1. 4. 2015
Válčiště druhého století před n.l.
Po porážce Kartága se Řím stal mocností, jejíž spáry sahaly až do Asie a Afriky a která jen těžko mohla najít ve Středozemí konkurenci. Řím to také přivedlo k nutnosti vést válku na mnoha frontách - v Řecku, Hispánii, Africe, na souši i na moři. Z těchto střetů vyšel Řím vítězně, ale dech sociálních změn už klepal na dveře.
Alexandr Veliký nezanechal jako své dědictví jen tři velká království Seleukovců, Ptolemaiovců a Antigonovců, ale větší množství malých království, především v pohraničních oblastech. Právě s nimi se měli Římané dostávat do válek během konce 3.století a průběhu celého 2.století před n.l.
Prvním takovým státem byl Epeiros, jehož král Pyrrhos málem Řím zničil v průběhu Pyrrhových válek v letech 280 - 275 před n.l. Tehdy se Řím ještě bránil. Prvním státem, který měl poznat sílu legií v útoku byla pořečtěná monarchie Ilýrie. Do sporu se státní útvary dostaly poté, co Římané postavili roku 246 před n.l. pevnost Brundisium (dnes Brindisi), která ležela přímo naproti Ilýrii a blokovala její námořní moc. Ve válku však spor přešel až o 16 let později, kdy rázná panovnice Teuta vystoupila proti Římu. Římané však boje vyhráli, zamezili další expanzi Teuty a ustanovili protektorát na řeckými kmeny na východní straně úžiny u Brindisi.
Se začátkem druhé punské války se Římané dostali do sporu s nástupnickou monarchií Alexandra - dokonce s jeho domovinou, Makedonií. Tento stát měl stále dosti zdrojů, aby se považoval za supervelmoc, lid byl rázný a bojechtivý. Navíc tehdejší král Filippos V., přestože zbrklý politik a krutý despota, byl úspěšným velitelem vojska a povznesl zemi k největšímu rozmachu od dob Alexandra. Ovládal většinu zemí na Balkánském poloostrově a je tedy jasné, že na nastupující expanzi neshlížel s velkým pochopením. Filippos se tedy zapojil do válečných akcí během druhé punské války (uzavřel dokonce smlouvu s Hannibalem), navíc zrovna v době po katastrofě u Cannae, kdy Římu hrozila zhouba. Spojenci si však nemohli pomoci, neboť Hannibal neměl loďstvo a Filippos neměl flotilu dost silnou na porážku Římanů v Jaderském moři, takže bojovali na vlastní pěst. Filippos se nakonec rozhodl uzavřít s Římany roku 205 před n.l. mír, ale Římané si zvolili jiné spojence v Řecku a mír odmítli.
Filippos se nato spojil se zástupci říše Seleukovců, která ovládala rozsáhlá území v Asii a jejíž král Antiochos III. si vysloužil titul Veliký. Byl schopným stratégem, který napodoboval Alexandra i v taktice nečekaných úderů a rychlosti. Nespojili se však zatím proti Římu, ale proti Egyptu. Proti této koalici však vystoupily dva nezávislé a nevelké státy - ostrovní Rhodos a pevninský Pergamos, ovládající tehdy pod dynastií Attalovců značnou část západní Malé Asie. Oba státy se snažily vycházet se všemi po dobrém, ale cítily se - asi oprávněně - ohroženy silou spojených sil Seleukovců a Filippa. Požádaly tedy Řím o pomoc.
Senátoři si byli dobře vědomi, že koalice států se snadno může obrátit proti Římu samému. Chtěli vést jakousi preventivní válku, ale potřebovali záminku, neboť všechny války vedené Římem měly být spravedlivé. Požádali tedy Filippa, aby se vyvaroval nepřátelských akcí vůči Rhodu, Pergamu a všem řeckým států. To byl samozřejmě zásah do vnitřních záležitostí, který by znamenal, že Makedonie přijímá nadřazenost Říma. To neměl bojechtivý Filippos v úmyslu a roku 200 před n.l. vypukla válka na řecké půdě. První dva roky se nic podstatného nestalo, ale poté se k velení dostal devětadvacetiletý konzul Flamininus, který hodlal vyhnat Makedonce z tří jejich největších pevností. Filippos si nemohl dovolit protahovat válku, zahájil ofensivu a vnutil Římanům bitvu u Kynoskefal (Psí Hlavy). Počátek bitvy patřil Makedoncům, ale poté se ve falanze objevily mezery, pravé křídlo bylo úplně zničeno a všem Filippovým nadějím byl konec. Římané sice Filippa úplně neodepsali, ale vzali mu loďstvo, pevnosti a donutili ho opustit Řecko.
