Antický svět 

Přestože spolu řecká a římská civilizace koexistovaly mnoho staletí, vzájemných střetů armád v nejlepší kondici nalezneme jen pár. Bylo by jistě zajímavé zažít střet Caesarových legií a Alexandrovy falangy, ale k tomu samozřejmě nikdy nedošlo a my se tak musíme spokojit s komparsisty. Jedním z velkých střetů je bitva u Beneventa, dalším bitva u Kynoskefal, ve které makedonský král Fillipos V. neudržel kontrolu nad celým bojištěm a nechal se vymanévrovat Římany z týla. Druhým takovým klasickým střetem je bitva u Pydny, která nastala za podobných okolností a byla vedena s podobným výsledkem, ale o tři desetiletí později.

Rozdílů mezi římskou a řeckou válečnou mašinérií a taktikou je celá řada, proto konečně také těch několik málo střetů fascinuje veřejnost i odborníky po dlouhá staletí. Konečně již starověcí dějepisci chápali, že šlo o něco mimořádného. Pro Římany bylo jako pro všechny soupeře Makedonie klíčovou otázkou to, jak rozseknout homogenitu falangy, která byla ve formaci a s řádnou podporou nepřekonatelná v útoku i obraně. Římané věděli, že falanga je těžkopádný kolos, ale jeho rozrušení a porážka byla vždy o příležitosti, které vojevůdce musel využít. Pro legionáře byl souboj zblízka rutinou, ale musel se k němu vůbec dostat, což přes les šestimetrových pěchotních kopí (sarissa) nebylo tak jednoduché. Pro střety Říma a Řecka tak bylo typické to, že římský vojevůdce čekal na chybu makedonského kolegy, do takto vzniklé mezery nebo do krátce odhalených boků či týla falangy zamířil protiútok a uspěl. Tak tomu bylo také u Pydny. Ovšem pozor – Makedonci uměli víc než hýbat falangou, měli vynikající jízdu i lehkooděnce, se kterými bylo nutno počítat.

Vztahy Makedonie a Říma byly dlouhou dobu na hraně, čemuž se ani nejde divit při ambicích Říma a výsostném postavení Makedonie od doby králů Filipa II. a Alexandra Velikého. Filip V. se za druhé punské války stavěl proti Římu ve spojení s Hanibalem, ale jeho kampaň byla slabá a vedla jen ke zmíněné porážce u Kynoskefal. Další čtvrtstoletí pak oslabená Makedonie žila v míru, ve válkách s Antiochem Velikým pak dokonce Řím přímo podpořila. Roku 179 před n.l. zemřel král Filip V. a vlády se ujal jeho syn Perseus, poslední makedonský král vůbec.

O úrovni vztahů krále s Římem asi nejlépe svědčí osud jeho mladšího bratra Démétria, kterého nechal vlastní otec otrávit na popud Persea, který na něho hleděl jako na potenciálního uzurpátora, zvláště s ohledem na dobré vztahy, které navázal s Římany po dobu, kdy fungoval jako vyslanec království ve Věčném městě.

Roku 171 před n.l. pak mezi Římem a Makedonií vypukla válka, známá jako třetí makedonská. Její příčiny nejsou zcela zřejmé, velký vliv na její start měl římský spojenec a pergamský král Eumenés, který Makedonce špinil, kde to šlo a nejlépe to šlo v Římě samém. Tak jako tak, Římané měli volné ruce a to bylo patrně rozhodující. Tažení mělo zničit antigonovskou Makedonii rychlým úderem, ale jak už to bývá, věci se zamotaly.

Makedonci nebyli nějakým odevzdaným soupeřem a v jejich prospěch hrál také terén, protože boje se odehrávaly v okolí bájné hory Olymp a v řadě úzkých průsmyků a průchodů mezi horami, což pochopitelně napomáhalo obráncům. Prim v těchto bojích hrály lehké síly, pro rozvinutí armád zde konečně ani nebyl prostor. Římané by mohli být při dobrém vedení boje uvězněni v horách a donuceni ke stáhnutí, ale to se Perseovi nepodařilo. Bylo to memento toho, že vojenský génius makedonského krále si vzal dovolenou.

