Antický svět 

Arábie, země pouští, oáz, dálkových obchodních tras…ale také země tisíců a milionů obyvatel, prastarých civilizací, kolébka islámu. Zároveň také v severní části jedna z prvních civilizovaných oblastí světa…a v neposlední řadě také oblast, která tisíciletí strávila v řeckém, římském a byzantském kulturním okruhu a půltisíciletí spadala pod římskou správu. 

Arábie, tedy v dnešním vnímání celý Arabský poloostrov, byla v antice regionem pojatých poněkud více zeširoka. Čítala areál čítající nejen samotný Arabský poloostrov, ale také Negevskou poušť, Sinajský poloostrov a pouštní oblasti sousedící na severu se Sýrií a s Judeou na západě. V římském vnímání se pak celá Arábie dělila na tři regiony – severní se nazývala Arabia Petraea, střední Arabia Deserta a jižní Arabia Felix.

Arábie čítá civilizované osídlení městského typu staré téměř deset tisíc let (například okolí města Petra). Ve starověku spadala Arábie politicky do rámce perské říše, ačkoliv nešlo o přímou politickou nadvládu. Alexandr Veliký zemřel v Babylóně právě v době, kdy chtěl vyrazit na námořní válečnou výpravu do jižní Arábie. Po jeho smrti vliv v oblasti zdědili Seleukovci a po nich Parthové. Všechny tyto významné civilizace sice s Arábií bezprostředně sousedily, ale nikdy si oblast nepodmanily, pokud nepočítáme izolovaná a zpravidla pobřežní osídlení, která byla čas od času zakládána z obchodních důvodů a později opouštěna. Do této situace přišli do Egypta Římané.

Ptolemaiovský Egypt byl bránou mezi východem a západem a římský příchod do této oblasti, reprezentovaný především postupem členů prvního a druhého triumvirátu, otevřel Římu dveře také do Arábie. Ta měla jednu velmi silnou stránku – šlo o místo, odkud šel nejsnadněji zprostředkovat dálkový (primárně) námořní obchod mezi Římem a Indií spolu s územím Arabia Felix, tedy jihem Arabského poloostrova, který i v té době nabízel fantastické zisky.

Jak tedy v době Augustově vypadala Arábie? Samozřejmě klimaticky se situace nijak radikálně nelišila ode dneška – primárně šlo o vyprahlou oblast, která osídlení situovala k pobřeží, případně k nepočetným oázám v poušti. Obyvateli tohoto území byli Arabové, kteří sem přišli z regionu mezi Egyptem a Mezopotámií. Po Alexandrově smrti a rozpadu jednotné moci v oblasti se jim podařilo politické osamostatnění pod nálepkou Nabatejského království. To těžilo převážně z toho faktu, že jím procházela řada obchodních spojení mezi východem a západem, která se nejčastěji střetávala v hlavním městě Nabatejců, Petře.

Nabatejské království se pochopitelně s úpadkem moci Ptolemaiovců i Seleukovců dostávalo stále častěji do kontaktu s civilizací, která obě helénské dynastie nahradila – s Římem. Že Římané nebyli zrovna mistry poklidného soužití a splývání civilizací, je obecně známo. Přišli na to brzy i Nabatejci. Marcus Aemilius Scaurus, Pompeiův legát a správce Sýrie, udeřil roku 62 před n.l. směrem k hlavnímu městu Petře a obléhání uvolnil až po vyplacení ohromujícího výpalného.

Další kontakt s Arábií nastal až po čtyřech desítkách let, které Řím strávil převážně občanskými válkami a rozpory mezi republikány a triumviry. Ovšem expedice, která začala roku 26 před n.l., bylo o to smělejší. Egyptský prefekt Gaius Aelius Gallus se rozhodl vytáhnout na jih Arabského poloostrova a ovládnout území Arabia Felix (dnešní Jemen), bránu pro obchod s Indií. Akabský průliv je dodnes klíčovým místem pro průjezd lodí z Indického oceánu do Rudého moře – a v antice tomu bylo nejinak. Území bylo tak bájně bohaté, že se mu říkalo Arabia Felix – Šťastná Arábie. Za tímto bohatstvím Augustus Galla poslal roku 26 před n.l..

