Antický svět 

Dobývání Jeruzaléma bylo součástí obrovského povstání židů proti římské nadvládě. Židé nebyli zdaleka plně jednotní, což se jistě muselo projevit i v samotném Jeruzalémě. Uvnitř ve městě existovaly dvě skupiny povstalců - jednak to byli zélóté pod vedením Jana (6 000 stoupenců), kteří již dříve obsadili Město a nastolili svou diktaturu a jejichž hlavním sídlem byl chrámový obvod, který zneuctili, a proti nim stáli druhové Šimonovi (10 000 stoupenců), které podporoval terorizovaný lid, ale jen do té doby, dokud nevkročili do Města a nezačali se chovat stejně jako Janovi přívrženci. Tyto dvě skupiny mezi sebou neustále bojovaly, zélóté drželi chrámový komplex a Šimonovi lidé zbytek města, především Dolní město. 

Jejich střety samozřejmě nejvíce trpělo civilní obyvatelstvo, protože obě skupiny si vše potřebné brali z majetku obyvatel Města a za tímto účelem jich mnoho zabili či zatkli. Tito lidé také drželi ostatní obyvatele ve městě, aby nemohli přeběhnout k blížícím se Římanům ani utéci třeba na venkov. 

Za této situace k Jeruzalému přitáhl z Kaisareie Titus se svým vojskem, aby ztrestal židovskou vzpouru, o jejíž počátcích si více přečtěte ve článku Vespasianus. Tou dobou byla již celá Judea a přilehlé vzbouřené krajiny zpacifikované vojskem pod vedením Vespasianovým, který se ale mezitím stal císařem a proto se nemohl plně věnovat válčení s židy a velení nad vojskem svěřil svému staršímu synovi Titovi. Ten měl k dispozici tři legie, které předtím dobily Judeu, čili Desátou, Pátou a Patnáctou, a k nim ještě Dvanáctou, která byla židy poražena hned na začátku povstání. Dále se k němu připojilo velké množství spojeneckých sborů králů - vazalů Říma a mnoho pomocných sborů ze Sýrie. 

Titus se utábořil v Akantovém údolí poblíž Jeruzaléma a vzhledem k tomu, že se dozvěděl, že v Jeruzalémě jsou nepokoje a občanstvo nemá příliš chutí bojovat, rozhodl se vyjet s několika jezdci na průzkum k hradbám. Znenadání na ně ovšem zaútočili židé, šik rozdělili a většina jezdců prchla. Titus s několika druhy si však, bez brnění a přílby, musel prorazit cestu, což se mu nakonec povedlo. Avšak toto vítězství v prvním střetu židy velmi povzbudilo. K Titovi mezitím dorazilo celé vojsko a on nařídil vybudovat tři tábory poblíž Jeruzaléma. 

Teprve teď si židovští vzbouřenci uvědomili, že bojem mezi sebou jenom nahrávají Římanům a alespoň částečně se usmířili a všichni se vrhli na Desátou legii, která si stavěla tábor u hory Olivetské (tenkrát šest stádií od Jeruzaléma). Římané byli rozděleni k práci, takže neměli zbraně, a výpad je zaskočil. Židé je zatlačovali stále dále až opanovali celý jejich budovaný tábor. Římanům však okamžitě po obdržení zprávy o události přišel na pomoc Titus s vybranými vojáky a zaútočil na židy z boku. Ti byli nuceni ustoupit ze svahu, ale bitva se táhla až do odpoledne. Pak se židé domnívali, že Římané se dávají na útěk (jejich část zatím byla jen poslána stavit tábor) a zaútočili na římský bitevní šik. Prorazili sice, ale Římané je následným protiútokem donutili k útěku do města. 

Římané si poté upevnili své pozice, posunuli některé tábory blíže městu a chystali se na svůj útok. Židé na ně zosnovali lest, která se neminula účinkem. Předstíraje ochotu otevřít vojsku brány a vydat viníky povstání nalákali část Titova vojska k branám města. Tam se na ně vrhli a Římané byli nuceni po tvrdém boji ustoupit až k náhrobku Heleninu. Židé se vrátili zpět do města. Titus nakonec viníky nepotrestal, i když podle vojenských zákonů mohl, a to smrtí. Vojsko mezitím ve čtyřech dnech urovnalo terén až k hradbám a pod ochranou vybraných jednotek se k nim přesunulo a utábořilo se poblíže nich. Samotné obléhání tedy mohlo začít. 

