Antický svět 

Jak už samotné jméno města nezakrytě naznačuje, byla Alexandrie dílem Alexandra Velikého. Tento makedonský král, který podnikl skvělé tažení, během něhož svrhl perskou říši, založil během své anabáze mnoho měst. Většina z nich nesla jméno svého zakladatele, ale jedině egyptská Alexandrie se proslavila navěky. 

Alexandr město založil po svých vítězstvích v bitvách u Gráníku a Issu, v době, kdy dobýval Malou Asii a Egypt. Ten se makedonskému králi podrobil dobrovolně, navíc si ho získal uznáním jeho božství; vztahy mezi králem a podmaněnou zemí tedy byly velmi dobré. Snad i proto Alexandr vydal roku 332 před n.l. příkaz k vybudování skvělého města na místě rybářské osady Rákotis, o které psal v Odysseji už Homér a která vznikla asi ve 13.století před n.l.. Lokalita byla vybrána skvěle. Ležela na mírném svahu mezi jezerem Maerótis a Středozemním mořem, nedaleko odtud směrem na východ ústilo do moře kanópské rameno Nilu, na západě chránila město poušť. Naproti budoucímu městu ležel mořský ostrov Faros. 

Alexandr pochopitelně neměl před rozhodujícím střetem s vojsky Dareia III. čas, aby na stavbu celého velkého města dohlížel sám, nicméně vybral velmi kvalitního architekta Deinokrata z Rhodu vybaveného patřičnými prostředky, aby vybudoval město hodné Alexandrova jména. A Deinokratés se rozhodně činil. Základní kámen Alexandrie byl položen 7.dubna 331 před n.l. - Alexandr za svého života nikdy neviděl stát žádnou budovu svého města, kam se vrátil až po smrti. 

Brzy na vyznačeném místě vyrostlo velkolepé město, jehož pravoúhlé ulice byly situovány do oválu. Hlavními komunikačními tepnami byla Kanópská třída ve směru západ - východ a Třída těla, vedoucí směrem sever - jih. Na jejich křižovatce se mělo nacházet mauzoleum Alexandra Velikého, jehož tělo do Egypta přivezl Ptolemaios I., zřejmě nejschopnější nástupce makedonského krále a perského krále králů. Alexandrie pak největší rozkvět zažila za jeho nástupců, Ptolemaia II. a III. Za jejich vlády vznikla většina nejskvělejších staveb 

Strabón o městě píše mimo jiné toto: "Celé město je rozděleno ulicemi, tak širokými, aby jimi mohly projíždět povozy a koně, a v pravém úhlu se zde protínají dvě velice široké třídy, jež měří určitě víc než 30 metrů na šířku. Ve městě jsou nádherná veřejná prostranství a budovy a královské paláce zaujímají čtvrtinu, možná i třetinu celé rozlohy města. Každý král, stejně jako připojoval ozdoby na veřejné budovy, si také postavil vlastní palác, který připojil k ostatním. Všechny jsou spojeny s přístavem, dokonce i ty za přístavní zdí. Součástí palácového komplexu je Séma, místo, kde se nalézá hrobka a hrobky ostatních králů... Krátce, město je plné zasvěcených míst a svatyň. Gymnasion je v jedné z nejnádhernějších budov, která má kolonádu 175 metrů dlouhou. Uprostřed města jsou soudy a všem přístupné háje. Je tu také Paneion, umělý kónický kopec, po němž vede nahoru spirálovité schodiště. Odtud je vidět na celé toto nádherné, dole se rozprostírající město." 

Vysvětleme, že zmíněný palácový komplex se nazýval Brúcheion a podle současných zjištění měl na délku měřit asi jednu míli. Nebyl to však zdaleka jediný div, který se v Alexandrii nacházel. Séma byla považována za nejskvělejší mauzoleum doby, přesahující svoji krásou slavnější mauzoleum v Halikarnassu. Maják na ostrově Faros, jeden ze sedmi "oficiálních" divů světa, je na Antice popsán v samostatném článku. 

Nemenším divem se brzy stalo Múseion. Tento velkolepý komplex budov sloužící múzám umístili stavitelé přímo do Brúcheia. Nechal ho postavit Ptolemaios I., aby zastínil vědeckou slávu Athén a nutno říci, že úspěšně. Prvním vedoucím Múseia se stal peripatetik Demitrios Falérský. Jeho nástupcem pak byl jmenován významný básník Kallimachos. 

