Josephus Flavius

Židsovský historik flaviovské epochy, sám se aktivně účastnící židovské vzpoury. 


Flavius Josephus, vlastním jménem Jóséf Ben Mattatjáh, se narodil roku 37 n. l. v Jeruzalémě. Po svém otci Mattatjáhovi náležel k jedné z nejpřednějších kněžských rodin a jeho matka byla dokonce spřízněna s proslulým a velice váženým rodem Hasmoneovců. 

Již v mládí na sebe upozornil svou obdivuhodnou a na svůj věk předčasnou učeností. Jeho rod, schopnosti a bystrost ho stavěly přes jeho mládí mezi přední muže v Jeruzalémě. Není tedy divu, že právě on byl ve věku dvaceti sedmi let vybrán mezi členy poselstva do Říma, které mělo dosáhnout osvobození pro skupinu židovských kněží, kterou dal svého času uvěznit prokurátor Judeje Felix. Josephus se díky svému přátelství s židovským hercem Alityrem dostal až k císařovně Poppaei, která s židovstvím sympatizovala. Pro Josepha pak už nebylo těžké dosáhnout, aby byli kněží propuštěni. 

Josephus FlaviusNedlouho po jeho návratu z Říma vypuklo povstání Židů proti římské nadvládě. Josephus byl jmenován jedním z velitelů a byl odeslán do severní Galileje. Proti výborně vycvičené a organizované římské armádě vedené vojevůdcem Vespasiánem však narychlo sebraná a nepříliš ukázněná židovská domobrana nemohla obstát. Po nějaké době bojů se Josephus se zbytkem svých mužů uchýlil do pevnosti Jótapaty v severní Galileji, kde byl obklíčen římskou armádou. Po 47 dnech obléhání musel Josephus nakonec 20. července roku 67 n. l. kapitulovat. Sám se ukryl spolu se čtyřiceti významnými muži v jedné jeskyni, kde byl za několik dnů objeven Vespasiánovými lidmi. Vespasiánus Josephovi, kterého dobře znal, nabídl důstojnou kapitulaci a beztrestnost. Josephovi společníci ho však nechtěli pustit, aby se vydal nepřátelům a zneuctil tak svou hodnost židovského velitele, a raději se rozhodli pro společnou sebevraždu. Aby si však nemuseli proti božímu zákonu sahat na vlastní život, použili losu: první vylosovaný se dá zabít druhým a tak se bude pokračovat až k poslednímu, který se bude muset zabít sám. Ať už to byla náhoda nebo Josephova šikovnost, židovský velitel byl vylosován mezi dvěma posledními. Se zbylým spolubojovníkem se pak dohodl, že se Římanům vzdají. 

V římském táboře se Josephovi podařilo silně zapůsobit na pověrčivého Vespasiána svou předpovědí, že se římský vojevůdce stane císařem. Když pak legie prohlásily Vespasiána v horkém roce 69 císařem, Vespasianus židovského vězně osvobodil a ten přijal jakožto propuštěnec Flaviovců příjmení Flavius. Když se Vespasiánus odebral do Říma, aby se ujal vlády, zůstal Josephus v družině císařova syna Tita, který převzal vrchní velení. Během obléhání Jeruzaléma Josephus souhlasil, že se pokusí přesvědčit své krajany, aby se vzdali. Chodil kolem hradeb a snažil se přesvědčit Židy, že nemají naději na vítězství a že by měli ustoupit. Josephovy snahy ztroskotaly. Jeruzalém byl posléze dobyt a roku 74 padla i poslední bašta židovského odporu - pevnost Masada. 

Následující léta se Vespasianus a Titus postarali, aby mohl Josehpus klidně a velmi pohodlně žít v Římě. Josephus si udržel císařskou přízeň i po smrti zmíněných císařů a nástupu Domitiana na trůn. Flavius Josephus zemřel krátce po roce 100 našeho letopočtu. 

Máme i stručné zmínky o rodinných poměrech tohoto židovského historika. Jeho první žena zahynula v obleženém Jeruzalémě. Mezitím dostal za manželku jednu z žen zajatých v Kaisareji, kterou mu daroval Vespasiánus, vzal ji s sebou do Alexandrie, kde ho ovšem opustila. Oženil se tam znovu. Po několika letech však tuto manželku zapudil, ačkoliv mu dala tři syny (naživu zůstal jen jeden), a vzal si ctnostnou a bohatou dívku z význačné židovské rodiny usídlené na Krétě. S ní pak žil v šťastném manželství a měl s ní další dva syny. 

Život Flavia Josepha známe téměř výhradně z jeho vlastních spisů - především vlastního Životopisu, ale i z mnoha částí jeho stěžejního díla Války židovské. Dějiny války židovské složil Josephus nejdříve v aramejštině a teprve později vydal své dílo i v řečtině. Spis nám líčí průběh první války židovské, která začala povstáním v Judeji roku 66 a vyvrcholila dobytím Jeruzaléma v roce 70, stejně jako i autorovy činy v ní. S rozsáhlým výkladem své Války však Josephus nebyl zcela spokojen a obsah prvních dvou knih zpracoval (ve značně rozšířené podobě) ve svém dalším díle - v Židovských starožitnostech. Zde se dobírá až k samým začátkům židovských dějin, přičemž hojně využívá knih Starého zákona i řeckých a římských autorů. Na kritiky vyvolané tímto novým dílem odpověděl Josephus dvěma knihami spisu Proti Apiónovi, v němž mimo jiné vyvrací názory obsažené v rozsáhlé protižidovské literatuře (do které patřila i Apiónova práce Dějiny Egypta). V závěru Židovských starožitností oznámil, že připravuje shrnutí Války židovské, které však pravděpodobně nikdy neuskutečnil.