Titus objížděl město a vybral jako nejvhodnější místo k překonání hradeb okolí věže Hippikos a když židy nepohnulo k zastavení odporu ani přemlouvání Josefa Flavia, autora knihy Válka židovská, nařídil vojsku zničit předměstí a zbudovat násep. Na hradby se proti němu postavili druhové Šimonovi vyzbrojeni metacími stroji získanými hned na počátku obléhání od římské posádky pevnosti Antonie. Tyto stroje jim však proti pracujícím Římanům krytým nataženým pletivem nebyly mnoho platné, protože s nimi ani neuměli zacházet. Přesto židé Římanům stavbu náspů neustále ztěžovali odvážnými, až zoufalými, výpady ve dne i v noci, i když vždy utrpěli velké ztráty. 

Nakonec byla stavba náspů přece jen dokončena a Římané přitáhli metací stroje, aby zahnali posádku hradeb, a na třech místech použili berany. V tom okamžiku se mezi obyvateli i vzbouřenci rozšířila panika, která nakonec vedla k tomu, že se konečně sjednotili stoupenci Šimonovi i Janovi natolik, aby se i Janovi přívrženci mohli dostat na hradby a podílet se na obraně. Všichni společně se neustále snažili z hradeb střílet, zapalovat válečné stroje a konali hromadné výpady. Proto musel Titus po obou stranách obléhacích strojů nechat rozestavit jezdectvo a lučišnictvo, aby bránilo pracující legionáře. Když židé na krátký čas zanechali výpadů, Římané se s pocitem, že je zahnala únava a strach, po práci rozptýlili a židé toho využili. Najednou se jich obrovské množství vyřítilo branou u věže Hippikos a házeli oheň na obléhací stroje a navíc Římany zatlačili až k jejich opevněnému táboru. Obě válčící strany byly bez velení a všechny římské obléhací stroje by byly shořely, kdyby je statečně nezachránily alexandrijské oddíly. Poté přišel vojsku na pomoc Titus s jezdectvem a židy zahnal. V této bitvě byl také jedním arabským lučištníkem zasažen do prsou a na místě zabit Jan. 

Následující noci zavládl mezi Římany ještě jednou zmatek, a to když se sama od sebe zřítila jedna z jejich tří obléhacích věží a oni si mysleli, že na ně útočí znovu židé. Pak se ale již vzpamatovali a naopak židy opustila jejich odvaha a poté, co byli neustále na hradbách ostřelováni z věží, které byly příliš vysoké na to, aby na ně mohli dostřelit svými stroji, se rozhodli opustit hradbu a bránit druhou zeď. Poté, co největší římská dobývací věž (nazvaná samotnými židy Nikón, protože nade vším vítězila) prorazila hradbu, židé opustili hlídky a všichni se stáhli na druhou hradbu. Římané, kteří pronikli průlomem, otevřeli hradby a vpustili dovnitř ostatní vojsko. Tak tedy dne 25. května roku 70 n.l. padla první jeruzalémská hradba. 

Titus nechal strhnout většinu délky hradby a přeložil tábor dovnitř, na místo zvané Asyrský tábor. Římané začali, povzbuzeni svým úspěchem a v naději na rychlý další podobný, okamžitě útočit na druhou hradbu. Tu však židé statečně bránili. Janovi přívrženci bojovali z Antonie a severního sloupoví chrámového obvodu, Šimonovi druhové bránili zbytek hradby. Konali časté výpady z bran, ale při boji zblízka většinou Římanům podléhali, protože Římané měli na rozdíl od povstalců skvělou disciplínu a výcvik. Když však bojovali z hradeb, měl židé samozřejmě převahu. V tomto období se bojovalo celé dny, vojáci nocovali v plné zbroji. Židé byli až fanaticky oddáni svému vůdci (Šimonovi) a pohrdali smrtí, jen když mohli zabít také některého z nepřátel. 