Po velkolepém vítězství dal Flamininus Řekům formální svobodu, ale neodměnil aitolský spolek (svazek států ze středního Řecka), který hrál významnou úlohu při porážce Filippa. Zklamaní spojenci se roku 193 před n.l.obrátili na Antiocha (připomeňme si, že to byl král seleukovské říše) a pozvali ho do Řecka. Antiochos sice přitáhl, ale dobyl jen pobřežní města a část Thrákie, kterážto území navíc zabral pro sebe. Řím zatím nezasáhl, neboť senát si nepřál válku. Vyjednávání však trvalo až do dalšího roku, kdy Antiochos ztratil trpělivost a vtrhl do samého srdce Řecka. Zde však těžce neuspěl - měl sice obrovské množství vojáků, ale jeho strategie nebyla uzpůsobená řeckému terénu. Římané přesvědčivě vyhráli bitvu na památném místě u Thermopyl (roku 191 před n.l.), vyhnali Seleukovce z Řecka, rok nato je porazili i na moři (mimo jiné, byla to poslední větší námořní bitva Římanů v dějinách) a poprvé vkročili do Asie. Téhož roku - 190 před n.l. - svedli Římané s Antiochem další bitvu, u Magnesie. Zde se opět projevila převaha legií nad falangou a ani sloni nebyli Antiochovi moc platní. Porážka byla úplná. Římané získali od poraženého nepřítele největší odškodné, jaké kdy vyžadovali, Rhodos s Pergamem velmi vydělali, aitolský spolek musel přijmout podřízení Římu. Seleukovská dynastie ztratila přístup k moři a přestala být středomořskou mocností. Vakuum měl nyní vyplnit Řím.
Nejen státečky jako Rhodos si ve válce vylepšily postavení - Filippos nyní bojoval po boku Římanů a získal velké zásluhy, částečně dokonce své postavení posílil. Pak ale panovník roku 179 před n.l. zemřel a po něm nastoupil jeho pětatřicetiletý syn Perseus. Ten sice neměl vůbec v úmyslu postavit se proti Římu, ale dělal mnoho kroků, které k tomu svědčily - posiloval makedonský vliv mezi sousedními státečky. Pergamský král Eumenes II., který podobnou roli hrál ve válce s Antiochem, se osobně vypravil do Říma, aby Persea udal pro narušování míru. Zde také uspěl a roku 171 před n.l. vypukla poslední válka, kde Makedonie hrála aktivní úlohu jako samostatný stát.
Římané se opět nemohli dostat do tempa, takže měla takřka zákopový charakter. Perseus byl schopný vojevůdce, ale nemohl moc riskovat a ani on tedy válku nijak nezkrátil. Ve čtvrtém roce války se konečně Římané dostali přes pohraniční oblasti a konzul Paullus se mohl konečně uchytit na makedonské rovině. Zde donutil Persea k bitvě u Pydny (168 před n.l.). Zpočátku zatlačil nápor dvacetitisícové falangy legionáře zpět, ale při útoku v nerovném terénu se objevily v řadách Makedonců trhliny, kterých využívaly malé oddíly a prorážely mezi kopiníky. Ti neměli zbraně pro boj zblízka, takže byli snadno pobiti. Makedonská armáda přestala existovat, Perseus kapituloval a byl veden v Paullově triumfálním průvodu. Římané nyní učinili dosud nevídaný krok. Zrušili celou Makedonii a rozdělili ji na čtyři malá království pod svou ochranou. Římané zatím tedy nezvolili anexi, ale stejně úplně zničili jeden z nástupnických států Alexandra Velikého. Bylo to známkou toho, že Řekové ztratili moc a předali ji Římanům.
Na porážku Makedonie nedoplatila jen Makedonie samotná. Moc začal kvůli Římu ztrácet i Eumenes v Pergamu a Rhodos zruinovali Římané tak, že založili svobodný přístav na ostrově Délos, který se záhy vyšvihl nad Rhodos - to vše za drobné přestupky proti spojenectví (navíc ještě vymyšlené či jen domnělé). Státy, které přímo podporovaly Persea to odnesly ještě hůř. V Épeiru i na území aitolského spolku Římané prováděli genocidu, od peloponéského spolu si vyžádali tisícovku zajatců, mezi nimi i dějepisce Polybia.