Gallus byl blízkým přítelem zeměpisce Strabóna, ale na svoji výpravu se připravil špatně – musel spoléhat na nabatejské průvodce, kteří jej obelhali a zavedli celou výpravu hluboko do pouště. Aby radostí nebylo málo, Gallovi muži se nakazili neznámou chorobou, která strávila větší část údajně desetitisícové armády. Ta přese všechno dokázala dobýt Mekku a Medínu, v té době rozhodně ne významná místa, nakonec i oblehnout Ma'rib, hlavní město celého regionu (v dnešním severním Jemenu), ale záhy se musel stáhnout a cestou ztratil většinu výpravy. Celá expedice dopadla těžkým fiaskem, hlavní vinu neslo podcenění a neznalost pouštního prostřední, dlouhé komunikační linie a slabé síly. Gallus sice provedl tisícikilometrový pochod pouští, ale to a fakt, že někdo vůbec přežil, byl asi jediný úspěch expedice. Byl to prostě příliš smělý plán.

Další výpravy do bohaté země byly odsunuty nutností válčit převážně na rýnské a později dunajské hranici, spolu s nedostatkem sil na expanzi, které muselo impérium čelit. Na století a půl se tak kontakty opět soustředily na poklidný obchod. Změna přišla až za nejvíce dobyvačného z římských císařů, Traiana.

Traianus se v úvodu své vlády soustředil na podmanění dáckého království za Dunajem, a když se mu to povedlo, obrátil svoji pozornost na východ, kde chtěl zlikvidovat parthské království, které už staletí válčilo s Římem o Blízký Východ. Roku 106 n.l., tedy ve stejné době, kdy si Traianus definitivně podmanil Dáky, zemřel vládce Nabatejců Rabbel II. Řím zareagoval briskně, patrně předem domluvenou akcí, která byla spíše pučem než vojenskou výpravou. Tu provedl správce Sýrie se stylovým jménem Cornelius Palma, který se dvěma legiemi obsadil nabatejské území, patrně bez nějakého významného odporu. Na území podrobeného království vznikla provincie Arabia Petraea a Třetí legie kyrenajská se zde začala zabydlovat posádkou.

Centra nové provincie ležela poblíž severní hranice se Sýrií. Šlo o města Petra (dnešní Jordánsko) a Bosra (dnes jižní Sýrie). Jelikož se zdá, že k nějakému významnému odporu vůči anexi vůbec nedošlo, mohli Římané hned začít s dalším bodem své kolonizační politiky, stavbou silnice spojující nová území s dosavadní silniční sítí impéria. Nesla název Via Traiana Nova a spojila klíčový přístav Akaba s Bosrou a Petrou. Po Traianově smrti ji dokončil jeho nástupce Hadrianus.

Postupem času se situace s městy vykrystalizovala tak, že Petra ztratila politický význam a hlavním městem provincie se stala Bosra, ale Petra zůstala obchodní křižovatkou a metropolí mezinárodní výměny zboží.

Petra, legendární skalní město, byla založena roku 312 před n.l. jako hlavní město Nabatejců, ačkoliv datace prvotního osídlení je mnohem starší. Město čítalo vedle klasického občanského vybavení také velké množství chrámů a pohřebišť. Nejproslulejším místem je soutěska Sík, která do města vede v délce jeden kilometr. Její stěny jsou vysoké dvě stě metrů a v nejužším místě soutěsky je možné dotknout se rukama obou stěn. Soutěska Sík pak ústí v dalším světoznámém místě, Al Khazneh, původně hrobce nabatejského krále Arety III. Pochází z let 100 před n.l. – 200 n.l. a nyní je známá jako Pokladnice. Vedle těchto nejznámějším míst má Petra statut památky UNESCO a disponuje například římským divadlem, řadou hrobek, raně křesťanským kostelů a dalších památek, které alespoň částečně přežily velké zemětřesení z let 363 a 551. Tyto katastrofy znamenaly také úpadek města, neboť rozbořily nezbytně nutné stavby pro transport vody do města.

Jaký byl přínos nové provincie? Na strategické rovině byla Parthům sebrána možnost udeřit na Sýrii z jihu a na Egypt z východu. Nechráněná hranice byla upevněna, ačkoliv nepřátelé Říma nikdy tuto cestu nezvolili kvůli obtížným klimatickým podmínkám a ani sami Římané zde již nikdy nepodnikli žádnou větší vojenskou expedici s ofenzivním cílem.

Naopak hmatatelnější byl ekonomický přínos provincie Arabia Petraea. Akvizicí provincie ovládali Římané definitivně všechny obchodní trasy ve Středomoří. Mořskými i pozemními cestami přicházelo do provincie luxusní zboží z východu a naopak tam odcházelo jiné. Římané primárně stáli o vonné látky, koření a drahé látky, původem nejčastěji z Indie. Arabia pak byla spolu s Egyptem bránou tohoto obchodního spojení.   

