Antický svět 

Měla-li doba diadochů nějakou jednu ústřední postavu, která dokázala hýbat osudy světa, byl to Antigonos, přezdívaný Kyklop, případně také Monophthalmos – Jednooký. Mezi ostatními diadochy prostě vynikal. Jednak byl o generaci starší než oni, takže něco znamenal už v dobách, kdy jeho soupeři ani nebyli na světě. Svým zjevem pak také naháněl respekt a hrůzu. A své moci dokázal využít tak efektivně jako žádný jiný z diadochů. Nechybělo mnoho a Antigonos by obnovil Alexandrovu říši. Nechybělo mnoho a během jedné chvíle celou svoji říši ztratil. Takto „jen“ založil makedonskou vládnoucí dynastii, ačkoliv on sám v Makedonii nikdy nevládl. 

1. Alexandrova doba 

Antigonos se narodil roku 382 před n.l. do makedonské šlechtické rodiny a jelikož válka byla jednou z mála čestných zábav makedonské horní vrstvy, zařadil se do vojska za vlády Filipa II., či spíše ještě o něco dříve. Zde sice nedosáhl nějakých závratných úspěchů, ale podařilo se mu přežít, byť se ztrátou jednoho oka, a poučit se z fungování nejefektivnější vojenské mašinérie doby. S touto devizou vstoupil do doby panování Alexandra Velikého, do doby obrovské územní expanze.

Anabáze Alexandra se Antigonos zúčastnil jen na počátku tažení, neboť už roku 333 před n.l. byl pověřen správou Velké Frýgie, tedy území v dnešní Anatolii. Proč Alexandr zanechal zkušeného důstojníka v zázemí? Šlo o akt důvěry nebo nedůvěry? Můžeme jen domýšlet, i když leccos naznačuje, že šlo spíše o akt důvěry. Peršané totiž po makedonských vítězstvích u Gráníku a Issu podnikli protiútok na nitra Malé Asie, který zastavil ve třech bitvách právě Antigonos, disponující zjevně nepříliš elitními oddíly. Antigonos v těchto bojích ukázal, že se dobře učil vojenskému umění a je schopen dobře střežit klíčovou komunikaci mezi domácí půdou a armádou na východě. Za celý život měl konečně prohrát jedinou bitvu.

Antigonos však každopádně vynechal další dekádu králových eskapád po Asii a v době jeho smrti, roku 323 před n.l., stále vykonával svoji funkci v nyní poklidném maloasijském zázemí. Jedna velká epocha skončila. Nyní se jen čekalo na supy, aby se slétli nad opuštěným královstvím. Antigonos u toho nechtěl chybět. Mezi ostatními pretendenty měl jednu závažnou výhodu a jednu velkou nevýhodu. Výhodou bylo, že byl o generaci starší a těšil se tedy velké vážnosti mladých generálů a starých vojáků. Nevýhodou pak byl ten fakt, že se nepodílel na anabázi a dokonale vypadl z mocenských struktur státu. Průběh věcí pak ukázal, že s devizami si Antigonos dovedl poradit lépe než s manky.

2. Dělení moci po Alexandrově smrti

První dělení moci nad provinciemi dosud formálně jednotné říše proběhlo v podstatě nad Alexandrovým mrtvým tělem v Babylóně. Antigonos vyšel z jednání nejen jako vůdce Velké Frýgie, ale získal patrně také další maloasijská území, totiž Pamfýlii a Lykii. Nebylo to nic velkého ani výjimečného, řada dalších satrapů měla větší a bohatší území a navíc disponovala významným vojskem. Nic z toho Antigonos neměl, ale měl z čeho začít. Jiní na tom ovšem byli lépe, připomeňme si, že regentem se stal generál jízdy Perdikkás a vládnout měl za nesvéprávného Alexandrova bratra Filippa III. a dosud nenarozené děti těhotných manželek. Správu nad Řeckem držel regent království Antipatros.