Múseion připomínalo dnešní univerzity - působili zde četní kvalitní spisovatelé a básníci, ale hlavně vědci, kteří měli pro účely svého bádání k službám nejlepší knihovnu starověkého světa.. Ta alexandrijská schraňovala více půl milionu (za Caesara prý už 700 000) svitků, pergamenů a papyrů, které shromažďovaly většinu písemnictví starověkého světa. Jen jakýsi katalog knihovny měl čítat 120 knih! Tvrdilo se, že na světě neexistovalo žádné dílo, které by nebylo uložené v Alexandrii. Počet vědeckých pracovníků Múseia se odhaduje asi na stovku. Vedle knihovny prý disponovali i zoologickou a botanickou zahradou i mechanickými dílnami. 

V těchto prostorách se studovalo leccos - filosofie, historie, zeměpis, astronomie, fyzika, medicína, matematika, literární věda... 

V Múseiu pracovali vědci, jejichž jména dodnes znamenají v jednotlivých disciplínách mnoho. Archimédés měl právě zde vynalézt svůj Archimédův šroub, používaný dodnes na čerpání vody. Hypsiklés v Alexandrii zřejmě jako první rozdělil kruh na 360 dílků. Euklidés, slavný řecký matematik, napsal svoje třináctisvazkové Základy právě zde za vlády Ptolemaia II. Philadelpha. V nich shrnul výsledky dosavadního matematického bádání a přidal četné vlastní poznatky včetně Euklidových vět. Kromě této knihy sepsal v Múseiu také Optiku, dílo zabývající se šířením a odrazem světla. Současně s ním působil Stratón z Lampsaku, autor asi čtyřech desítek fyzikálních spisů a muž, který měl do fyziky uvést experiment jako metodu výzkumu. V Alexandrii také vznikly první studie o elipsách, parabolách a hyperbolách, jejímiž autory byli Konón ze Samu.a Apollonius z Pergy v Pamfýlii. Papinův hrnec a reaktivní pohyb jako první popsal Hérón Alexandrijský. Vodní dělo (ale i další hydraulické přístroje) zase vymýšlel další alexandrijský rodák Ktésibios. 

I o rozvoj geografie a astronomie se zasloužila velká jména. V Alexandrii zřejmě působil Aristarchos ze Samu, autor heliocentrického systému. Jeho kolega z Múseia Hipparchos z Nikaie zase položil základy systému geocentrickému a kromě toho vypracoval podrobný katalog hvězd. Eratosthenés z Kyrény byl učencem, který dokázal jako první změřit poměrně přesně obvod Země (mimoto zastával po smrti svého učitele Kallimacha funkci šéfa Múseia). Jeho měření, vycházející z předpokladu kulatosti Země, využívá úhlovou metodu. Eratosthenés si k měření zvolil Syéné (Asuán) a Alexandrii, o nichž předpokládal, že leží na stejném poledníku (ve skutečnosti leží téměř 3° z.d. od sebe). V den letního slunovratu dopadaly v Syéné sluneční paprsky na dno hluboké studny. Ve stejný den zjistil Eratosthenés, že obelisk v Alexandrii vrhá stín o úhlu 7,2°. Pak jen stačilo odhadnout vzdálenost z Alexandrie do Syény a pomocí jednoduchého výpočtu zjistit obvod Země. Ten měl činit 252 000 stádií. Jelikož přesně nevíme, jaká stádia Eratosthenés používal, můžeme dostat výsledný obvod 39 650 - 53 150 km, přičemž nejpoužívanější athénská stádia by nám dala výsledek 44 730 km. To je každopádně velmi přesné měření. Tentýž muž také položil základy kalendáře později užitého Caesarem a vytyčil první rovnoběžky a poledníky. Rovněž Klaudios Ptolemaios (100 - 178? n.l.), autor díla Mathématiké syntaxis (známo také jako Almagest), ve které shrnul řeckou geocentrickou astronomii a položil základ mnoho století trvajícímu přesvědčení o Zemi jako středu vesmíru, působil právě v Múseiu. Iulius Africanus zde spočítal, kdy vznikl svět. Jeho pozoruhodný výsledek? Přesně 29.srpna 5492 před n.l. 

Lékařská věda vykazovala vynikající výsledky, po čtvrt tisíciletí stála v čele poznání v tomto oboru. Místní lékaři postavili své učení na poznatcích z Řecka (nikoli z Egypta) a dále je rozvíjeli. K tomu účelu dokonce mohli pitvat mrtvoly zločinců. Erasistratos z Keu tak mohl prozkoumat oběh krve,stavbu mozku a srdce. Hérafilos z Chalkédonu anatomii mozkových blan, oka a střev. Jako vynikající farmakolog proslul Démétrios z Apameie. 