Titus dal tedy přisunout obléhací věž před prostřední věži severní zdi. Židé se opět pokoušeli tropit si z římského vedení šašky, dokonce předstíranou sebevraždou za svobodu a (taktéž předstíraným) skokem do plamenů Římany velmi udivili. Nicméně hradba byla pátý den dobyta právě v tomto místě, a římské vojsko vešlo dovnitř za hradbu. Titus nedal ani zbořit hradbu, ani rozšířit průlom, ani zabíjet obyvatelstvo, a ani nedovolil zapalovat či jinak bořit domy. Konal tak s vědomím, že většina civilního obyvatelstva je nakloněna míru, jež byl pro ně představován právě Římany. Toto mínění bylo správné; už v průběhu dobývání první hradby k němu přebíhalo velké množství obyvatelstva, které Titus v prvních fázích nechával volně odejít na venkov. Ale přeběhlíci měli uskutečnění svého plánu velice nesnadné, protože povstalci velice bedlivě hlídali všechny východy. 

Jenomže v úzkých uličkách za druhou hradbou se Římané nemohli sešikovat ani nemohli obdržet potřebné posily v odpovídajícím množství a rychlosti. Proto došlo k pouličním bitvám a římská armáda byla pod neustálým tlakem, a to i ze střech domů. Musela ustupovat, ale úzkým průlomem nemohla rychle ustoupit v celém svém množství a proto se bitva protáhla a nakonec byli Římané vytlačeni a židé vykořisťující dále civilní obyvatelstvo byli velmi povzbuzeni. Svými vlastními těly zatarasili průlom ve zdi a po tři dny ho statečně bránili. Čtvrtého dne však neodolali prudkému útoku Římanů a utekli. Titus pak, znovu ovládnuvše hradbu, dal celou severní část hradby ihned strhnout, aby neopakoval předešlou chybu. 

Tehdy se Titus rozhodl dát povstalcům poslední možnost vzdát se a uzavřít rozumné příměří. Povstalce už totiž začínala také tlačit bída a hlavně hlad, kterým už delším dobu trápili obyvatelstvo, protože obyvatelstvo už bylo natolik vykořistěno, že už si na něm nikdo nic nemohl vzít. Tuto situaci Titus ještě vyostřil tím, že nechal svým vojákům po čtyři dny vyplácet žold nastoupeným v dohledu židů, kteří při pohledu na to bohatství nepřítele začínali ztrácet naději na úspěšné zakončení vzpoury. Ale protože si byli vědomi, že by je čekal trest smrti za vzpouru, považovali smrt v boji za lepší. Bohužel s nimi muselo trpět i velké množství obyvatelstva. 

Poté Titus rozdělil vojsko na dvě části a začal 30. května se stavbou náspů, jednoho u Antonie, přes kterou zamýšlel dobýt posvátného okrsku, a druhý u náhrobku Janova, přes který chtěl dobýt Horní město. Stavební práce byly dokončeny 16. června roku 70 př.n.l. a tehdy se židé odhodlali k útoku na násep. Jednu jeho část pobořili tím, že pod ním už dlouho kopali tunel, který pak nechali spadnout i s náspem a navíc ho zapálili, a poté podnikli prudký zoufalý útok na ostatní, které také zapálili. Nakonec se dostali až k táborovému opevnění Římanů, kde je statečně zadržely až stráže, které by v případě ústupu z jakéhokoliv důvodu nečekalo nic jiného než trest smrti. Prchající Římané se mezitím zreorganizovali a poté, co jim na pomoc přišel ještě Titus s jízdou, zahnali židy zpět do města. 

Titus se rozhodl, že teď už si židé nezaslouží sebemenšího slitování, a proto dal celé zbývající město obehnat valem, aby vzbouřence přinutil kapitulovat, nebo je alespoň oslabil všudypřítomným hladem. Ale nakonec se Titus opět zželel nad zbytky obyvatelstva, protože to trpělo nejvíce, a začal znovu se stavbou náspů, i když dřevo už v okolí Jeruzaléma prakticky nebylo k dispozici. Poté, co se židé pokusili o protiútok, který skončil neúspěchem (nedošli ani na dostřel k římským jednotkám a obrátili se na útěk) přitáhli Římané obléhací věže a začali bušit do hradeb. Židé je shora houževnatě bránili a noc přerušila jejich snažení. A té noci se hradby samy od sebe sesunuly, protože jejich základy byly podkopány po předchozím vybudování tunelů ke zničení římských náspů. 

