby každá lichá zaútočila vpřed a každá sudá vzad a zároveň se do boje vrátili i jeho jezdci. Tímto útokem rozbil obkličovací kruh, který musel couvnout, a uvolnil si tak cestu zpět ke svému táboru. Přesto však měl stále nepřítele před sebou i za sebou. Caesar tak rychle vytvořil pochodovou kolonu, se kterou hodlal prostě dojít do bezpečí opevněného tábora u Ruspiny.

V té chvíli se ovšem na bojišti objevily další posily numidské jízdy, které vedli Marcus Petreius a Gnaeus Calpurnius Piso, kteří dovedli na bojiště 1600 jezdců a velké množství lehké pěchoty. Tyto síly z pochodu napadly zadní voj Caesarova vojska, který byl opět obklopen ze tří stran. Caesar mohl věci být tak, jak jsou, ale neudělal to. Ještě jednou nařídil obrat k protiútoku, který posily rozehnal a Petreia zranil. Teprve poté se obě strany od sebe odpoutaly a bitva skončila, takže Caesarovi muži došli do tábora bez boje.

Caesar ztratil zhruba čtyři stovky mužů, zatímco Labienovo vojsko zhruba tisíc dvě stě. Percentuálně šlo o ztráty zhruba 4% bojovníků na obou stranách, což neznačí žádnou velkou řež. Některé jednotky pak podaly obdivuhodné výkony, zmínit je nepochybně třeba Caesarovy jezdce, kteří v bitvě bojovali od začátku proti totální přesile, a přesto sehráli důležitou roli v obou úspěšných protiútocích na konci bitvy.

Caesar utrpěl u Ruspiny taktickou porážku, ale ta jej úplně nemusela mrzet, neboť ztráty mohl nahradit posilami připlouvajícími ze Sicílie, podobně jako optimáti doplnili svá vojska příchody z dalších afrických regionů. Význam bitvy tak nebyl ani strategický ani taktický, ale spíše symbolický. Dokazuje nám, že Caesar nebyl bezchybný vojevůdce, dokázal se dostat do pasti a jeho úspěchy často závisely spíše na morálce jeho mužů než na nějaké neobvyklé strategické fintě.

Caesar měl štěstí a zřejmě to sám dobře věděl. Musel doufat, že se ho bude držet dále. Jak se ukázalo u Thapsu, africké tažení si Caesar úplně za rámeček asi nedal. Také zde se vmanévroval do velmi nevýhodné situace, byl de facto obklíčen a poněkud paradoxně jej zachránila neukázněnost a přehnaná sebedůvěra jeho elitních pěších formací, které v podstatě bez rozkazu a navzdory rozkazu zaútočily – a vyhrály bitvu.

Také taková je tedy pravá tvář úspěšných tažení Gaia Iulia Caesara.