Co se jazyka týče, Arabia byla regionem, který byl dobyt a neměl šířeji rozšířenou ani latinu, ani řečtinu, neboť užíval domorodé dialekty. Jako na celém římském východě však i zde řecký jazyk slavil rychlé vítězství ve všech vrstvách společnosti a latina zůstala jazykem nejvyšších elit provincie.

Jestliže císař Traianus proslul svými výboji, jeho nástupce Hadrianus musel zisky konsolidovat a učinil tak i v případě nové provincie. Počínal si zde podobně jako v Británii. Arabii také významně zmenšil rozsah, když opustil přibližně polovinu dobytého území na logisticky špatně dostupných územích převážně v pusté pouštní oblasti, a vybudoval Limes Arabicus, mnohem méně slavného bratra Hadriánova valu.

Limes Arabicus nebyl souvislým pásem opevnění v duchu opevnění provincie Britannia, už jen proto, že délka arabského limitu činila patnáct set kilometrů. Limes Arabicus se táhl od Akabského zálivu až k severní Sýrii, kde navázal na stávající opevnění římského limitu na východní hranici. Hlavním účelem stavby tak nebylo ani tak čelit seriozní invazi, která přes pouštní území nebyla příliš pravděpodobná, jako spíš bránit území v klíčových bodech a křižovatkách. Nepřítelem tak nebyli Parthové, kteří mířili na syrská území, ale místní loupeživé a kočovné kmeny.

Traianova doba byla vrcholem římské expanze, další panovníci měli spíše ambici zisky konsolidovat a bránit. Z toho důvodu se poměrně dost primitivní pevnostní systém na Limes Arabicus dále rozvíjel, ačkoliv ani na svém vrcholu rozhodně nešlo o nepřekonatelnou soustavu. Jejím základem bylo castrum, tedy opevnění s pevnou posádkou, každých sto kilometrů. Některá castra nesla legionářskou posádku, většina ale sestávala z vojáků jednotek pomocných tak, aby legie přítomná na území mohla být v případě ohrožení použita v maximální možné síle.

Na politické rovině byla provincie Arabia Petraea nejen územím na samém konci římského světa, ale také provincií, která proslula svým klidným vývojem a nulovými separatistickými tendencemi. Ty prokázala zvláště v době, kdy proti ústřední moci povstal Pescennius Niger (rok 193), správce Sýrie, a vydal se do boje o vládu na římskou říší se Septimiem Severem. Byl však poražen a vítězný Severus trestal, provincii Syria jako celek i jednotlivé osoby spjaté s Nigerem. Arabia na tom silně vydělala. Na úkor Sýrie získala Arabia četná území na severní hranici s jasným cílem vytvořit politicky spolehlivou protiváhu dominantní a potenciálně politicky nebezpečné provincii Syria a jejímu centru v Antiochii. Syria byla navíc rozdělena na dvě provincie a z Arábie se tak stala s přehledem největší provincie, byť vojenská síla zůstala dislokována na severu.

Septimius Severus se pokusil zničit parthskou vojenskou sílu a vcelku úspěšně se mu to podařilo, ale úspěch to byl velmi relativní – oslabenou parthskou říši si podrobila novoperská říše, mnohem dravější oponent. A právě s příchodem novoperské říše se rovnováha na východě opět vychýlila do Sýrie, která se stala předsunutou hlídkou proti nebezpečí z východu – a bylo toho také třeba v dalších dekádách úpadku římské centrální moci.

Arabia tak po zbytek římských dějin v oblasti zůstala klidnou provincií s nízkým vojenským i duchovním potenciálem, která žila z dálkového obchodu. Za Diocletiana zanikl název Arabia a provincie nesla od té doby název Palaestina III Salutaris a takto se provincie začlenila do východního provinčního systému.

Poslední významný okamžik provincie přinesl její pád. Arabové sebrali dravou sílu v pouštích Arabského poloostrova a během několika let dokázali rozdrtit byzantskou nadvládu nad regionem. Připomeňme si, že arabský kalendář začíná rokem 622, kdy se Mohamed přesunul do Medíny a odtud teprve oslavil úspěchy a vytvořil sílu schopnou potřít nejen domácí konkurenci, ale také schopnou výbojů.

Již za několik let poté stáli Arabové na hranicí byzantské Arábie. Třetí legie, která sem přišla už za Traiana, byla zničena roku 630 při obraně Bosry, čímž fakticky skončila římská účast v regionu a území si zvykalo na nové vládce. Jakákoliv šance na znovudobytí území padla 20.srpna 636, kdy bylo byzantinské vojsko rozdrceno v bitvě u Jarmúku a arabské expanzi se otevřely prostory daleko za hranicemi Arábie. Pro antickou civilizaci byla Arábie definitivně ztracena.