Za hradbou se ovšem objevila nová, narychlo zbudovaná, která ovšem byla slabší a navíc k ní byl přístup po rozvalinách hradby původní. Jedné noci se necelá třicítka Římanů rozhodla vystoupit na hradbu, zabila spící stráže a zatroubila znamení. Židé uprchli a Titus přitáhl s vojskem. Antonia byla dobyta 20. července. Římané se okamžitě vrhli do posvátného obvodu, odtud však byli vytlačeni. Poté dal Titus rozbořit celou Antonii, aby zajistil snadný přístup vojska a pokusil se zajistit, aby bitva proběhla jinde, než v posvátném okrsku. U židů se nesetkal s kladnou odezvou, a tak se rozhodl zaútočit na posvátný obvod. 

Vyslaná skupinka vojáků v noci však nenalezla stráže spící, nýbrž došlo k veliké bitvě. Ta trvala celou noc a den a večer skončila nerozhodně. Pak Římané začali se stavbou dalších náspů u jednotlivých sloupořadí samotného chrámu, která židé bránili a na ústupu postupně sami zapalovali. Až se dostali do blízkosti samotného chrámu, dal Titus příkaz vlastnímu vojsku, aby požáry začali hasit, neboť samotní židé se s tím neobtěžovali. Tento poslední pokus zachránit chrám však selhal. 

Židé stažení do chrámu provedli výpad proti římským strážím, ty se ubránili až do příchodu Tita s jízdou a pak židy společně zatlačili zpět do chrámu. Titus odjel do Antonie, ale židé provedli další výpad. Římané je tentokráte bez větších problémů zatlačili na ústup a jeden z legionářů popadl kus hořícího dřeva a vhodil ho dveřmi dovnitř, do chrámu. Titus se to dověděl, rychle se vrhl ke chrámu a snažil se pobídnout vojáky k tomu, aby požár hasili. Ti však místo toho požár rozšiřovali vhazováním dalších a dalších hořících pochodní. Titus uviděl, že se již nedá nic dělat, a proto v doprovodu vysokých velitelů vstoupil do nejsvatější chrámové svatyně, která zatím byla nepoškozena (oheň stravoval příbytky okolo) a prohlédl si všechen jeho obsah. Chrám byl vypálen 29. srpna roku 70 př.n.l., kteréžto datum je považováno za datum dobytí Jeruzaléma. 

Římané pak už zapálili celý chrámový komplex, nabídli židům milost, ti ji ale nepřijali, protože tak prý přísahali. Pak vyhnali vzbouřence z Dolního města a vše až po Siloám zapálili a stáhli se do Horního města. Římané byli opět nuceni začít se stavbou náspů, 25.září ji dokončili a židé se této vynikající hradby vzdali bez boje. Utekli do Siloámu a pokusili se probít ven skrz obkličovací val. Ale Římané je vcelku bez problémů odrazili a oni se rozprchli na všechny strany. Pak se uchýlili do podzemních chodeb, ze kterých je Římané začas také vypudili. 

Tak skončilo velké židovské povstání, i když ještě dva roky v Judey operovaly skupinky fanatiků, které se pokoušeli pokračovat v odporu. Za celou dobu obléhání zahynulo 1 100 000 lidí, většinou židů. Další byli prodáni do otroctví za směšné ceny (pro velký počet) a někteří se zachránili včasným přeběhnutím na stranu Římanů. 26. září roku 70 př.n.l. bylo tedy definitivně dobyto Jeruzaléma. Římané zbořili celé město i Chrám, hradby i předměstí, na místě zanechal Titus Desátou legii jako posádku a ušetřil ty nejlepší věže, aby bylo patrno, jak obrovského a silně opevněného města se Římané zmocnili.