V následujících letech se pozornost Říma obrátila na druhý konec Středomoří, na Hispánii, kterou Řím zdědil po Kartágu. Zde se bojovalo už minimálně od roku 197 před n.l., kdy vypuklo první velké povstání proti římské nadvládě. Právě v bojích proti místním kmenům jako byli Keltiberové nebo Lusitanové se učili Římané, že nejsou vojensky neporazitelní, zvláště ve složitém terénu. Vzpoury se mnohokrát opakovaly a nemá cenu zacházet do podrobností. Klid na téměř čtvrtstoletí zajistil otec bratří Gracchů, který moudrou směsicí vojenské síly a přátelského přístupu obnovil důvěru obyvatel v Řím. Za se pomalu časem ztrácela hlavně kvůli bezohlednému vykořisťování.
V roce 154 nebo 153 před n.l. vypukla mezi Keltibery a Lusitany nová vzpoura. Způsob římské správy se nezměnil ani po porážce kmenů. Lusitanové si pak našli geniálního vojevůdce pro partyzánské operace, ovčáka Viriathuse, který také spojil kmeny v pevnou koalici. S malými tlupami dobýval nová území a po pět let pronikal do římských provincií. Nepodařilo se mu však vyjednat dostatečně dobré mírové podmínky a nakonec byl díky dvojí zradě římského vojevůdce zavražděn v roce 140 před n.l. I Keltiberové udatně bojovali. Jejich sídlem se stala horská pevnost Numantia. Z této mohutné pevnosti odolávali povstalci římským útokům více než deset let. Nakonec ji roku 133 před n.l. dobylo šedesátitisícové římské vojsko pod velením Scipiona Aemiliana, muže, který také 13 let předtím definitivně zničil Kartágo. Boje trvající nějakých 85 let tak skončily a přinesly Římu zisk náhorní plošiny ve středním Španělsku, odkud se rekrutovali vynikající vojáci do pomocných jednotek. Přesto však hispánské tažení ukázalo mnoho slabin římského vojenského systému, které se pak řešily téměř sto let.
Úspěchy hispánských kmenů spočívaly možná i v problémech Římanů na Balkáně a v severní Africe. Tam padlo Kartágo, o čemž se hovoří ve zvláštní kapitole Třetí punská válka. Na Balkáně zůstala po Makedonii čtyři království, jež měla být příliš slabá, než aby si mohla škodit. Ukázalo se, že jsou příliš slabá i na vlastní obranu. Roku 150 před n.l. podvodník Andriskos oznámil, že je synem Persea a po překonání slabého odporu se stal králem sjednocené Makedonie. Po dvou letech ho však Římané porazili. Poté Řím anektoval celé území bývalé Makedonie. Navíc postavili silnici via Egnatia, jež protínala Balkán a stála na počátku obranného systému proti nájezdům barbarů a vzpourám.
V samém Řecku proti sobě Římané také vyvolali ostré nálady, které se nejvíc projevily v přístavním městě Korintu. Místní občané rozzuření jistými privilegii danými Spartě zbili římské poselstvo, ale pokud doufali, že Řím má dost starostí jinde, doufali marně. Z Makedonie přitáhl konzul Mummius se čtyřmi legiemi a roku 146 před n.l. se města zmocnil. Na rozkaz senátu pak srovnali vojáci město se zemí, obyvatele prodali do otroctví a poklady odvezli do Říma. Achájský spolek byl zrušen a řecké státy v podstatě sloučeny s novou provincií Macedonia. Řecko v několika letech úplně ztratilo stovky let budovanou nezávislost.
Nemilosrdné vyhlazení Kartága a Korintu společně s potlačením povstání v Hispánii ukázalo světu pravou tvář římského státu. Této politice ničení říkali sami Římané "nová moudrost". Ale přes veškeré morální nedostatky dosáhla tato politika ohromujících výsledků. Vždyť během jedné generace dobyli Římané téměř celé Středozemní moře. Stalo se z něj skutečné Mare nostrum, "Naše moře". Nyní se republika musela vypořádat se změnami, které výboje vytvořily, a to už nebyl tak krátkodobý proces...