Status quo vzniknutý v Babylóně však neměl dlouhého trvání. Perdikkás se neukázal být tím správným vůdcem neuvěřitelně složitého soustátí a navíc velmi záhy naznačil své ambice, když si vzal Alexandrovu sestru Kleopatru. To, ale také vlastní ambice, vedly koalici diadochů k vyvolání první války o nástupnictví. Perdikkás se pokusil dobýt vzpurný Ptolemaiův Egypt, ale byl poražen a následně zabit vlastními důstojníky. Antigonos stál na straně vzbouřenců, když v době bojů musel opustit Malou Asii pod útokem Eumena a hledat ochranu u Antipatra v Makedonii. Bylo ovšem třeba nového rozdělení území a Antigonos musel být odměněn, byť na Perdikkově porážce měl velmi malý podíl.

Proto také odměna, kterou si Antigonos vyjednal v rámci dělení v Triparadisu, nebyla zdánlivě nijak závratná. De facto mu zůstala jeho území a navíc si je musel dobýt na úkor Eumena, řeckého sekretáře Alexandra Velikého, který region dobyl na pokyn Perdikka a sám spravoval Kapadocii a Paflagonii, další území v Malé Asii. Ovšem, a to bylo velmi důležité, dostal pod správu také asijské vojsko. Měl tedy síly ke zvládnutí svého úkolu a najednou také obrovskou moc. Dělení tak v podstatě vedlo k tomu, že Antipatros vládl v Evropě a Antigonos v Asii, s výjimkou separovaného území Ptolemaia v Egyptě. Alexandrova říše byla však tak obrovská, že jednání u stolu nemohla rozhodnout nic. To musely zvládnout činy.

Antigonos se ukázal jako vynikající muž činu. Vedl vojsko pevnou rukou a Eumenés se záhy ocitl v bezvýchodné situaci, když byl obklíčen ve své poslední kapadocké pevnosti Nora bez naděje na vysvobození, když Antigonos porazil i armádu, která se o to pokusila. Tím víceméně ovládl Malou Asii, nástupní můstek na východ i západ. Roku 319 pak přirozenou smrtí zemřel regent Antipatros, který svou autoritou dosud klidnil vášně diadochů, a spirála násilí se mohla rozjet naplno. Dosud více méně jednotná říše se začala otřásat v základech.

Základ tomu položil paradoxně sám Antipatros. Ten totiž neodkázal regentství svému synovi Kassandrovi, ale svému příteli Polyperchontovi. To spustilo novou vlnu hledání aliancí. Kassandros se spolčil s Antigonem a Ptolemaiem, naopak Polyperchón našel přítele v již rok obleženém Eumenovi.

V Evropě se štěstěna několikrát otočila, ale Polyperchón byl nakonec poražen a s ním padli do zkázy i král Fillip III. a Alexandrova matka Olympias. Kassandros slavil vítězství. Polyperchón uprchl na Peloponés a ještě o něm uslyšíme.

V Asii to také nebyla žádná selanka. Eumenovi se podařilo vydupat z ničeho armádu i flotilu a záhy poté, co se mu podařilo uprchnout z obležené Nory, ohrožoval Sýrii a Fénícii a spojil se se satrapy východních provincií. Antigonos si musel poradit sám. Srazil se s Eumenem ve dvou velkých bitvách.

3. Bitva u Paraitakene 

První se odehrála roku 317 před n.l. u Paraitakene, severozápadně od Sús v dnešním Iránu. Šlo o monstrózní střet armád, které by budily svoji početností respekt ještě na bojištích o dvě tisíciletí později. Antigonos vedl vojsko složené z 28 000 falangistů, 5 500 lehkooděnců, 6900 mužů lehké jízdy, 3700 elitních těžkých jízdních a 65 slonů, celkem téměř 45000 vojáků. Eumenés nezůstal o nic pozadu. Posbíral sice jen 17 000 falangistů, ale kvantitu zde nahrazovala kvalita – jeho elitním útvarem byli Argyraspides, tedy elitní jednotka Stříbrných štítů, veteránů falang z tažení Filipa a Alexandra. Tito muži sice často překročili šedesát let věku a mnozí už napočítali i sedm křížků, ale na bojovém umění jim to nic neubralo a na bojišti měli bezbřehý respekt. Eumenés mohl dále počítat s 18000 lehkooděnců, 6000 jezdci a 125 slony. Jeho voje tedy byly o pár tisíc mužů slabší, ale nijak výrazně.