Není zřejmě přehnané tvrzení, že alexandrijské Múseion poskytlo nejdůležitější motor vědeckému pokroku ve starověkém Středomoří s důsledky trvajícími dodnes. Samotný areál však dodnes rozhodně nepřežil. Už ve třetím století n.l. byly budovy zničeny a vědecká práce se přesunula do Serapeia. Posledními velkými učenci Alexandrie se pak stali matematik Theón, žijící v druhé polovině čtvrtého století, a jeho dcera, matematička a novoplatonička Hypatia, zavražděná fanatickým křesťanským davem roku 415. Konec vědecké školy v Múseiu byl tristní - roku 391 si patriarcha Theofil prosadil vyhnání pohanských filosofů z města. Ti se zabarikádovali, ale proti vojákům samozřejmě neměli šanci. 

Alexandrii však pochopitelně netvořily jen stavby a věda. Obývalo ji také půl milionu až jeden milion lidí, v době Ptolemaiovců bylo město největším ve Středomoří. Jak se na velký přístav, centrum kultury, vzdělanosti, moci, obchodu i intrik sluší a patří, žilo v Alexandrii velké množství národů. Sídlili zde pochopitelně Egypťané, kteří se usídlili hlavně v oblasti bývalé osady Rákotis, ale větší část obyvatelstva pocházela z Řecka a přinesla si s sebou svůj životní styl. Proto Alexandrie byla městem mnohem více řeckým než egyptským. Ve městě žilo také několik etnických a náboženských menšin, z nichž jistě nejvlivnější tvořili židé obývající vlastní čtvrť Delta na východě města, nedaleko palácového komplexu. Často se tato směsice národů a vyznání ukázala být směsí výbušnou. 

Octavianus, který měl ne Alexandrii neblahé vzpomínky spojené s Marcem Antoniem a Kleopatrou a jejich pokusem o východní monarchii, se pokusil růst města zastavit založením nového města východně od Alexandrie, které bylo nazváno Nicopolis. Jeho pokus však vyšel naprázdno a dnes je Nicopolis pod názvem El-Raml součástí moderní Alexandrie. Růst velkoměsta nezastavily ani vysoké daně, kterými Octavianus "podaroval" Egypt. Jeho tvrdá opatření se časem zmírňovala a Alexandrie pokračovala ve své prosperitě. 

Jestliže Řekové, židé a Egypťané už sami o sobě byli poměrně neklidnou směsicí vždy připravenou k nepokojům, vznik a rozmach křesťanství přilil nového ohně. Nové náboženství přivedl do Alexandrie svatý Marek a to zde zapustilo silné kořeny. Křesťané zde čas od času zažili krvavé pronásledování, ostatně jako v celé říši. Vrchol dosáhla perzekuce během "éry mučedníků" započaté v roce 284, kdy během devíti let mělo být jen v Alexandrii pobito 144 000 křesťanů. Přesto nebylo křesťanství nikdy vážně potlačeno a Constantinův Edikt milánský Alexandrie přijala bez problémů. 

Ke konci čtvrtého století se role obrátily. V roli utlačovaných a perzekvovaných se objevili příznivci starých bohů, zvláště těžké spory se vedly mezi pracovníky Múseia (většinou pohany) a místní katechetickou školou, mimochodem rovněž v rámci křesťanství poměrně proslulou. V roce 389 byl zničen chrám Serapida v Canopu a o dva roky později v souvislosti s Theodosiovým dekretem o rušení pohanských náboženských staveb, byl zničen i chrám Serapida přímo v Alexandrii, který patřil k posledním útočištím pohanství a kde v té době také sídlilo Múseion. Za konec pohanství ve městě se považuje výše zmíněná vražda pohanské filosofky a matematičky Hypatie křesťany roku 415. 

Úpadek a rozpad říše se Alexandrie nedotýkal tak bytostně jako jiných měst a regionů. Město patřilo pod byzantskou správu a stále těžilo z výhodné obchodní polohy. Ani jemu se však nebezpečí a konečný pád nevyhnuly. V roce 617 se města v době hluboké krize Byzance zmocnili Peršané, které však o pět let později vyhnal císař Héraklios. V téže době se na Arabském poloostrově rodila nová mocnost i nové náboženství, které mělo fatálně dopadnout na Persii i Byzanc. Arabská ofenzíva byla rychlá a Alexandrie přešla pod islámskou správu roku 642, kdy patriarcha a zároveň správce Egypta Cyrus složil zbraně před generálem Amr Ibn-el-'Aasem. Dějiny antické Alexandrie skončily... Arabové si založili nové hlavní město el-Fustát (dnešní Káhiru) a Alexandrie až do devatenáctého století chátrala. Až pak ji Mohamed Alí znovu vrátil její funkci předního přístavu Středomoří.