Perseus také zahodil řadu příležitostí pro posílení svého vojska o spojence. Intervence Římanů na východě nebyly nikdy prudce populární a balkánské nátury měly cizí nájezdníky v lásce opravdu pramálo, ale Perseus toho nedokázal využít. Praví se, že důvod selhání na diplomatickém poli byl prostý – král byl jednoduše lakomý a zadarmo a za nic pro něj nikdo bojovat nechtěl.

Kampaň roku 169 před n.l. tak nakonec skončila strategickým vítězstvím Říma, když konzul Phillipus dokázal obsadit legendární vojenskou křižovatku, průsmyk Tempé, a dostal se až pod horu Olymp, kde obsadil chrámové město Dión. Zdálo se, že Perseově armádě docházejí síly, ale ta dokázala ještě do konce roku obnovit své pozice, opět dobýt Dión a získat tak výhodnou pozici na říčce Elpeus, která blokovala cestu mezi Olympem a pobřežím.

Dalšího roku přešlo v tradičním římském duchu ke změně velení a konzulské vojsko vedl Aemilius Paullus, zkušený velitel ze staré rodiny. Perseus neměl kam spěchat, a proto znovu obsadil pozici na řece Elpeus, která nabízela řadu výhod při obraně před frontálním útokem. Je proto s podivem, že si Perseus řádně nepohlídal další možnosti přístupu k linii.

Paulus musel vymyslet alternativní způsob, jak překonat silnou obrannou linii nepřítele a příroda mu nabídla dvě možnosti, obě vcelku zřejmé. Jedna z nich vedla na východ, k moři, odkud se dala makedonská pozice obchvátit. Druhá z nich, vedla na západ, podél hory Olymp, kterou bylo možné obejít a dojít tak do týla nepřátelské pozice. Známe-li římskou armádu, asi nás nepřekvapí, že Paullus zvolil cestu po souši.

Vyslal Publia Cornelia Scipiona Nasicona v čele 8200 pěších a 120 jízdních bojovníků, aby obešli Olymp a takticky tak překonali nepřátelské postavení. Makedonci nebyli překvapeni, ať už proto, že plán prozradil dezertér, jak píše historik, nebo prostě proto, že na něj zjevně museli být nachystáni. Vyslali Římanům vstříc 12 000 mužů pod vedením Milona, ale ti byli v šarvátce rozprášeni a vrátili se zpět do makedonských linií. Obrana řeky Elpeus musela bát vzdána a Perseus ustoupil na sever, k městu Pydna (nebo vesničce Katerini), kde se nacházela pobřežní rovina vhodná pro plné nasazení falangy. Zde se měla celá čtyřletá kampaň rozhodnout.

Bohužel pro makedonského krále, před rozhodující bitvou zasáhla nebesa. Došlo k zatmění Měsíce, které Makedonci interpretovali jako znamení konce dynastie Antigonovců. Druhého ráno, 22.června 168 před n.l. se obě vojska nachystala do bitvy.

Římská armáda čítala celkem 29 000 mužů, z čehož zhruba čtyři tisícovky tvořila jízda. Ze zhruba pětadvaceti tisíc pěšáků jich asi jen polovina patřila mezi legionáře, zbytek pak tvořily oddíly italických, latinských a řeckých spojenců. Paullus postavil oddíly tak, že do středu umístil obě své legie, dále ke křídlům pak spojeneckou pěchotu a na kraje formace jízdu, kterou na pravém křídle posílilo dvaadvacet slonů.