Oba soupeři rozmístili své síly v dobré makedonské módě, tedy s falangou na středu a sami se ujali velení svých pravých křídel. Antigonos zahájil bitvu útokem lehké jízdy na svém levém křídle, ale Eumenés přivedl vlastní lehkou jízdu z levého křídla, obklíčil Antigonovy jezdce a vyhnal je z bojiště. Následný střet falang se také vyvíjel ve prospěch Eumena, jehož Argyraspidé se zdáli neporazitelní…opět.

Antigonos se tak ocitl ve vážných problémech. Pěchota i lehká jízda už byly poraženy, poslední možnost úderu mu dávali elitní těžcí jezdci, jeho thessálská elita. Šanci mu dali Argyraspidé, kteří postupovali příliš rychle proti zbytku vojska a otevřeli si za zády trhlinu. Právě do té zaútočili směle Antigonovi jezdci a přinesli zmatek do týla Eumena. Blížil se večer a obě strany začaly uspořádávat promíchané jednotky.

Bitva u Paraitakene byla taktickým patem, k ničemu nevedla, ale strategicky šlo o výhru Antigona, neboť méně než Eumenés potřeboval rozhodující vítězství. Antigonos sice ztratil téměř pětinásobek mužů (7700 včetně 3700 padlých) než Eumenés (1540 včetně 540 padlých), ale neztratil možnost Eumena porazit. Kampaň daleko na východě mohla pokračovat.

4. Bitva u Gabiene

Druhá a rozhodující bitva celého střetu přišla na pořad v zimě roku 316 před n.l. u Gabiene, taktéž v dnešním Iránu. Antigonovi se na bojiště, které se nacházelo na ploché písečné planině, podařilo tentokrát dostat více mužů. Disponoval 22 tisíci muži pěchoty, 9 tisíci jízdy a čtyřiašedesáti slony. Eumenés mohl nasadit 17 tisíc pěšáků a šest tisíc jezdců.

Antigonos také nyní chtěl udávat kurz bitvy, a proto veškerou svou elitní jízdu, slony a lehkou pěchotu shromáždil na svém pravém křídle, aby zde vykonal rozhodující úder. Úderné jednotce velel Antigonův syn Demétrios, tehdy dvacetiletý. Antigonos po zkušenosti od Paraitakene asi nemohl čekat, že by jeho falanga porazila Eumenovy Stříbrné štíty, proto musel rozhodnutí hledat jinde.

Před samotnou bitvou se odehrálo divadlo, které muselo Antigona silně dožrat. Antigenes, velitel Stříbrných štítů, přijel před Antigonovu falangu a křičel na ni: „Šílenci, hřešíte proti svým otcům, kteří dobyli pod Filipem a Alexandrem celý svět?“ Morálka pěchoty starého vojevůdce padla na totální dno a bitva začala, neboť Eumenés vycítil svoji šanci.

Obě strany se do sebe pustily, přičemž boj byl vyrovnaný, tedy aspoň do doby, než z bojiště neutekl Peukestás. Satrapa Persie, kterého si Alexandr oblíbil proto, že přijal perské oblečení a zvyky, velel velké části Eumenovy jízdy a prostě dezertoval z bojiště k nedaleké řece. Situace na bitevním poli byla kvůli prachu nepřehledná, takže Antigonos mazaně vyslal lehkou jízdu na obchvat a pak nikoliv do týla bojující armády, ale do jejího tábora.