Makedonská armáda byla početnější, když sesbírala celkem 44 000 vojáků, z čehož čtyři tisícovky tvořila jízda, přece jen již poněkud omšelá a ne tak obávaná verze Alexandrových gardistů. 21 000 falangistů se seskupilo ve středu formace, přičemž mezi nimi chystala svá kopí i třítisícová pěší garda. Po křídlech falangistů byli rozmístěni peltasté, spojenecká thrácká pěchota a žoldnéřské oddíly. Jízda se seskupila na obou křídlech, přičemž na tom pravém, klasickém stanovišti makedonských králů, stál v čele těžké jízdy sám Perseus. Výkonnost této klíčové úderné části armády měl podle některých zdrojů ochromit bojkot ze strany některých šlechticů, ale nevíme to určitě a jak uvidíme, pro bitvu to bylo zcela marginální.

Obě vojska proti sobě stála dlouho, trochu otázkou je, proč tomu tak bylo. Jedna teorie tvrdí, že Paullus čekal, až slunce začne zapadat a začne Makedoncům svítit do očí. Proti tomu hovoří fakt, že to byli Makedonci, kdo se začal přibližovat k římské armádě, takže je spíše pravděpodobné, že nějaká část římského vojska se omylem nebo s úmyslem moc přiblížila makedonským řadám, které reagovaly. I zde proto raději z opatrnosti řekněme, že nevíme.

Tak jako tak, bitva začala až kolem třetí hodiny odpolední. Makedonci zkrátili vzdálenost k římskému vojsku a udeřili falangou proti římskému středu. Římané se ocitli ve složitém postavení. Jejich výzbroj neměla dostatečný dosah na efektivní boj s šestimetrovými sarissami. Římané se sice pokoušeli kopí lámat nebo osekávat jejich špičky, ale to nemohlo při síle falangy stačit. Makedonci slavili úspěch a nepřekonatelný ježek falangy uváděl vojáky i důstojníky k zoufalství, dokonce i sám Paullus po bitvě napsal, že falanga v boji jej naplnila úžasem a hrůzou.   

Římští vojáci možná byli vyděšeni, ale vrchní velitel měl připravený svůj plán a zatím z něho nemusel slevit ani o trochu. Paullusovi jistě nemohlo být tajemstvím, jaké jsou silné a slabé stránky falangy. Proto ho nemuselo nijak znepokojovat, že římský střed byl donucen k ústupu. Boj se zatím odehrával na rovině u moře, ale ústupem se Římané dostávali do míst s členitějším reliéfem směrem k předhůří Olympu.

Právě sem chtěl Paullus falangu dostat, protože bylo pravděpodobné, že ve složitém terénu neudrží jednolitou formaci. Přesně to se stalo, dosud konzistencí falanga se v místech, kde byl náročný terén, otevřela a do takto vzniklých mezer udeřily do boků falangy jednotlivé manipuly a centurie. Zde už byli legionáři jako doma a se svojí výstrojí a výzbrojí v boji zblízka kralovali. Falangisté s malými štíty a kopisy neměli proti těžkooděným konkurentům naději, zvlášť pokud byli napadeni z více stran. Takový boj rozložil makedonskou falangu a ta začala opouštět bojiště, pochopitelně za velmi těžkých ztrát.

Položme si nyní otázku, zda šlo o předem připravenou a dokonalou past. Příběh o bitvě známe z římského podání a Římané uměli své úspěchy propagovat velmi dobře. Po prvním úspěchu falangy na rovině byly legie ve zmatku a na ústupu, byť ne na útěku. V tento okamžik se otevřel prostor pro úder obávané makedonské těžké jízdy, ale ta se do bitvy vůbec nezapojila. Proč? To přesně nevíme, Perseus snad čekal na vhodnější příležitost, každopádně prováhal velkou šanci. Rozpad vojska mohl také zastavit úderem kavalerie do římských oddílů pronikajících mezi falangisty, ale ani zde se žádný útok neudál.