Na Antigonově pravém křídle se zatím odehrál úspěšný útok úderné síly pod Demétriovým velením, která využila své převahy a vyhnala Eumenovu jízdu, která neměla šanci. Zatímco na obou křídlech se tak Antigonovi zadařilo, v centru bojiště utrpěl očekávaný debakl, který ovšem svým rozsahem předčil očekávání. Argyraspidé rozdrtili střed Antigonovy formace, přičemž nechali na bojišti pět tisíc zabitých protivníků bez jediné vlastní ztráty. Eumenés se pak pokusil donutit Peukesta k návratu na bojiště, ale marně. Antigonos se zase pokusil křídlem, které zabralo nepřátelský tábor o obklíčení Argyraspidů, ale ti jen otočili formaci a snadno si probojovali cestu zpět. Jejich bojový výkon toho dne byl fantastický.

Po prvním dni bojů se tedy opět nerozhodlo nic. Antigonos vyhrál na obou křídlech díky převaze své jízdy a Peukestově dezerci, ale proti Eumenově pěchotě prostě neměl šanci. Eumenés sice utrpěl těžké ztráty, ale to Antigonos také. Jako rozhodující faktor se nakonec ukázalo dobytí Eumenova tábora. Argyraspidé totiž právě zde schraňovali poklady nasbírané za desítky let válčení a vedle toho zde byly i jejich rodiny. Když se elitní válečníci dozvěděli, že to všechno je pryč, otevřeli tajná jednání s Antigonem. Ten slíbil, že vše vrátí výměnou za Eumena a jeho velitele. A tak se i stalo. Velká válka tak skončila dost malou zradou. Eumenés byl popraven, stejně tak i Antigenes, velitel Stříbrných štítů, který byl upálen v jámě. Argyraspidé vstoupili do Antigonových služeb, ale ten se na vlastní oči přesvědčil, že jejich spolehlivost není jistá, takže je poslal do dnešního Afghánistánu, rozdělil do malých jednotek a nechal je plnit nebezpečné mise, takže jejich stopa později mizí.

5. Snaha o spojení říše 

Po bitvě u Gabiene dosáhl Antigonos vrcholu své moci. Ovládal vše mezi Malou Asií a Afghánistánem, nedostal se zatím jen do Evropy a Egypta. A odtud se taky rekrutovali muži, kteří ho nakonec porazili a zbavili veškeré moci. Nárůst Antigonovy moci totiž neušel nikomu a dokázal spojit dosud nespojitelné. Do široké koalice proti mocnému Antigonovi vstoupili všichni, kdo ještě drželi nějaká území – egyptský faraón Ptolemaios, ke kterému utekl babylónský satrapa Seleukos a vládcové Balkánu Kassandros a Lýsimachos.

Roku 314 před n.l. udeřil Antigonos jako první, když zamířil do Ptolemaiem držených území ve Fénícii a strávil rok obléháním Tyru. Demetriovi se sice podařilo dostat až ke Gaze, ale zde se střetl s egyptským vojskem a byl po velmi nesmlouvavé bitvě poražen (312 před n.l.). Porážka u Gazy pak uvolnila ruce Seleukovi, který se doprovázen jen přáteli vydal zpět do Babylóna, odkud se mu záhy podařilo ovládnout všechny východní provincie. Téměř nerozhodná bitva na egyptských hranicích tak měla těžké důsledky pro Antigona, který ztratil celý východ. Přecenil své síly a podcenil své oponenty, zvláště Seleuka, jenž východní území de facto ukradl. Nejdříve Demetrios a rok po něm i Antigonos se sice pokusili obnovit svoji vládu nad východem, oba dosáhli Babylónu, ale oba byli nakonec odraženi. Válka tak skončila roku 309 před n.l. příměřím, které nechalo Antigonovi v držení jen Malou Asii a Sýrii. Sedmdesátiletý Antigonos ale rozhodně neskládal zbraně.

Rozhodl se obrátit pozornost na Egypt a Řecko, přičemž cesta vedla přes ostrovy ve Středomoří a jeho posádky v některých městech na Peloponésu a Attice, které Demetrios vyrval Kassandrovi. Podařilo se mu vybudovat velmi silné loďstvo a porazit Ptolemaia v bitvě u Salamíny na Kypru (306 před n.l.), načež se dal korunovat králem a formálně se tak oddělil od dosud titulárně jednotného impéria (což ovšem byla dávno chiméra, což dokázali jeho konkurenti, kteří se nechali korunovat obratem také). Demetrios pak ale narazil při obléhání Rhodu. V Řecku ovšem slavili oba vůdcové úspěchy a Kassandros se ocitl blízko kapitulaci.

Konec Antigonovy moci a smrt v bitvě u Ipsu

Řada Antigonových výbojů vedla ke stejné situaci jako o čtrnáct let předtím. Ostatní králové se zalekli, odložili vzájemné spory a vstoupili do aliance všech proti Antigonovi. Stejně jako předtím, i nyní se proti němu spojili Kassandros, Lýsimachos, Seleukos a Ptolemaios a tentokrát už vzájemná konfrontace otřelých válečníků přinesla jednoznačný výsledek.

Jako první zaútočil z Thrákie Lýsimachos, který si rychle zajistil iónská města na pobřeží Malé Asie a čekal na příchod Seleuka, který vyrazil z Mezopotámie do Kapadocie. Demetrios se ještě pokusil dobít Kasandra, ale svedl jen nerozhodnou bitvu v Thesálii a musel se stáhnout do Asie. Zde se vojska otce a syna spojila, aby svedla rozhodnou bitvu s armádami Seleuka a Lýsimacha, které také posílil silný makedonský oddíl pod velením Prepelaa.

Obě osmdesátitisícové armády se setkaly roku 301 před n.l. v bitvě u Ipsu ve Frýgii. Strašlivý střet, o kterém máme jen relativně málo zpráv, ale rozhodně se mu budeme věnovat na Antice hlouběji, nakonec rozhodl Demetriův úspěch v jízdním útoku na křídle. Prorazil nepřátelské linie, ale nechal se unést a odjel z bojiště daleko, takže Seleukos mohl postavit křídlo na záložních slonech znovu a falanga se bez opory jízdy zhroutila. Antigonos zde prohrál svoji jedinou bitvu a byl v jejím průběhu také zabit, když se pokoušel povzbudit hroutící se střed svého vojska a byl zasažen oštěpem.

Zahynul tak jednaosmdesátiletý král Blízkého Východu a nejmocnější diadoch své doby. Jeho vláda byla jedním velkým bojem, a kdyby dokázal své soupeře izolovat od sebe, patrně by dokázal dobýt celou Alexandrovu říši. To se mu však nikdy nepovedlo, ba naopak, dvakrát proti sobě poštval všechny konkurenty zaráz a tomuto náporu pak neodolal a nakonec zaplatil i životem. 

Antigonos měl štěstí i smůlu v tom, že jeho území se nacházelo v centru Alexandrovy říše. Když mohl expandovat, měl možnost vybrat si, na koho udeří a v jaké síle. Mělo to ovšem i opačnou minci – pokud se proti němu jeho nepřátelé spojili, a to se dvakrát stalo, mohli na jeho území útočit všichni a jeho síly mohly postupovat společně, ze svých vlastních základen. 

Antigonos Monophthalmos se stal trochu paradoxně zakladatelem makedonské vládnoucí dynastie, ačkoliv sám v Makedonii nikdy nevládl a dlouhá léta sem ani nevkročil. O tom, jak k posunu těžiště moci jeho království došlo, se dozvíte více v navazujícím článku o jeho synovi, kterým byl mnohokrát zde zmíněný Demetrios, jemuž se podařilo uniknout ze zkázy u Ipsu a nakonec se i on dočkal královského diadému.