Jak se zdá, Perseus prostě a jednoduše bitvu protaktizoval a udelal řadu chyb. Již v předchozích bojích ukázal, že byl spíše průměrným vojevůdcem, takže to, že ponechal falangisty bez podpory a neuměl využít jejich úvodního vítězství, zapadá do obrázku. Je ovšem také možné, že boj ovlivnit z nějakého důvodu nemohl, opět některé zdroje naznačují, že byl v předchozích bojích zraněn, případně že v době začátku bitvy prováděl oběti v Pydně, případně že byl zraněn střelou na začátku bitvy a strávil ji v Pydně na ošetření.

Falangisté tak mohli obviňovat jízdu ze zbabělosti, ale nyní bojovali o holý život. Někteří hledali spásu v útěku, ale třitisícová elita mezi nimi, gardisté, se opevnili na vyvýšeném terénu a zde byli vybiti téměř do posledního. Byla to alespoň čestná smrt, většina vojska zahynula na útěku. Ze čtyřiceti tisíc makedonských pěšáků jich zahynulo nebo bylo zajato pětadvacet tisíc, tedy téměř dvě třetiny. Makedonská královská armáda přestala existovat, ačkoliv elitní jízda se spasila útěkem v kompletním stavu a je možné, že deset tisíc pěšáků se do boje vůbec nezapojilo, opět patrně díky chabé velitelské kompetenci Persea a jeho štábu.

Ani Římané nezaplatili za vítězství zrovna levné, zvlášť na poměry starověkého válečnictví. Napočítali více než tisícovku mrtvých a značné množství zraněných, což u třicetitisícového vojska není malá cena za vítězství. Ovšem za tuto krev získali Římané slavnou Makedonii. Království bylo zničeno, Perseus se vzdal Římanům a jeho země byla rozdělena na čtyři republiky, které tvořily klientské státečky a nárazníkové pásmo pro Řím. Neslavný konec země Alexandra Makedonského předznamenal také pád říše Seleukovců a konec ptolemaiovského Egypta.

Do vojenských učebnic vstoupila bitva jako ukázka převahy římské legie nad makedonskou falangou, její větší flexibility a síly. Ani jedno však nemusí být nutně pravda. Makedonská falanga mnohokrát v dějinách ukázala, že v kombinaci s lehkooděnci a údernou jízdou mohou tvořit téměř dokonalou kombinovanou zbraň, vynikající v obraně i útoku. Ovšem tyto zbraně se musely nacházet ve zkušených a kompetentních rukou a ty nemohl Perseus a jeho štáb nabídnout.

Spíše než vítězství legie nad falangou bychom tak měli bitvu pojímat jako triumf Paulla nad Perseem. Falanga byla dějepisci napadána jako neflexibilní útvar, ale šlo zde pouze o nepochopení její pravé funkce. Falanga nebyl totiž systém, ale jen část systému. Perseus u Pydny jaksi zapomněl na další části systému, totiž na kovadlinu těžké jízdy, a tím postrádalo i ofenzivní nasazení falangy smysl.

Podobně selhalo i nasazení lehké pěchoty, jejíž explicitním úkolem bylo chránit křídla falangy – právě odsud přišli Římané a přinesli zkázu. Pravou příčinou porážky u Pydny tak byla chabá úroveň velení ze strany krále a jeho důstojníků, kteří nechali falangu odříznutou v ofenzivním postavení, což nikdy nebyl její hlavní úkol a nemohla jej zvládnout sama.

Klíč k úspěchu tedy byl v tom, že zatímco Paullus se dokázal adaptovat na větší dosah makedonské falangy a dokázal rychle využít makedonské chyby, Perseus na bitvu absolutně nedokázal reagovat a nedokázal ani pověřit důstojníky, aby to udělali za něj, pokud nebyl na bojišti. Zaplatil za to ztrátou koruny a poslední dva roky svého života prožil v zajetí v Římě. Jeho jediný syn Alexandr žil v Římě, trochu ve stylu seriálu Hra o trůny se stal zručným kovářem a později působil jako veřejný notář. Makedonii pak Řím anektoval o čtvrt století později. 

Viz také: http://www.burnpit.us/2014/06/battle-pydna-romans-defeat-macedonians-legion-triumphs-over-phalanx